Děkuju Respektu, že si zajistil můj názor pro sebe a nedovolil mi, abych na otázky po vině či nevině Milana Kundery odpovídal jiným médiím. Těch bylo opravdu mnoho, neboť z žijících spisovatelů, co byli vězni komunistů, jsme už jen dva – Zdeněk Rotrekl a já. Jako bychom jen my dva, kteří byli na štíru s touhle ideologií po celý život, měli mít patent na rozhodnutí, co se před těmi osmapadesáti lety stalo. Přitom ale jde především o slavnou tlustou čáru za minulostí. O ono zpětné zrcátko. Čím menší, tím lepší.
Samozřejmě, že v mém pětačtyřicet let starém názoru (předtím jsem Kunderu neznal) bylo velmi důležité, že byl komunista. Přesto se mi Směšné lásky moc líbily. Později jeho eseje. Moc. Na premiéře Ptákoviny jsem nadšeně tleskal. Byť víc režisérovi než autorovi. Žert se mi – na rozdíl od ostatních – nelíbil.
Tehdy jsem nejen neuměl, ale ani nechtěl od sebe oddělovat velikost díla od morálky jejího autora podle slavné věty sv. Augustina (umění jest vyzařování sebe). V čase, kdy mě a více než čtvrt milionu dalších strana zavřela a odsoudila na miliony let v děsivých věznicích a uranových lágrech, 243 mužů a jednu ženu popravila a tisíce jich umučila a postřílela takzvaně při útěku, Milan Kundera téhle straně sloužil, obdivoval ji, oslavoval. Ivan Klíma byl však v tom čase taky členem strany. Přesto jsme dobrými přáteli. Přáteli jsme s Arnoštem Lustigem, s Pavlem Kohoutem. Je tomu tak především proto, že svou komunistickou minulost nejen pojmenovali, ale i dešifrovali. Hlavně nic nezamlčovali.
Lepra
Ještě za totality jsme o tom mluvívali s Karlem Peckou (s nímž jsem seděl čtyři roky), který se v disentu scházel nejen s bývalými vězni, ale právě i s bývalými komunisty. Měl s tím potíže, protože i on v sobě pořád ještě nosil paměť o tom, kdo byl jeho vyšetřovatelem, soudcem i věznitelem. Ale i on během času rozpoznal, jak bolestivé muselo být pro ty bývalé komunistické intelektuály přiznat především sobě, že je ta ideologie připravila o soudnost. A že své překročení Rubikonu mysleli vážně. Jeden z nejlepších lidí, které jsem měl čest poznat, František Pavlíček, spisovatel a dramatik, se od svého členství v KSČ očistil pobytem na poušti mnohem delším než biblických 40 dnů Jana Křtitele. Přesto ale až do své smrti opakoval, že to členství je lepra, které se člověk do konce života nezbaví.
Ve srovnání s ním jsem si Milana Kundery vážit nemohl. Přesto jsem ho jako prezident Českého PEN klubu v roce 1992 požádal, aby se stal naším členem. Odmítl. Přesto jsem po několik let podepisoval návrh výboru Českého centra PEN klubu na Nobelovu cenu za literaturu právě pro něho. Odpovídalo to mému pojetí tolerance, k němuž mě přiměl na jednom pankráckém dvoře odsouzený básník Jan Zahradníček, když viděl, jak se zalykám touhou pomstít se a netušil jsem, že první obětí své nenávisti bych byl já sám.
Všechno, co jsem kdy napsal či řekl, směřuje k jedinému: dokud si to nevyříkáme s minulostí vlastní i národa, dotud nás bude mít v hrsti. A bude se nám mstít i ve chvílích nejméně očekávaných. Přesně to se stalo Milanu Kunderovi. Nic víc a nic míň.