Slovensko upadlo do politického útlumu, v němž levicová vláda ohlašuje razantní změny.
Foto: František Iván / TASR
Svátky jsou velmi důležité pro duchovní rovnováhu naší společnosti,“ prohlásil slovenský biskup Stanislav Zvolenský v reakci na úvahy nové vlády o snížení počtu volných dnů, jež prý brzdí ekonomiku. Jenže k duchovní rovnováze, která ovšem vypadá spíše jako odevzdanost vůči osudu, se dnes slovenská společnost už propracovala díky jednomu novému svátku – svátku od politiky.
Když volby v březnu ukázaly, že Slováci dali levicové straně Smer mandát k jednobarevné vládě, zavládlo užaslé ticho, v němž visela otázka: Jak bude vypadat politika v parlamentní demokracii, v níž veškerou moc drží v rukou jedna strana a opozice je roztříštěná do několika malých a rozhádaných pravicových stran?
Premiér Robert Fico odpověděl tím, že sáhl po modelu jakéhosi národního konventu velkých zájmových skupin a vytvořil Radu solidarity a rozvoje. Představitelé odborů, zaměstnavatelů, živnostníků, důchodců, akademiků, rektorů, církví, a dokonce i mimovládek se pravidelně scházejí na úřadu vlády, aby s premiérem debatovali o budoucnosti země a krocích, jež má vláda udělat. Tento model, jehož důsledkem je vytlačení parlamentu, a tudíž i opozice z jádra politického života, má svůj název – říká se mu korporativismus. V minulosti ho smutně proslavil italský diktátor Benito Mussolini, ale s relativním úspěchem ho zavedlo například i demokratické poválečné Rakousko.
Premiéru Ficovi se nelze příliš divit, že hledá cesty ke společenské dohodě touto formou. On sám několikrát přiznal, že tak drtivé vítězství ve volbách jej zaskočilo, a také další představitelé strany Smer byli viditelně v rozpacích z toho, jaká masa voličů se jim vrhla k nohám. Politici Smeru byli vždy spíše mistři politického zápasu než tvůrci idejí, jenže souboj se zdecimovaným politickým protivníkem teď na jistou dobu pozbyl smyslu a ideje naopak nabraly mohutně na významu.
Jistým štěstím v neštěstí je pro Ficovu vládu fakt, že je nucena hned od počátku řešit tíživý rébus, jak dodržet evropský závazek o snížení deficitu rozpočtu a současně dostát ideologii sociální demokracie, k níž se hrdě hlásí. Po týdnech jednání s Radou solidarity a rozvoje nakonec vláda přišla s plánem, který je v dějinách moderního Slovenska první vážně míněnou ekonomickou deklarací levice, prvním pokusem o splnění Ficova slibu, že na evropskou krizi nebudou doplácet chudé vrstvy, ale ty bohaté. Stojí za to jej stručně popsat.
Konec jedné éry
Rovná daň 19 procent, jež Slovensko proslavila v éře Mikuláše Dzurindy, končí. Lidé s příjmem nad tři tisíce eur budou platit vyšší nejen daň, ale též sociální a zdravotní odvody, daň pro firmy vyskočí na 23 procent. Na velké podniky i banky bude navíc uvalen ještě další speciální odvod. Zvýší se rovněž daně z nemovitostí v lepších lokalitách, ke bydlí ti bohatší, kteří budou odvádět také novou daň (deset procent) z dividend. I živnostníci budou muset přispět víc než dosud: zvýší se jim odvody a možnost odepsat si paušální výdaje (40 procent) bude omezena jen na určitou sumu.
Výrazně bude oslabena další vlajková loď Dzurindovy vlády – soukromé spoření na důchod. Původních devět procent odvodů (z povinných 18 procent) do soukromých penzijních fondů se sníží zřejmě na čtyři procenta a podle českého vzoru si budou lidé připlácet další procenta ze svého platu. Dnešním penzistům zase bude stát zvyšovat důchody tak, že nízké penze porostou rychleji než vysoké.
Připravovaných změn je více, ale tyto jsou zásadní, a byť nejsou z pohledu Evropy nijak revoluční, na Slovensku jimi v podstatě končí éra ekonomické ideologie, jež byla spjata s pojmem neoliberalismus. Během této éry se velikost státu – měřená jeho výdaji – výrazně zmenšila a také se podstatně zvětšil rozdíl mezi zisky firem, tedy kapitálu, a výší mezd. Jak v deníku SME napsal ekonom Vladimír Baláž, podíl mezd na HDP klesl za 15 let ze 43 na 37,5 procenta a je třetí nejnižší v Evropě (po Bulharsku a Rumunsku), naopak podíl zisku z kapitálu na HDP stoupl za stejné období ze 48 na 54 procent. Model ekonomického úspěchu Slovenska, který stál na vstřícnosti vůči zahraničním investicím a relativně nízkých (byť rostoucích) mzdách, se Slovákům zjevně přestal líbit.
