Po černém pondělí 15. září následovalo 29. září další černé pondělí a americký kapitalismus před našima očima mění svou tvář. Jako po výbuchu sopky Krakatoa nikdo neví, jak bude opravdu vypadat, až erupce opadnou.
„Demokratický kapitalismus je nejlepší systém, jaký byl kdy stvořen,“ informoval v televizním vystoupení spoluobčany americký prezident George Bush, když naléhal na Kongres, aby podpořil návrh na použití 700 miliard dolarů pro záchranu „celé naší ekonomiky“. Jenže minulé pondělí kongresmani hlasovali proti tomuto návrhu, čímž způsobili, že z burzy na Wall Street za jeden den zmizelo 1,2 bilionu dolarů. Demokracie se dostala do kolize s kapitalismem. Abychom byli přesní: naléhavý nárok současné verze americké demokracie se srazil se současnou verzí amerického kapitalismu.
Ježíš na Main Street
Podstatné je, že to byli právě republikáni, kdo odmítl vyslyšet apely svého prezidenta. Pro některé z nich to byla ideologická volba. Byli by raději zemřeli, než aby hlasovali pro rozšíření ekonomických pravomocí vlády, neboť takový krok chápou jako vykročení k socialismu. Dokonce k bolševismu.
Alespoň pokud bereme v úvahu slova kongresmana Thaddeuse McCottera, předsedy republikánského politického výboru (a spoluautora letošní výzvy prezidentovi, aby vyhlásil rok 2008 za „národní rok Bible“). Ten minulé pondělí v Kongresu prohlásil: „Volba je to vážná a vyskytla se už v Dostojevského knize Bratři Karamazovi, když velký inkvizitor přichází k Ježíšovi a praví: ,Když si přeješ podrobit si lid, dej jim zázrak, tajemství a autoritu, především jim však dej chléb.‘ V časech krizí vždy přicházelo pokušení obětovat zejména svobodu krátkodechým slibům blahobytu a není náhodou, že v roce 1917 v čase velké bolševické revoluce se objevil slogan: mír, půda a chléb. Dnes jsme vyzýváni, abychom si vybrali mezi chlebem a svobodou. Navrhuji, aby lidé z Main Street, včetně mne, prohlásili, že dávají přednost svobodě.“ (Poznámka redakce: Main Street, hlavní třída, je symbolem hodnot obyčejného Američana v opozici vůči Wall Street, symbolu velkého byznysu a korporátního kapitalismu.)
Takže Ježíš na Main Street proti bolševikovi a jeho plánu po vzoru Dostojevského. Kdo to řekl, že americká realita předčí její vlastní literaturu?
Bude Amerika schopna reformovat svůj model kapitalismu a učinit jej lepším? To, že se krize projevila před prezidentskými volbami, věru nepomohlo. Obě strany – tvrdíce, že nehrají partajní hru – hrají partajní hru. Především ti kongresmani, kteří hlasovali proti – demokraté stejně jako republikáni –, měli strach, že přijdou o křesla. Všichni vzhlížejí k 4. listopadu s touhou být opět zvoleni. Většina z nich byla zaplavena e-maily a telefonáty rozhněvaných voličů žádajících, aby lidi z Wall Street a Washingtonu, kteří jsou za krizi odpovědni, hodili přes palubu. Takže cítili potřebu demonstrovat vůli a hněv svých voličů (přinejmenším v tom prvním hlasování minulé pondělí). Můžete namítnout, že je to jen humbuk, že je to ubohá nízkost politiků, kteří neobstáli ve zkoušce odpovědnosti vůči státu. Možná máte pravdu. Ale neříkejte, že to není demokracie, tedy systém, v němž si lidé volí své zástupce.
Proč se tolik obyčejných Američanů staví vůči záchrannému plánu vlády tak odmítavě? Reakce většiny Evropanů by byla: státe, ujmi se záchrany! Jenže tohle je Amerika, kde dnešní gejzíry populismu namířené proti Washingtonu a Wall Street mají své hluboké historické kořeny. A tohle je také Amerika počátku 21. století, kde bohatí ještě více zbohatli, zatímco chudí ještě více zchudli, a kde střední vrstva – jejíž potřeby tak efektivně ztělesňuje Barack Obama – bojuje o udržení statusu. K těm bohatým, kteří ještě více zbohatli, patří i architekt záchranného plánu, ministr financí a bývalý ředitel banky Goldman Sachs Hank Paulson. Jeho podíl ve firmě měl hodnotu půl miliardy dolarů – tolik si totiž nechal vyplatit při svém odchodu v roce 2006.
