Šťastný nový rok? To je snad žert. Začne nářkem – a bude se zhoršovat. Už teď, v první opravdu globalizované krizi kapitalismu, přišly miliony lidí na celém světě o práci. Desítky milionů dalších o ni přijdou už brzo. Ti šľastnější z nás, kteří si ji udrží, se budou cítit chudší a nejistější. Čerstvý laureát Nobelovy ceny za ekonomiku Paul Krugman slibuje měsíce ekonomického pekla. Díky, Paule, taky ti přejeme šťastný nový rok.
Ekonomické problémy všude vydráždí politickou scénu, ale řeči o konci kapitalismu jsou značně přehnané. Nemyslím si, že rok 2009 bude pro kapitalismus totéž co rok 1989 pro komunismus. Není vyloučeno, že už 1. ledna 2010 budu muset svá dnešní slova popřít – předpověď je ošemetná hra na proroka -, ale opravdu dnes na obzoru nevidím žádného skutečného soupeře kapitalismu, tak jak byl on sám soupeřem sovětského komunismu v roce 1989. Model socialismu podle Huga Cháveze? Ten závisí na kapitalistech, kteří kupují jeho ropu. A pokud obdivujete model Severní Korey, potom potřebujete doktora.
Stát a trh
Na druhé straně by však bylo něco velmi špatně, pokud by se nezačalo s důkladnou revizí kapitalismu volného trhu – někteří ho nazývají neoliberální -, který má za sebou dvě triumfální dekády právě od roku 1989. První na řadě je vztah mezi státem a trhem, soukromou a veřejnou sférou, viditelnou a neviditelnou rukou. Bylo to ještě před zářijovým počátkem krize, kdy se Barack Obama pokoušel postrkávat své kolegy smůrem k myšlence, že slovo vláda není vždy jen od ďábla. Následující měsíce jsme byli svědky dramatického obratu směrem k větší úloze státu, obvykle sice hodně improvizujícího, jen občas ideologicky opřeného o keynesianismus (jako v případé britské vlády Gordona Browna) a někdy také nepokrytě a zoufale bezradného (jako v případě vlády George Bushe).
Zda bude mít ten obrat trvalejší charakter, se tento rok nedozvíme. Na první pohled to vypadá tak, že všechno se vyvíjí smůrem k posílení viditelné ruky vlády, ale nemusí to tak být. Nedávno mé jeden z vědřích čínských reformátorů přesvědčoval, že asijská finanční krize před deseti lety ve skutečnosti uspíšila čínské reformy ve prospěch volného trhu a že podobný účinek bude mít i ta dnešní.
Pokud má pravdu, člověk si dovede představit jakési globální přibližování k nějaké verzi sociálně-tržní ekonomiky na evropský způsob, přičemž Amerika a Čína se k němu budou blížit z opačných konců. Je však děležité zdůraznit ono spojení nějaká verze. V samotné Evropě je spousta variací na tento mix mezi státem a trhem a na způsob, jakým je zorganizován. To, co funguje v malém státě na severu Evropy, nemusí fungovat ve velkém na jihu. Neexistuje univerzální vzorec, vše záleží na okolnostech.
Osvícení lídři
Další z myšlenkových revizí v tomto roce se týká udržitelného a současně ekologicky snesitelného růstu, a jak odvrátit hrozbu nezvratného globálního oteplení. V obou případech jde o míru – jak růstu, tak oteplení. A opět je to Obama, kdo se snaží objevit šanci na využití současné krize, když orientuje část keynesiánských stimulů na investice do alternativních energií. Na druhé straně tento rok vypadá jako hodně špatný pro boj s globálním oteplováním. K tomu, aby se prosadila udržitelná ekonomika na zelených základech, je potřeba, aby firmy i vlády zaplatily krátkodobě vysoké náklady ve prospěch dlouhodobých zisků. Jenže v situaci, kdy jsou firmy i vlády v úzkých, dělají pravý opak. To nejlepší, v co můžeme doufat, bude zřejmě jen naděje, že politikové se vyhnou pokušení prosadit ekonomický nacionalismus na úkor sousedů podle vzoru z 30. let. K tomu však budou potřebovat voliče, kteří jsou schopni změnit své myšlení. Dokud se my sami necháme vést vidinou okamžitého zisku, nemůžeme vinit naše politiky, že nám v tom chtějí vyhovět.
Sami sobě výzvou
S tím tedy souvisí třetí podstatná revize, která se týká našich osobních vizí. Kolik peněz a věcí opravdu potřebujeme? Znamená mít dost totéž co mít hody? (Určitě ne, tvrdí unisono všichni inzerenti.) Můžeme žít spokojeně i za méně peněz? Na čem nám opravdu záleží? Co nás dělá opravdu šťastnými?
Věřte nebo ne, existuje celá akademická oblast, která se zabývá studiem štěstí. Ekonom Richard Layard napsal zajímavou knihu s názvem Štěstí: Lekce nové vědy, nizozemský akademik Ruut Veenhoven vytvočil přímo světovou databázi štéstí, včetně žebříčku národů. Její výsledky publikovala kanadská webová stránka s titulkem: Kanada porazila Spojené státy v indexu globálního štěstí. (Toto vítězství už samo o sobě jistě zintenzivnilo kanadské štěstí.) Existuje i jiná světová mapa štěstí, tentokrát z britské University of Leicester. Oběma mapám vévodí Dánsko. Ať už si myslíte o podstatě této – s prominutím – vědy cokoli, můžete strávit šťastnou hodinku surfováním po webu a divit se, kolik toho bylo na toto téma vynalezeno.
Věc je však vážnější, než se zdá, a týká se to především příslušníků střední třídy bohatých zemí. Je zcela zřejmé, že není v možnostech planety zabezpečit život na úrovni americké a evropské střední třídy pro 6,7 miliardy lidí, nemluvě o devíti miliardách, které mají obývat planetu v polovině století. Volba je jasná: buď bude velká část lidstva vyloučena z účasti na prosperitě, anebo se musí změnit způsob našeho života.
Mantra, se kterou většina našich politických a ekonomických lídrů vstupuje do roku 2009, je návrat k ekonomickému růstu, ať to stojí co to stojí. Jsou jako posádka jachty na rozbouřeném moči – chtějí ji za každou cenu udržet v kurzu a ženou ji přímo proti nejvyšším vlnám. Ale i kdybychom tuto bouři, jejíž nejprudší poryvy nás teprve zasáhnou, přežili, měli bychom se podívat, jaký kurz jsme vlastně nasadili. Takový pohled si vyžaduje nejen lídry mimořádně vysokých kvalit, ale také občany, kteří budou takové lídry požadovat. Byl bych osobně šťastnější, kdyby do mého života zasáhly změny, které by měly být nevyhnutelné? Téměř jistě ne. Ale přinejmenším bych rád věděl, jaké změny by to měly být.