Nová kniha antropologa Davida Graebera vypráví o dějinách dluhů, jak je neznáme.
Foto: Aris Messinis / AFP / Getty Images
Už nebudeme splácet dluhy, vzkázali Bruselu Řekové ve volbách. Ale dluhy se přece mají platit, namítne každý slušný člověk. Má pravdu? Americký antropolog David Graeber je přesvědčen, že ne tak docela. Ze studií dějin lidstva i zkoumání současných přírodních národů dospěl k závěru, že dluh sice provází naše moderní dějiny od počátku, ale také byl mnohokrát odpuštěn. Ano, splácení dluhů je morálním závazkem, bez něhož by nefungovalo lidské společenství, jsou však chvíle, kdy tento morální imperativ přestává platit.
David Graeber (51) není jen antropolog, ale také levicový aktivista. Patřil k zakladatelům hnutí Occupy Wall Street, to on vymyslel slavný pojem „99 procent“, na jejichž úkor bohatne jedno procento Američanů. Byl oblíbeným profesorem na Yaleově univerzitě, kvůli svému aktivismu z ní však musel odejít, přestože se na jeho obranu postavili věhlasní antropologové.
Davida Graebera si ale stojí za to zapamatovat především jako autora. Loni v létě vydal knihu Debt: The First 5000 Years (Dluh: prvních pět tisíc let), která vzbudila zájem světových médií. Graeber kromě jiného dokládá, že naše dějiny provází „rušení dluhů, ničení jejich záznamů, přerozdělování půdy a množství rolnických povstání“. A říká, že dnes jsme se ocitli v podobné situaci.
Lámání tabulek
Antropolog Graeber – a nejen on, ale i jeho předchůdci – tvrdí, že moderní ekonomická teorie je postavena na mylném základě. Ekonomové už od časů Adama Smithe říkají, že peníze vznikly jako přirozené zjednodušení směnného obchodu (já ti dám boty a ty mi dáš tři košile), jehož složité výpočty hodnoty zboží brzdily ekonomiku. S příchodem peněz se pak zrodil vynález úvěru (tedy dluhu), který odstartoval mohutný rozvoj civilizace, protože umožňoval financovat velké projekty.
Jenže antropologové zkoumali správnost této teorie svými vlastními metodami a nenalezli pro její potvrzení jediný důkaz. Graeber cituje za všechny svoji kolegyni Caroline Humphreyovou z Cambridge: „Neexistuje žádný příklad barterové ekonomiky, tedy ani vzniku peněz z takového systému.“ Ani v dějinách, ani u současných přírodních národů a komunit nenašli model směnného obchodu (a pokud ano, tak už jen jako náhražku v situaci, kdy nebyly peníze).
Skutečnost je taková, říkají antropologové, že celá posloupnost je opačná. Dluh nebyl poslední ve vývojové řadě, ale naopak první. (Klasickým příkladem je farmář, který si půjčí na jaře od bohatšího souseda osivo a na podzim mu ho splatí obilím.) Z toho ovšem plyne vážný důsledek: peníze nejsou pro fungování ekonomiky tak klíčové, jak se nám dnes jeví. Prvním oběživem, díky němuž fungoval ve starých civilizacích byznys, byl totiž dlužní úpis. Jinými slovy, celé naše dějiny se točí kolem dluhů, jsou neustálým soubojem mezi věřiteli a dlužníky a peníze jsou jen jejich vedlejším produktem (a někdy i slepou uličkou).
Dlužní úpis – ony slavné hliněné tabulky ze starobylé Mezopotámie – se začal jako platidlo používat někdy kolem roku 3500 př. n. l. (tedy skoro tři tisíce let před vynálezem mincí). Majitel tabulky s dlužním úpisem (například za pronájem půdy) měl nárok nejen na onu půdu, ale mohl žádat i její ekvivalent v podobě stříbra, dobytka nebo pytlů obilí. Tabulky kolovaly z ruky do ruky a fungovaly jako oběživo, ovšem za dvou předpokladů: že věřitelé a dlužníci jsou důvěryhodní a že dluhy nebudou splaceny – splacením původního dluhu totiž byla tabulka zničena. Jinými slovy, dluh byl motorem ekonomiky už dávno před vznikem peněz. A lidé také důvěrně znali problém, jímž byl bludný kruh zadlužení.
Dlužníci měli často těžký život a občas propadli takovému zoufalství, že se organizovali do nebezpečných hord. Rolníci, kteří kvůli neúrodě nedokázali vrátit dluh za osivo nebo pronájem půdy, jej spláceli svým dobytkem, pak svými dětmi („jedna z tvých tří dcer jako záruka za půjčku sto padesáti pytlů zrní“, jak se píše v jedné tabulce), jež se stávaly otroky věřitele, v otroctví posléze mnohdy končily i celé rodiny. Hrozba takového osudu vyháněla tyto ubožáky z měst do stepí, kde se spojili s divokými hordami nomádů, dobývali pak města a plenili je. Násilí se šířilo jako požár a ohrožovalo celou říši.
Jedním z prvních vládců, který pochopil, že rozumnější a levnější než bojovat s hordami je osvobodit dlužníky, byl sumerský král En-metena. Někdy kolem roku 2400 před n. l. vydal první edikt rušící dluhy. Použil k tomu slovo amargi – v překladu svoboda – a byl prvním, kdo tento pojem uvedl v politickém dokumentu. V té době se totiž oddlužení a svoboda chápaly jako jedno a totéž.
