Viníci / Esej

Rumunsko se potácí ve frustraci z minulosti a ponížení z přítomnosti, ale bez jasné budoucnosti.

Foto: Vadim Ghirda / AP Photo

Rumunsko (neodvažuji se říct, že celá planeta) se nachází v situaci, kdy všechna řešení vypadají špatně. Experti nenabízejí přesvědčivá vysvětlení a rozumná řešení, politikové se pokoušejí – s průměrnými výsledky – zachovat tvář, ulice se plní protestujícími, které střídavě zachvacuje slepá zuřivost, ideologické blouznění nebo čiré zoufalství. Hledají všude kolem viníky a také je všude nacházejí: v kapitalismu, bankéřích, Evropské unii, Mezinárodním měnovém fondu, Němcích, chamtivosti, vládě, apokalyptické době a tak dále. Bukurešť není výjimkou. Lidé, kteří vyšli do ulic – pár tisíc po celé zemi –, odsuzují vládu a vláda odsuzuje opozici za vyvolávání nepokojů. A všichni mají pravdu.

Divný prezident

Prvním viníkem je prezident. Sám sebe nazývá „gamblerským prezidentem“, jenže on vynalezl hru bez pravidel. Nechce si nechat poradit, destabilizuje svou „spontaneitou“, je temperamentní, má rysy autoritáře a nepředvídatelnou zbrklou povahu. Od té doby, co se stal prezidentem, vytvořil obecnou atmosféru neustálých půtek a konfrontací. Tento rudimentární populista, který je zároveň popuzen, že lidé jsou nedisciplinovaní, dokázal za sedm let svého mandátu ztratit padesát procent sympatizantů. Spouštěčem lidových protestů byl jeho taktický a zároveň netaktní výpad v televizi proti náměstkovi ministra zdravotnictví, který má nesporné zásluhy na reformě systému. To je celý Traian Băsescu – jako prezident nedokáže dostát prestiži a odpovědnosti své funkce.

Druhým viníkem je vláda. Nepochybuji sice o čestnosti a dobrých úmyslech premiéra Emila Boca, ale nemůžu nevidět chabost jeho politických a administrativních schopností. Řídí zemi jako tržiště v malém městě, nemá žádné kontakty s vnějším světem a jeho chování je předvídatelné jako chování farmáře orajícího pole (minulé pondělí premiér odstoupil – pozn. red.). Kritéria, podle nichž si vybírá lidi do svého týmu, jsou nesrozumitelná. Je nemožné porozumět, proč místo toho, aby v době velké krize hledal odborníky a zkušené technokraty, povolává do klíčových pozic kdejaké anonymní neschopy.

Divná opozice

Třetím viníkem je opoziční blok stran, kterým se daří ztrácet popularitu i přesto, že by mohly téměř bez hnutí prstem získávat body na chybách vlády. Jsou nepřesvědčivé, neschopné nabídnout politický program delší než pár slabik („Pryč s Băseskem!“) a přispívají tak k politickému marasmu téměř stejnou měrou jako ty, které jsou u moci. Jistě, perspektiva, že jedny nekompetentní politiky nahradí jiní ze stejného těsta, není přitažlivá. A snaha opozičního bloku vytěžit revoltu v ulicích ve svůj vlastní prospěch je prostě trapná.

Čtvrtým viníkem jsou agitátorská média. Čtení novin a sledování televize, jež už dlouho den za dnem přinášejí lavinu zpráv o katastrofách a teroru, vzbuzuje nervozitu. Informace a duch kritiky (k níž je bohužel dostatek důvodů) vystřídaly nářky, hororové vize a apokalyptická rétorika. Malé lamentující skupiny, jejichž členové vůbec nevypadají jako poslední chudáci, každý večer pořádají bojovné pohřební ceremonie a mluví o diktatuře. Výsledkem je pak to, že demonstranti jsou zmatení, nejsou schopni vyjádřit vlastní agendu, neboť už mají jednu po ruce: „Pryč s diktaturou!“, „Băsescu–Ceauşescu!“ atd.

Jenže je rozdíl říct: „Jste nemocní, jste anemičtí a potřebujete léčit!“, anebo prohlásit: „Umíráte! Vrazili vám dýku do zad! Jste obklopeni vrahy!“ To první poselství mobilizuje a volá po akci, to druhé vede k zoufalství. A tam, kde je zoufalství, není řešení.

Divná doba

Pátým viníkem je kontext. Mnozí dělají jen to, co viděli v televizi. Arabské jaro, rozhořčené španělské demonstranty, žháře v Londýně, zuřivé vzbouřence v Řecku, Occupy Wall Street, desítky tisíc demonstrantů v Bruselu, všechny ty explozivní manifestace ideologicky podpořené sečtělými rebely se stávají modelem. Udělejme to taky! Pojďme s dobou! Zahrajme si trochu na anarchii! V našich poměrech se to děje ve skromném měřítku: místo desítek tisíc jdou do ulic stovky lidí bojovat za velmi smíšené ideály – od „svobody“ po uvěznění toho či onoho fotbalového podnikatele, od zrušení dodatečné daně na auta po rezignaci vlády. Někteří ukazují ošklivé transparenty, jiní házejí kameny, někteří pálí fotky politiků, jiní tiše stojí, oprávněně znechuceni bídou a institucionálním chaosem. Sem tam je vidět tátu s dítětem na ramenou, „revolucionáře“, který cítí, že jeho oběť v roce 1989 byla marná, zmateného politika doufajícího, že ho lidé obejmou.

Shrnuto: máme tady minulost frustrací, jež se těžko léčí, přítomnost ponížení a rozkladu institucí, ale žádnou reprezentaci pro blízkou budoucnost. Nikdo neví, co by mělo přijít v případě, že se požadavky demonstrantů splní. Opozice u moci? Chaos? Zázračný spasitel?

Jedna věc je jistá. Ti, kdo bojují proti „diktatuře“ na náměstích a v televizi, nemůžou vystát odpor. Když zakřičíte, že si nepřejete pád vlády – jak se o to pokusil jeden starší muž –, riskujete fyzické napadení. Tak nějak vypadá cesta od „diktatury buržoazie“ k „diktatuře proletariátu“.

Text vyšiel v českom preklade v týždenníku Respekt.