Před tím zdrcujícím pondělkem minulého týdne jsem měl v úmyslu psát o politice strachu. Dnes musím přitvrdit: jde o politiku paniky. Pozoruji tady v Americe zblízka volební kampaň a jako hurikán Ike na mne odevšad doráží její defenzivnost, nervozita a úzkost.
Barack Obama sice ještě stále mluví o „odvaze k naději“, ale začíná to znít stejně rozpačitě jako projevy Johna McCaina. Bez ohledu na Sarah Palinovou, v těchto volbách jde o strach „střední vrstvy“ (v této kategorii se vidí více než polovina Američanů). Jde o „obyčejné lidi“, kteří se strachují o své domovy, o svou práci, o své zdraví a o své úspory.
Co uslyšíte v kavárně
Pondělní pád Lehman Brothers a prodej Merill Lynch potvrdily, že jsme svědky toho, co Obama ještě ten samý den nazval „nejvážnější finanční krizí od velké hospodářské krize“. Legendární Alan Greenspan, bývalý dlouholetý šéf americké centrální banky, přiznal, že tato krize je nejhorší v jeho životě a že něco podobného se stává „jednou za půl století, možná jednou za celé století“.
Amerika je země, v níž se žilo nad poměry, jakov nějakém zadluženém zámku až po uši.Američané měli přitom důvodů ke strachu dost už i předtím. Minulý měsíc narostla nezaměstnanost k 6,1 procenta. Ceny domů se řítily dolů, ceny benzinu letěly nahoru. Počet domů, o které lidé přišli, protože nedokázali splácet hypotéky (které nikdy neměli dostat), dosáhl rekordní výše. Miliony lidí vypadly ze zdravotního pojištění anebo snížily platby pojišťovnám, protože pro ně byly najednou příliš vysoké.
Tohle je země, v níž se žilo nad poměry, jako v nějakém zámku zadluženém až po uši. Úřady už loni oznámily, že v letech 2005 a 2006 klesl objem peněz, které uspořili Američané poté, co odvedli daň. K tomu došlo naposledy – podržte se – v letech 1932 a 1933! Letos se to mírně spravilo, ale od poklesu to byl také jen krůček. Nač šetřit, když to za vás udělá Čína?
Tato poznámka možná není úplně fér, protože spousta pracujících Američanů syslí část svých výdělků před zdaněním do penzijní punčochy známé jako „401(k)“ – podle paragrafu daňového zákona. Jenže s pádem trhů padá také hodnota těchto úspor –, dokonce i v případě, že jste nějaké 401(k) neměli u Lehman Brothers. Tenhle text píšu v blízké kavárně a při krátké přestávce, kterou jsem si udělal na oběd, jsem slyšel, jak slovo „401(k)“ kmitá mezi lidmi. Více ztrát. Více strachu.
To vše přichází v době, kdy Američané cítí, že je národy, jako například Číňané, dohánějí. Nemluvě o posledním teroristickém útoku na americkou ambasádu v Jemenu. A pro ty, co žijí na pobřeží, o tropických bouřích Gustav, Hanna, Ike a Josephine. Když se díváte na zpravodajské kanály amerických televizí, máte pocit, že dokonce i příroda se zapojila do spiknutí proti Spojeným státům.
Tisíc hodin do voleb
Dnešní Američané se mají věru čeho bát – a mnohem více než jen vlastního strachu (abych připomněl slavná slova Franklina D. Roosevelta z jeho inaugurační řeči v roce 1933). Jenže strach stejně nepomáhá. Trhy fungují na důvěře, ta je pro ně vším. Už před potopením Lehmanových Titaniku dvě třetiny Američanů odpovídaly v průzkumu, že podle jejich mínění je země v recesi či depresi a že v roce 2009 to nebude lepší. Jen Bůh ví, co budou říkat teď.