Tento text píšu ve středu, v den, kdy si kongresmani dali pauzu na Roš hašana, první z deseti kajícných dnů v židovském kalendáři. Americký Senát mezitím kajícně odhlasoval opravenou verzi plánu. Je možné, že tento krok nastartuje banky k půjčování peněz a odvrátí „Velkou depresi“. Ale možná taky ne. Uvidíme.
Avšak i kdyby plán uspěl, otázka demokratického kapitalismu zůstává. Před čtvrtstoletím, těsně před počátkem období, jež později vešlo ve známost jako Reaganova revoluce, publikoval americký katolický sociální teoretik Michael Novak vlivnou knihu s názvem Duch demokratického kapitalismu. Tvrdil v ní, že kapitalismus je „kompatibilní jen s demokracií“. „Zatímco zparchantělé formy kapitalismu vypadají, že jsou schopné nějaký čas přežít i bez demokracie,“ píše Novak, „přirozená logika kapitalismu vede k demokracii.“ A opravdový kapitalismus vyžaduje morální hodnoty jako „střídmost a rozvážnost, statečnost a spravedlnost“.
Píše se rok 2008 a čínský nedemokratický kapitalismus vypadá jako pořádný parchant. A co víc, jeho lídři prohlašují, že ztělesňuje právě některé z těch hodnot, které Novak připisuje demokratickému kapitalismu – a které se zdají být v americkém modelu poslední dobou okázale zanedbávány.
Až láva ztuhne
Střídmost! Rozvážnost! Spravedlnost! V nedávném pozoruhodném rozhovoru slavného politologa Fareeda Zakarii (zhlédnout jej můžete na www.cnn.com) s čínským premiérem Wenem Ťia-paem premiér tvrdil, že Čína kombinuje tržní ekonomiku s vůdčí úlohou vlády v makroekonomice. Při své argumentaci překvapivě odkazoval na dvě základní díla Adama Smithe. Smithovo Bohatství národů podle Wen Ťia-paa zdůrazňuje potřebu neviditelné ruky trhu, zatímco jeho Teorie mravních citů ukazuje potřebu viditelné ruky vlády v zájmu sociální spravedlnosti a harmonického rozvoje.
Ve skutečnosti se Čína samozřejmě potýká s obrovskou sociální nerovností a korupcí a tvrzení, že jejich model kapitalismu bez demokracie – tedy jako smysluplná věc, ne jenom jako nálepka – je lepší, trvalejší a mravnější, se může ukázat jako obyčejný blábol. A i když dnes premiér Wen argumentuje přesvědčivěji než prezident Bush, stále si myslím, že Bush je k pravdě blíž. Abychom si přizpůsobili výrok Winstona Churchilla: demokratický kapitalismus je ten nejhorší možný systém, kromě všech těch ostatních, které se čas od času objeví.
Ale je to právě demokratický kapitalismus, o kterém se dnes tolik mluví a pochybuje a který stojí před soudem. Čelí obrovským domácím problémům a hrozivé konkurenci. Naštěstí existuje mnoho variant demokratického kapitalismu, nejenom ta, která právě vybuchuje. Někteří Evropané mohou být v pokušení prohlásit: Jo, kdyby jenom ti Američané hezky okopírovali naši pěknou, humánní a spravedlivou verzi sociálnědemokratického kapitalismu!
Může se opravdu stát, že až usednou oblaka prachu a láva ztuhne, bude role státu v americké ekonomice trochu podobná té, jak ji známe v některých evropských zemích. Ale dříve, než podlehneme evropskému pocitu nadřazenosti, měli bychom si připomenout, že většina evropských ekonomik právě zápasí s tím, jak zajistit lidem práci, jak inovovat a podnítit podnikání, a dělá to způsobem, který objevila Amerika před čtvrtstoletím. Výhodou je ovšem to, že neexistuje jednotný evropský model, ale mnoho jeho variant – a nejenom v Evropě. To je síla pluralismu.
Výzva pro současnou americkou demokracii nespočívá v ničem menším než dokázat, že je schopna reformovat vlastní model demokratického kapitalismu a udělat jej lepším. Modleme se, aby to dokázala.