Když jsem se krátce po půlnoci v úterý 4. listopadu 2008 připojil k tančícím davům před Bílým domem, bylo to, jako kdybych tančil s dějinami. Za zvuku bubnů dav skandoval: Bushi, zmiz! Na shledanou-ou-ou-ou! Obama! Obama! Auta troubila, z otevřené červené dodávky kvílel saxofon. Mladý muž bušil do kastrolu kovovou lžící. „V životě jsem nebyla na takovém super posvícení,“ svěřila se mi zasněným hlasem afroamerická paní v šátku z americké vlajky a dál se vlnila 16. ulicí. A jak je dnes zvykem, všichni kolem mě buď blábolili do mobilů, nebo jimi fotili.
Především však tito převážně mladí nadšenci skandovali heslo Yes We Can! (Dokážeme to!) – leitmotiv projevu, který Obama před chvílí předtím přednesl v Chicagu po svém vítězství ve volbách. Rytmus hesla převzala i auta: tů-tů-tů. Ještě ve dvě hodiny po půlnoci se pod okny mého hotelového pokoje ozývalo: Yes-We-Can!
Ale dokážou to opravdu? Dokáže to Obama? Dokážeme to my všichni?
Když se řekne, že Obama bude prvním černým prezidentem v amerických dějinách, není to ani tak začátek nové kapitoly, jako spíš poslední řádek kapitoly, která právě končí. Je bolestná, velmi stará a současně šokujícím způsobem současná. Byl jsem se podívat na hlasování ve volebním středisku v kostele Africké metodistické episkopální církve. Jak informuje nápis na zdi, kostel byl založen v roce 1787 na protest proti segregovaným bohoslužbám. Byl jsem snad jediný běloch v této chudinské čtvrti na druhém břehu řeky Anacostie a baptistický farář, který dohlížel na řádný průběh voleb, mi řekl, že mnozí Afroameričané přišli volit poprvé v životě a přivedli i své děti, aby se staly svědky okamžiku, o němž mohl Martin Luther King jen snít. Jejich hlasy člověk musí vyslechnout, aby si naplno uvědomil, jaký dopad bude mít samotný pohled na to, jak se černá rodina stěhuje do bílého domu.
Etnický guláš
Obama je však mnohem více než jen černý Američan. Je jedním ze stále většího množství občanů tohoto popleteného světa, z nichž každý je – slovy komentátora Michaela Kinsleyho – individuální etnický guláš. A to mu dává právo reprezentovat všechny Američany s každým odstínem barvy kůže a každé etnické směsi, které jsem viděl čekat ve frontách na volby a později v davech před Bílým domem. „Odkud pocházíte?“ zeptal jsem se člověka, který vypadal, že by mohl být ze severní Afriky. Na chvíli přestal tančit, zadíval se na mě a řekl: z mojí matky. Úžasná odpověď a současně pokárání jako stvořené pro Obamovu éru.
Teď ho čeká zkouška. Okolnosti, které mu pomohly k vítězství, budou překážkou na cestě k úspěchu.Obama je totiž současně také první postetnický prezident. Vnímat ho jen v rámci černo-bílé dichotomie by bylo asi tak užitečné jako točit barevnou scénu pro černobílý film. Obamovi pomohlo, že současná Amerika je demograficky stále různorodější. To měl na mysli také Clinton, když vystoupil na Floridě s volebním projevem ve prospěch Obamy a prohlásil, že Florida a Obama představují současný svět a budoucí Ameriku. Mně se spíš zdá, že je to přesně naopak: představují současnou Ameriku a budoucí svět. Amerika dnes vede tam, kde kdysi zaostávala.
Musíme však pozorně nahlédnout, v čem spočívá Obamův model. Pomocí občanského nacionalismu chce překonat etnickou různorodost. Mnoho lidí na úterních oslavách mávalo americkými vlajkami nebo je mělo na sobě jako součást oblečení. Ani ti nejpravicovější republikáni nezdůrazňují jedinečnost, výjimečnost a osudové postavení Ameriky více než Obama, který prohlásil, že jeho cílem je, aby toto století bylo stoletím Ameriky. Kdyby něco takového řekl George W. Bush, zbytek světa by to pokládal za nacionalistickou aroganci nejhrubšího zrna. Ale protože jde o Obamu, zase tak moc nám to nevadí.
Jaký bude? Nevíme
Teď ho čeká zkouška. Jak přiznal ve svém střízlivém vítězném projevu, Ameriku čeká dlouhá a těžká cesta. Okolnosti, které mu pomohly k vítězství, budou překážkou na cestě k úspěchu. V září nastal finanční kolaps a vzápětí krize zasáhla i sféru, které se Obama od začátku věnoval ve své kampani: nezaměstnanost, hypotéky, úspory a zdravotní pojištění pro obyčejné Američany. Bude muset vyřešit závratně vysokou zadluženost státní pokladny, dědictví po Bushovi. A kromě dvou válek – v Iráku a v Afghánistánu – bojuje Amerika s řadou dalších problémů na celém světě.
Samotná Amerika je přitom rozdělená. Může se ukázat, že je těžší překlenout propast mezi republikány a demokraty než mezi černochy a bělochy. Pokud chce tuto nedůvěru překonat, bude muset vládnout z pozice středu či napravo od středu, čímž může zklamat své zastánce a dostat se do konfliktu s některými demokraty v Kongresu.
Otázka je, zda na to má: on sám, jeho tým a jeho mocenské prostředky. V posledních dnech před volbami jsem rozmlouval s mnoha lidmi zasvěcenými do washingtonských poměrů. Pokaždé jsem slyšel jen jeden refrén: nevíme. Nevíme, pro které politické řešení se rozhodne, nevíme, jak obsadí klíčové funkce, nevíme, jak se on sám osvědčí v nové funkci.
Všichni se však v jednom shodují: pokud bude vládnout stejně, jak vedl svou volební kampaň, Amerika je v dobrých rukou. Jenže vláda je něco jiného než kampaň. Na Obamovi nebylo téměř vidět vzrušení, ani když předstoupil před extatický dav poté, co byl vyhlášen vítězem. Ve funkci prezidenta bude mít sice k dispozici více tvrdých mocenských prostředků, ale nikdo na světě nemá momentálně tolik měkké moci jako on. Zatímco Bushova vláda používala metodu vojenského šoku a hrůzy, aby našla zbraně hromadného ničení, které neexistovaly, Obama sám je zbraní masové přitažlivosti.
A navíc se může spolehnout na největší rezervoár americké moci: sebevědomý novátorský duch, podnikavost a pracovitost, kombinovanou s občanským vlastenectvím, vlastnosti, jež Amerika vštěpuje každému, kdo sem přichází. Tento příslib byl obsažen také ve slovech, které Obama ve svém projevu nazval americkým krédem: Yes We Can.
Kdyby se mne někdo zeptal, zda to stačí na to, aby Amerika překonala všechny překážky, které na ni čekají, musel bych upřímně odpovědět, že o tom střízlivě pochybuji. Ale po dlouhé době můžeme alespoň doufat, a tak tedy doufejme.
Text vyšiel v denníku The Guardian.