Nejsem povolán posoudit, zda jsou základy americké ekonomiky dostatečně pevné, aby zemi vytáhly nahoru – i se všemi jejími domy, džoby, zdravotním pojištěním a 401(k). Řekněme do roku 2010. Mezitím ovšem zbývá už jen něco přes 1000 hodin do voleb. Odložme tedy na chvíli ekonomiku strachu a položme si otázku, jakou roli bude hrát ve volebním klání politika strachu.
Pokud budou lidé volit hlavou, tak ona „ekonomika“ by měla pomoci Obamovi k vítězství. Protože i když vezmeme v úvahu vnější faktory za americkými hranicemi, finanční a ekonomický hurikán posledních dnů vyrostl pod rukama George W. Bushe přinejmenším zčásti vinou toho, co dělala jeho administrativa (například její přemrštěné výdaje) anebo co neudělala (regulace finančního sektoru). Ekonomická politika Johna McCaina se od Bushovy odlišuje stejně málo, jak málo přesvědčivě ji kandidát prezentuje. V ono pondělí vrávoral, v úterý zase udělal kotrmelec.
Jeho chování může mít ovšem hlubší příčiny a mohou odrážet jistý širší vzorec. Americký komentátor Michael Kinsley publikoval v internetovém magazínu Slate (slate.com) zajímavý a chytrý článek, v němž porovnal množství ekonomických indikátorů, jako například HDP na obyvatele, inflaci, nezaměstnanost, federální daně, rozpočtové výdaje a deficity v obdobích vlád demokratů a republikánů od roku 1959. Demokraté měli lepší skóre téměř ve všech položkách s výjimkou výše daní. Podle této historické evidence se ukazuje, že vláda republikánů utrácela víc a zvyšovala rozpočtový deficit. Ale není to jen Kinsley, kdo na to poukazuje. V minulosti jsem slýchával jednoho z nejslavnějších libertariánských ekonomů, jak šeptem říká: pokud opravdu věříte v „malou vládu“, měli byste volit demokraty.
Ach, ta barva
Jistě, ekonomové se mohou přít o tyto argumenty až do voleb, ale politický závěr z nich se mi zdá jasný. Pokud si myslíte, že ekonomika je nejdůležitějším tématem současných voleb – o čemž jsou podle průzkumů přesvědčeny dvě třetiny Američanů, zatímco méně než čtvrtina za hlavní téma označila Irák –, potom jako racionální volič budete volit demokraty, aby dostali šanci udělat něco lépe, než to dělala Bushova administrativa.
Pokud lidé volí hlavou, je to jasné. Jenže lidé často volí také jinou částí své anatomie (srdce, žlučník – vyberte si orgán podle libosti). A existuje také hlubší politika strachu, která směřuje proti Obamovi. To není záležitost faktů a taktiky, ale vnímání, charakterů, příběhů, snů – pocitů, které si muži a ženy jen částečně uvědomují a ještě méně přiznávají. Jako například otázku rasy. V průzkumu CBS/New York Times v červenci přiznalo jen pět procent lidí, že nebudou hlasovat pro černého kandidáta, ale 24 procent dalších řeklo, že Amerika není připravena zvolit černého prezidenta. A k tomu se váže také celá ta další jinakost, novost a komplexnost tohoto kandidáta.
Obama, dítě tohoto světa, nabízí sen o světě, jaký by v budoucnu mohl být. (To je také důvod, proč mu většina světa tak drží palce a proč bude vnímat jako tragédii, pokud prohraje.) John McCain, hrdina z Vietnamu, a Sarah Palinová, hokejová máma, nabízí sen o Americe, jakou byla kdysi. Není to sice příliš racionální, ale voliči, kteří jsou plni strachu a úzkosti z toho, kam svět směřuje, mohou schovat hlavu do písku a vybrat si familiární vizi Ameriky dávných časů. Obamovy volební plakáty mluví o životě s nadějí. Jenže současná Amerika žije strachem. A nerozvážnost ze strachu může odvahu k naději porazit.