Tato praxe periodického rušení dluhů se pak stala pravidlem ve jménu „spravedlnosti, ochrany vdov a sirotků“, nebo, slovy babylonského krále Chammurapiho z roku 1761 př. n. l., aby „silní nemohli utlačovat slabé“. Zavedly se rituály jako „lámání tabulek“, dlužníci byli propuštěni z vězení či otroctví ke svým rodinám a byla jim vrácena půda.
Peníze a otroctví
Proč tedy, když odpouštění dluhů provází celé naše dějiny a pomáhalo udržovat stabilitu systémů, tak úzkostně trváme na tom, že dnes to nejde? Protože naše myšlení se změnilo, když vznikly peníze.
První mince byly zřejmě vyraženy kolem roku 600 př. n. l. v království Lýdie v západní Anatólii (dnešní Turecko). Graeber však upozorňuje na jednu důležitou souvislost: peníze se zrodily proto, aby zadlužené vlády řeckých městských států mohly uživit svoje stále vyspělejší armády žoldnéřů. Byl to vlastně geniální nápad: vládce dal vyrazit stříbrné mince a přinutil obyvatele, aby je používali jako platidlo a aby mu je pak zpátky odváděli ve formě daní. Z těchto peněz následně živil armádu a platil žold.
Příběh peněz z pohledu antropologa Graebera nepřináší lidstvu jen dramaticky zrychlený vývoj civilizace, ale také utrpení nevídaných rozměrů. Masovým fenoménem se stalo otroctví, protože pomocí peněz se dala přesně vypočítat cena zboží – včetně ceny člověka. „Hodnota peněz je v konečném důsledku hodnotou moci, která jiné lidi proměňuje v peníze,“ píše Graeber.
Peníze a jejich vliv na „dehumanizaci ekonomiky“ však měly ještě jednu nevýhodu: neumožňovaly pravidelné rituální oddlužování jako v dávné Mezopotámii. Čím dál více dlužníků se tak propadalo do otroctví a ke konci římské říše byl téměř celý venkov jednou obrovskou kolonií otroků. V důsledku toho neměli Římané dost vojáků – protože ty nejčastěji získávali z prostředí svobodných rolníků. Germánští barbaři pak už lehce srazili na kolena rozpadající se říši plnou dlužníků.
Středověk, v němž se Evropa vrátila k různým formám dlužních úpisů a peníze téměř přestaly existovat (a Graeber tvrdí, že to vůbec nebylo na škodu), byl koncem jedné éry globalizace. Nová éra nastává s příchodem kapitalismu a vznikem papírových peněz v roce 1694.
Ty se však objevily na scéně ze stejných důvodů jako kdysi mince v antickém Řecku. Anglický král byl zadlužen a potřeboval peníze pro válku proti Francii. Výměnou za masivní půjčku 1,2 milionu liber od konsorcia britských bankéřů jim dal právo tisknout peníze (tak vznikla první centrální banka). Finanční trhy pak vznikly jako vedlejší efekt vzniku peněz, na němž byla podobizna krále. Zajímavé však je, že král (či královna) tento dluh britským bankéřům dodnes nesplatil. Kdyby to totiž udělal, „celý monetární systém Velké Británie by přestal existovat“, píše autor. Je to podobné jako s oněmi tabulkami v Mezopotámii – také fungovaly jen proto, že dluh nebyl splacen.
Lekce z dějin
Dluh, na němž stojí celá lidská ekonomika bez ohledu na to, zda s penězi nebo bez nich, není nic jiného než „výměna, která nebyla dokončena“. Problém je, že dnes jsme v situaci, kdy nám dluhy přerostly přes hlavu. Finanční trhy je vymáhají od států a ty zase od svých občanů, paradox ale je, že tyto finanční trhy jsou se státy spojeny pupeční šňůrou peněz – existují totiž jen díky papírům, které tisknou tyto státy.
Ocitli jsme se tedy v bludném kruhu a nastal čas aspoň částečného odpouštění dluhů. Koneckonců, současné peníze – nekryté zlatem – jsou už jen „virtuální“ a pozoruhodně se začínají opět podobat dlužním úpisům, jimiž se platilo v Mezopotámii. To možná otevírá cestu k tomu, co kdysi udělal král En-metena, který viděl jasnou spojitost mezi oddlužením a amargi – svobodou.
Neříká to jen Graeber, jak by se dalo vzhledem k jeho levicovým názorům očekávat, ale stále častěji i ekonomové mainstreamu, jako třeba Marcus Miller a Robert Skidelsky v článku ve Financial Times minulý týden, v němž upozorňují, že to byly „deflace a velká hospodářská krize, které přivedly Hitlera k moci v roce 1933“. Finanční experti z celého světa by měli vložit svůj talent do služeb vlád a pomoci jim najít způsob, jak „redukovat dluh bez úsporných opatření“.
Historické paralely jsou zjevné, píše i Martin Sandbu ve FT, který Graeberovu knihu s uznáním zmiňuje: „Země postižené nezaměstnaností a recesí v důsledku rostoucích dluhů prožívají reálné omezení svobody.“ Řekové vědí, o čem mluví.