Překvapující tedy není ani tak samotná změna kurzu jako spíš slabý odpor pravice, jež jako kdyby sama přestávala věřit ve spásonosnost svých idejí. Dokonce ani Mezinárodní měnový fond nemá vůči agendě Ficovy vlády námitek a Slovensku prorokuje docela solidní růst kolem tří procent.
Důsledky slabé pravice
Důvody, proč pravice téměř mlčky přihlíží hroucení pilířů, na nichž stavěla svoji politickou identitu, jsou dva. Je pokořena drastickým úbytkem voličů, kteří trestali její myšlenkovou bezradnost a korupční skandály, jako byla například aféra Gorila. Její jednotlivé strany pak sebevražedným způsobem bojují mezi sebou o ty voliče, kteří zbyli. Ve skutečnosti svými kroky premiér Fico tedy jen potvrdil to, co bylo zjevné už delší dobu – sebral pravici identitu, o niž však vlastní vinou už dávno přišla.
Ilustrací stavu na pravici je vývoj ve dvou hlavních stranách, jež po léta určovaly politický a ekonomický život země. SDKÚ, jíž roky vládl její zakladatel Mikuláš Dzurinda, změnila po výprasku ve volbách (šest procent) svého předsedu. Jak se však ukázalo, straničtí delegáti odmítli jedinou populární političku ze svých řad Lucii Žitňanskou a zvolili postavou sice mohutného, charismatem však zakrslého Pavla Freša, který si k sobě povolal tým bezbarvých funkcionářů. Strana, jež se pyšnila intelektuálním a odborným zázemím na slovenské poměry nevídaným, začíná být slovenským médiím pro smích.
Křesťanští demokraté, kteří se možná v tichosti škodolibě těšili z neblahého osudu SDKÚ a jejich předseda Ján Figeľ se pokoušel prohlásit za lídra opozice (s osmi procenty ve volbách), však trpí stejným syndromem vnitřního vyčerpání. Minulý týden ze strany demonstrativně odešel místopředseda strany a její nejpopulárnější politik Daniel Lipšic. Na tiskovce pod širým nebem po vzoru amerických politiků prohlásil, že zestárlá a ochablá pravice nemá vizi, on však má svůj „sen“ o společnosti, za nějž chce bojovat. Jelikož zkostnatělé prostředí KDH mu prý neumožňuje rozlet, svým vystoupením ze strany si připravil půdu pro založení své vlastní.
Vyčerpanost pravice by mohla být běžnou fází úpadku provázeného nadějí na nový začátek – kdyby šlo jen o ekonomické vize. Jenže slovenská pravice byla 20 let díky dávnému odporu vůči autoritativní vládě Vladimíra Mečiara také – tak trochu nepřirozeně – nositelkou ideje lidských práv a občanských svobod spjatých s představou o liberální demokracii. Poslední, kdo tuto vlajku třímal v rukou, byla premiérka Iveta Radičová, po jejím odchodu z politiky se však tato agenda z pravicového prostředí prakticky úplně vytratila. A jelikož Ficova strana Smer o tuto část – přirozeně levicového – programu nikdy zájem neměla, stala se myšlenka občanské společnosti a obrana menšin obětí politického vývoje. Není náhodou, že jedním z prvních kroků Ficovy vlády bylo zrušení funkce vicepremiéra pro lidská práva a menšiny a agendu lidských práv má vzít pod svá křídla ministerstvo vnitra.
V korporativistickém modelu, který právě zakládá premiér Fico, nebývá místo pro marginalizované skupiny, ať už jde o homosexuály, Romy či Maďary. Ostatně, žádná z těchto skupin od něj pozvánku do Rady solidarity a rozvoje nedostala.
Jenže v těchto týdnech a měsících si Slováci užívají především onoho svátku od politiky, která je rázem přestala zajímat. Společnost se ocitla ve stavu „duchovní rovnováhy“, přesněji odevzdanosti do rukou toho, jehož si svobodně zvolila. Je otázka, jak dlouho tento stav potrvá.