Seděli jsme na terase jedné letité berlínské literární instituce a pozorovali hladinu Wannsee. Někde na druhém břehu stál dům, v němž nacistické špičky před sedmdesáti lety během několika hodin vymyslely plán likvidace jednoho celého národa.
“Byl jsi na vojně?” zeptal se profesor literatury z Izraele. “Ne. Z mých kamarádů na vojně nebyl nikdo.”
“Já válčil s Egyptem. Ty bys bojoval za svoji zem?”
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Asi jo. Ne. “Nevím ,” kličkoval jsem.
Bylo léto 2006 a na Izrael už pár dní padaly arabské rakety.
“Možná si ani neuvědomuješ, v jaké teď žijete šťastné minutě. Tady, ve střední Evropě. Ale ono se to změní. Byl jsem v Rakousku a taky v Maďarsku a slyšel ty populisty. Vždycky se to najednou změní.”
Vybavila se mi jeho slova, když se v Respektu – a pak všude možně – oznamovala a rozpitvávala smutná a velmi zapletená událost z jara 1950. Jeden okamžik budoucího spisovatele Milana Kundery a bývalého letce Miroslava Dvořáčka. A následný příběh, který vzbuzuje vášně. Příběh z šílených, temných časů plných úzkosti, která jako by pro nás nebyla vzdálená šedesát, ale šest set let.
Uvědomil jsem si onu šťastnou minutu klidu, v níž se Česko a celá moje generace nalézá. Svět kolem sice rozechvívá finanční krize, s ropou jsme na dnů a v Iráku se pořád válčí, ale to je zde sotva slyšet. Málokdo z dnešních třicátníků – nemluvě o mladších – se někdy ocitl v situaci, kdy by stál přitlačen u zdi bez možnosti volby. Máme jen mlhavou představu o životě a rozhodování se v době, kdy občas, nebo spíše pořád, člověk musel volit mezi zlem a ještě větším zlem. Jakékoli rozhodnutí pak může trápit po celý život. Největší traumata našich životů jsou vedle toho jen zcela banální sebelítost či nešťastné lásky. Soukromé starosti.
Až splaskne bublina
Pakliže Kundera píše o Gustávu Husákovi jako o prezidentovi zapomnění, jsme my – o nichž se někdy mluví jako o Husákových dětech – generací zapomnění, která se nestará o to, co bylo, žije svobodně tady a teď – a chce si užívat. Může neomezeně cestovat, číst, co ji napadne, mluvit o čemkoli a nemusí mít při tom strach.
Možná je právě tohle normální, a vlastně by to asi bylo skvělé, ale možná také ne… Třeba jde jen o bublinu normality, v níž se nacházíme a která může bez ohlášení také brzy splasknout. Možná se už teď někde rodí další pochybní spasitelé a míchají na gramofonech nové remixy z beatů minulosti a ze zvuků hnutí, která svedla naši střední Evropu do katastrof uplynulého století.
Bez Kundery – ale také Škvoreckého a Hrabala – bych asi nikdy nezačal psát, protože na začátku psaní vždycky stojí čtení a nasávání. Proto povídkový román Směšné lásky pronikl i do mého literárního debutu Nebe pod Berlínem. Bez dovolení autora ho cituji a skupina U-Bahn, kterou můj hrdina – český porevoluční exulant – v Berlíně založí, drze uvádí jako inspirační zdroje divokou tercii: Sex Pistols, David Bowie & Milan Kundera. A na plakáty před koncerty škrábe heslo Nesnesitelná hořkost bytí. Kunderovy romány jsem měl a budu mít rád.