Ta zpráva o udání, zapsaná v policejním hlášení, ležela přes půl století ukryta ve stozích spisů. Byla objevena náhodou, díky níž dnes můžeme odkrýt dávný příběh z roku 1950, zkřížení osudů dvou vrstevníků, z něhož jeden vyšel jako vězeň, druhý jako slavný spisovatel.
Miroslav Dvořáček uprchl v roce 1949 do Německa, kde ho pod americkým velením vycvičili čeští instruktoři – mnozí z nich váleční hrdinové –, aby se vracel do komunistického Československa jako kurýr. Jedna z cest se mu stala osudnou: udal ho mladý student. Dvořáček o vlásek unikl trestu smrti, odseděl si 14 let a dnes žije ve Švédsku. Mladík, který ho udal policii, se jmenuje Milan Kundera a dnes žije v Francii.
Kunderovo dílo ovlivnilo několik generací čtenářů na celém světě. Na místě jsou tedy hned tři otázky.
První otázka: Měl právo mlčet o své minulosti?
Udání je hřích, z něhož totalitní režim udělal ctnost a podstatu svojí síly. Možná není náhodou, že právě udání hraje tak velkou roli v části Kunderova díla. Udání je hybnou silou děje jeho prvního románu Žert (1967), příběhu studenta, který poté, co ho udá přítel kvůli ironickému vzkazu na pohlednici, vyletí ze školy, několik let musí pracovat v dolech; jeho pokus o pomstu dopadne trapně. Udání (zrada) je hlavním tématem Kunderovy poemy Poslední máj (1955), udání rozhýbe zápletku jeho kdysi slavné divadelní hry Majitelé klíčů (1963) atd. Je tedy možné, že Kundera se k svému hříchu doznával psaním příběhů, v nichž bez slitování vrhal své postavy do soukolí zrady a velkých dějin.
Kundera patří vedle Václava Havla k nejznámějším žijícím Čechům, od konce 50. let si úspěšně budoval svůj obraz spisovatele, který už nikdy nepodlehne žádné utopii a zřekne se role „veřejné osobnosti“. A přesto se několikrát vášnivě vrhl do zápasu o lidskou důstojnost a svobodu: v projevu na sjezdu spisovatelů, v debatě o českém osudu či v esejích o střední Evropě.
To vše by nemohl dělat, kdyby se tehdy veřejně doznal ke svému činu, protože by ztratil auru morální autority. Tento argument už dnes ovšem neplatí. Kundera promeškal příležitost říct to na sebe sám, jako to nedávno udělal jeho veliký souputník Günter Grass.
Druhá otázka: Jak se jeho tajemství promítlo do jeho díla a života?
Nevíme, zda Kundera svůj hřích „vytěsnil“, anebo s ním žil vědomě každý den po dlouhých šest desítek let. V jednom ze svých esejů o románu a jeho schopnosti nahrazovat filozofii se ptá: „Co je to zločin, když Brochův Huguenau nejenom nelituje vraždy, které se dopustil, ale dokonce si ji ani nepamatuje?“
Neschopnost veřejně se doznat k dávnému činu mohla být také příčinou, proč se Kundera tak přísně, úporně a nekompromisně odstřihl od své vlasti a jazyka. S důrazným odmítáním vlastní minulosti souvisí také jeho pozdější vášnivá obhajoba románu, který má být čten sám o sobě – bez jakékoli souvislosti s autorem. „Poznání je jediná morálka románu,“ píše v eseji Zneuznávané dědictví Cervantesovo a má na mysli poznání „neznámé stránky lidské existence vůbec“, které nesmí být ušpiněno poznáním „neznámé stránky existence autora“.
Kundera už v roce 1985, ve svém posledním projevu na veřejnosti v Jeruzalémě, konstatuje: „Romanopisec je ten, kdo, jak říkal Flaubert, chce zmizet za svým dílem. Zmizet za svým dílem, to znamená zříct se role veřejné osobnosti.“ Později se mnohokrát k tomuto tématu vrací, vášnivě a brilantně obhajuje právo autora nebýt viděn za svým románem a jeho povinnost ukrýt před čtenáři „všechny klíče, které by mohly ty inspirace odhalit“. Americký profesor Jeffrey Meyers podle Kundery „zničil“ Hemingwayovo dílo tím, že v něm hledal autentické osoby z autorova okolí, a „proměnil svou interpretací celé Hemingwayovo dílo v jeden jediný klíčový román … imaginární postavy se promění ve skutečné postavy a životopisec zahájí morální proces proti spisovateli“.
Třetí otázka: Odpuštění, či trest?
Kunderovo pozoruhodné intelektuální úsilí, s nímž bojuje proti hledačům klíčů, se teď paradoxně zřejmě obrátí proti němu. Jeho dávný hřích se může stát klíčem k novému čtení všech jeho textů. Pro spisovatele, jako je Kundera, který tak obsedantně dohlíží na to, jak je s jeho texty nakládáno, je to ten nejtěžší trest – autor se proměňuje v románovou figuru. Tím spíše, je-li přesvědčen, že se „román (jako ostatně celá kultura) ocitá čím dál víc v rukou médií; a média, tito agenti planetárního sjednocení, amplifikují i regulují proces redukce“.
Kundera udělal všechno proto, aby této „redukci“ zabránil. Nemluví s médii (nanejvýš jim pošle rozhovor, který udělá sám se sebou, jak ho nedávno uveřejnila MF Dnes) a stáhl se do totálního soukromí. To, co teď asi bude osmdesátiletý spisovatel zažívat, je krutý žert osudu, který by měl přijmout v celé jeho šklebící se poetice. Už proto, že temný příběh o zradě v mládí, který se jako přízrak vynoří po šedesáti letech na světlo, dokonale zapadá do kunderovského vidění světa, v němž když „člověk myslí, Bůh se směje“.
Kundera svým postavám nedopřával odpuštění ani katarzi. Společnost, českou nevyjímaje, však potřebuje odpouštět – právě proto, aby mohla projít katarzí. Bez Kunderovy vstřícnosti a upřímnosti to bude mít ovšem velmi těžké.
Hrdinové
Kundera však není hlavní postavou tohoto příběhu s rysy antického dramatu. Tou je jeho vrstevník Miroslav Dvořáček, člověk, který šel do boje proti „totalitnímu univerzu“ (termín M. Kundery). Dodnes neví, kdo ho prozradil, a o svých čtrnácti letech ve vězení nepromluvil ani s vlastními dětmi. Paní Militká, studentka, v jejímž pokoji na koleji policie čekala na Dvořáčka, se po celý další život mučila výčitkami svědomí, že ona – byť neúmyslně – zničila jeden lidský život. Mnoho dalších lidí z toho košatého příběhu lze bez patosu označit za české hrdiny.
Jejich osudy jsou oknem do české minulosti, které stačí jen otevřít. Jsme to dlužni jak jim, tak sobě. Padesátá léta zplodila všechny druhy hříchů, jimiž společnost trpí i dnes, ale stvořila i hrdiny, kteří nám dnes mohou pomoci se těch hříchů zbavit a projít katarzí. Potřebujeme je jen poznat.