Zomrel Paul Newmann (26. január 1925 – 26. september 2008).
Foto: Bruce Davidson / Magnum Photos
Paul Newman mě naučil loupat okurky. Vážně. Moje stravovací návyky byly řadu let tak mizerné, že jsem neznala základní fígle v přípravě salátu. V roce 1986 jsem psala Newmanův profil pro magazín Timesů. A když mi muž, který získal 250 milionů dolarů pro charitu ze svých zálivek a omáček značky Newman’s Own, nabídl, ať mu pomůžu se salátem, mrzačila jsem ubohou okurku tak důkladně… Až mi ji sebral a předvedl, jak se to dělá.
V době, kdy se celá Amerika cítí rozzlobená a zrazená, když naši politici promrhali důvěru a dali v sázku naši budoucnost, ztratili jsme americký idol, který měl vše, čeho se tolik nedostává Bushově vládě: bystrost, pokoru, slušnost, velkorysost. Byl třída.
Paul Newman byl jedním z mála liberálů, který se k této nálepce hrdě hlásil; však se dostal na Nixonův seznam nepřátel za to, že podporoval protivietnamskou prezidentskou kampaň Eugena McCarthyho.
Když jsem mu volala v roce 1997, začínal zrovna psát pro The Nation – sám do něj investoval. Hřímal proti pravičákům, vyskakujícím z krysích děr, ale nevynechával ani Clintonovy. “Pořád se mluví jen o tom, jestli se nějaká věc dá politicky vyhrát; ale už ne o tom, jestli je morálně správná,” řekl mi. O politice tvrdil totéž, co o řízení aut: “Smíte cokoli, pokud dokážete zvládnout následky.”
Z prvního setkání s hvězdou jsem byla nervózní. Potkali jsme se v restauraci na Upper East Side – a než jsem mohla začít, zařal zpovídat on mé.
Paul Newman: “Co víte o jaderném odzbrojení?”
Maureen Dowdová: “Ehmmm…”
Paul Newman: “Můžete mi vysvětlit postoj New York Times k moratoriu na jaderné zkoušky?”
Maureen Dowdová: “Ehmmm…”
Cítil se nepříjemně, když mu lidé pochlebovali za herecké výkony. V herectví je cosi korumpujícího. Dává vám to obrovskou výhodu, už jen když se objevíte.
S úšklebkem Butche Cassidyho mi řekl, že už má vymyšlený epitaf: “Zde leží Paul Newman, který zemřel v bídě a zapomnění – protože mu zhnědly oči.” Nechtěl mluvit o svých filmech; chtěl mluvit o vrhání břemenem. Měl rád Bacha, budweiser a potrhlé situační vtipy. (Jednou jsem s ním jela a on ve vysoké rychlosti narážel do auta před námi, které řídil jeho kamarád.) Nudila ho móda a byl v rozpacích, když s ním ženy bezostyšné flirtovaly nebo chtěly, ať si sundá sluneční brýle a ukáže oči.
Když roznášel punč na charitě ve Westportu, nějaká paní ho žádala, ať jí zamíchá nápoj prstem. Rád bych, opáčil, ale teď jsem ho vytáhl z láhve s kyanidem.
Vzpomínal, jak zůstal perplex, když k němu na Páté avenue přišla úžasná call girl a nabídla se mu bez nároku na honorář. “Chcete se jí zbavit nějak noblesně, jak by to udělal Cary Grant nebo Clint Eastwood. Říkáte si – jak by to zvládl Hombre? Jenže když po mně vyrazila, tak chlapík, co hrál Huda, z toho vyšel jak… Laurel a Hardy. Dohromady.”
Říkával, že není jako jeho velkolepé postavy: Nemáte vždycky po ruce Tennesseeho Williamse, aby vám psal repliky.
Jeho manželství mělo pověst jednoho z nejšťastnějších v Hollywoodu. Joanne Woodwardová ale přiznávala, že pro ni nebylo lehké zvládnout jeho úspěch: sice dostala Oscara dřív, ale on byl hvězdou po čtyři desetiletí. V jednom časopise se svěřila, že to bylo “vždy nepříjemné a občas k vzteku, když Paul byl o tolik větší než já.”
Vyprávěl mi, jak si jí vážil. Obhlížel si přitom jejich elegantní byt na Páté avenue a suše podotkl: “Kdyby mi někdo řekl před dvaceti lety, že budu sedávat v místnosti s broskvovými stěnami, řeknu mu, ať si ustele v záchodové mušli.”