Foto: Rune Hellestad / Corbis
To zákoutí Oxfordu, kde žiji, bylo minulý týden na dva dny zasaženo magií. Přes ulici, na St. Hugh’s College, bydlela paní Aun Schan Su Ťij, která tam před téměř padesáti lety vystudovala. Minulé úterý tam bylo setkání přátel, kteří oslavovali její 67. narozeniny. O den později se všichni opět sešli na slavnostním udělení čestného doktorátu.
Její cesta po Evropě, když navštívila pět zemí, by mohla být nazvána třetím a čtvrtým životem Su Ťij. V tom prvním životě vyrůstala jako dítě hrdiny barmské nezávislosti generála Aun Schana, který zemřel po atentátu, když jí byly dva roky, jehož si však neustále připomíná nošením květů ve vlasech. Na její výchovu měla rozhodující vliv matka, když – nejdřív v Barmě a poté v Indii – kombinovala východní prvky, zejména buddhismus, se západními, především anglosaskou tradicí.
Její druhý život začal tady v Oxfordu v roce 1964 a trval 24 let. Byla v něm studentkou, posléze akademičkou na půl úvazku, na plný úvazek však matkou a milovanou ženou profesora tibetských a himálajských studií Michaela Arise – mého přítele ze St. Antony’s College. Byl to život každodenních radostí a starostí, procházek pěšky i projížděk na kole pod zdejší šedou oblohou, na těchto širokých ulicích lemovaných domy z 19. století – ulic, jež neměla spatřit dalších 24 let až do svého návratu minulý týden.
Z vězení do světa
Její třetí život začal na jaře v roce 1988 telefonátem do jejího oxfordského domu, jenž byl příčinou jejího návratu do Rangúnu, aby se mohla postarat o svou nemocnou matku. Situace se však změnila, když vyslyšela žádost svých rodáků a stanula v čele hnutí za demokratizaci v Barmě. Tento život strávila z velké části v domácím vězení ve velkém a postupně se rozpadávajícím domě po matce v Rangúnu na University Avenue číslo 54, strávila ho četbou, posloucháním BBC a udržováním těla a ducha v kondici.
Někde mezi jejím propuštěním z domácího vězení v listopadu 2010 a dnešním triumfálním tažením Evropou začal její čtvrtý život. Nový prezident Thein Sein totiž natolik uvolnil režim, že se rozhodla uznat jistý pokrok a účastnila se parlamentních voleb i v nerovných podmínkách určených tímto režimem. Do roku 2015, kdy se mají konat skutečně otevřené volby, to bude velmi těžké období. Země je zruinována půl stoletím diktatury, navíc zatížená národnostním napětím, ve srovnání s nímž vypadají vztahy v bývalé Jugoslávii jako jednoduchý problém. Křehká konstrukce její Národní ligy pro demokracii musí být zpevněna a dostavěna v rekordním čase. Obrovského souseda – nervózní a autoritativní Čínu – přitom nemůže ignorovat.
Na řadě tedy budou zcela nevyhnutelně kompromisy a mnohá zklamání. Výjimečnost intelektuála a jeho „etiky svědomí“ podle Maxe Webera bude nutně poznačena politickou „etikou odpovědnosti“. Su Ťij bude – stejně jako Nelson Mandela, když vyšel z vězení, nebo Václav Havel, když byl katapultován na Pražský hrad – snášet po zbytek života úděl političky, ať už jako vůdkyně opozice, prezidentka nebo politička v důchodu. Její čas, v domácím vězení téměř neomezený, se najednou scvrkne na třicetiminutová setkání a třicetivteřinové útržky rozhovorů.
Tři kouzla osobnosti
Teď tedy začíná onen čtvrtý život, v němž snad bude dost času na jeho posouzení a možná i kritiku. Pro dnešek se ale zastavme a oceňme její třetí život, oněch 24 let. K tomu je však třeba pochopit, proč si právě ona zasloužila nesmazatelné místo v dějinách. Rád bych vyzdvihl tři věci.
Zaprvé, hodně napovídají její vlastní slova, jež se jí dařilo v textech propašovávat z domácího vězení a později také ve formě videokazet pro BBC v přednáškách o osvobození se od strachu. Tyto texty stejně jako její projev při přebírání Nobelovy ceny minulý týden jsou kvalitou srovnatelné s nejlepšími eseji Václava Havla. Mají v sobě onu zvláštní senzibilitu, která je stejně tak duchovní a literární jako i politická. Tvrdí sice, že politickou svobodu je možné budovat jen na základě vnitřní, duchovní svobody, v jejím čtvrtém životě se však poměr mezi duchovním, literárním a politickým nevyhnutelně změní, stejně jako se to stalo u Havla.
Zadruhé je to její odvaha, čirá a jednoduchá, jednoduchá a čirá. Taková odvaha, bez níž není svobody, je nesmírně vzácná a tíživá. Zvláště tíživá byla v prvních letech domácího vězení, když byla odloučena od svých stále ještě malých dětí a ještě neovládala mistrovství buddhistických meditací, jež jí pomáhaly zvládat utrpení. Ona sama ovšem o své odvaze mluví s téměř britskou zdrženlivostí, když prostě řekne, že „jsem tvrdohlavá“.
To mě přivádí k třetí, méně časté charakteristice jejího života a práce: prolínání Východu a Západu. Její nobelovský projev například obsahoval mnoho staromódních anglických výrazů a vzápětí použila buddhistický pojem pro utrpení, jež má důsledky v soukromém i politickém životě. V jejím případě nejsou tyto tradice mimoběžné, ale jsou v přirozené syntéze součástí její osobnosti.
V situaci, kdy se Západ ve svém relativním ústupu ze slávy musí učit žít s mocensky se obrozujícím Východem, má tato syntéza zvláštní význam. Jeden z jejích nejmilejších anglických autorů Rudyard Kipling napsal onu slavnou větu, že „není Západu ani Východu … když dva silní muži stanou tváří v tvář“. V případě paní Su Ťij musíme tuto větu pozměnit a číst ji jako „není Východu ani Západu, když jedna silná žena stane tváří v tvář generálům a světu“.