Evropští politici zachraňují euro jen z obavy před kolapsem, to však nestačí.
Angela Merkel. Foto: Christian Hartmann / Reuters
Angela Merkelová přijela ve středu do Davosu a v projevu sestaveném solidně jako mercedes opět ujistila lídry světového byznysu, že euro bude zachráněno. Rozdíl oproti jejím předešlým projevům byl v tom, že většina těchto lídrů jejím slovům tentokrát věří. To vyvolává dvě otázky: Jaká je v případě záchrany eurozóny strategie růstu? A jaké důsledky bude mít záchrana eura na evropskou politiku v širším měřítku?
Co se týče eura, změna nálady je cítit. Před šesti měsíci nebyli političtí a ekonomičtí lídři – zejména v Německu – o jeho přežití přesvědčeni. Pod dojmem postupných pragmatických kroků v typickém stylu Merkelové však změnili názor.
V létě padlo rozhodnutí o urychleném přijetí stabilizačního mechanismu (ESM), vycházejícího z už existujícího evropského fondu (EFSF). Aktivní roli sehrál Mezinárodní měnový fond a nepřímo i vlády evropských států, které pomohly svým partnerům v nesnázích. Na scénu přišli také dva Mariové. Jeden z významných bankéřů popsal rozhodnutí Maria Draghiho (šéfa Evropské centrální banky) poskytnout velkorysé tříleté půjčky evropským bankám jako formu evropského „kvantitativního uvolňování“. A profesorský program pro Itálii Maria Montiho rovněž sklidil uznání. Není to sice ve stylu americké nebo čínské „velké bazuky“, ale jde o takový evropský roj „středně velkých bazuk“.
Realita trhů je dnes formována především jejich náladou, a jelikož účastníci konference v Davosu jsou důležitými reprezentanty trhů, jejich nálada je klíčová. Může se sice za pár dnů změnit, například když Řecko nedosáhne dohody o splácení dluhu, ale stále častěji je slyšet, že Řecko je speciální případ. Pokud by i zbankrotovalo, eurozóna bude muset velmi rychle ukázat, že nenechá padnout další zemi, třeba Portugalsko. Dokonce by taková událost mohla být i jistým pozitivním bodem obratu, jasně narýsovanou čárou.
Všichni proti všem
Předpokládejme tedy pro příští půlrok, že eurozóna je zachráněna. Pak ovšem vyvstávají dva problémy. První: Odkud přijde růst? Německý recept škrtů, který Merkelová protlačuje s ohledem na své voliče, německou centrální banku a Ústavní soud, na tuto otázku nemá jasnou odpověď.
George Soros v Davosu varoval, že bez strategie růstu upadne Evropa do deflační dluhové spirály. V případě recese a následného snížení příjmů z daní se fakticky zvýší celkový dluh států. A MMF už prorokuje eurozóně pro tento rok recesi půl procenta.
To nás přivádí k politice. Jestliže jsou trhy o náladě a emocích, platí to také pro demokracii. Jestliže v případě trhů jde o nevelký počet jednotlivců, v případě demokracie jde naopak o davy. A nálady v Evropě jsou blbé. Přečtěte si noviny, sledujte televizi, koukněte se na průzkumy veřejného mínění, poslouchejte debaty v národních parlamentech, dívejte na demonstrace v ulicích: najdete jen málo z toho, co Merkelová nazvala „štěstím, že dokážeme tvořit věci společně“.
Mezi národy se objevuje silné napětí – Řekové proti Němcům a Němci proti Řekům; Britové téměř proti všem a téměř všichni proti Britům. Jsme svědky obecné krize důvěry v evropský projekt. Šíří se skepse a možná i cynismus vůči politikům jak na národní, tak na evropské úrovni.
Pokud tedy budeme svědky záchrany eura, bude to triumf strachu, ne naděje. Jiné velké momenty evropského projektu – od zavedení jednotného trhu přes rozšíření EU až po přijetí eura – byly taženy nadějí. Dnes je to však strach, který vede Německo a ostatní k nezbytným krokům: je to strach z důsledků kolapsu, jež by byly ještě méně stravitelné než alternativa záchrany států v nesnázích.
Pokud se však eurozóna nevrátí k růstu nebo se tento růst projeví jen v několika zemích, bude se napětí šířit a stupňovat. Stále více lidí se bude ptát, nač je vlastně Evropa dobrá?
Na to existují pádné odpovědi, jež by měly být vyřčeny. Souvisejí s naší vyjednávací pozicí vůči novým nezápadním mocnostem, jako je Čína a Indie, souvisejí s globálními výzvami, jako je změna klimatu, ale také s ochranou toho, čeho bylo v Evropě za poslední půlstoletí dosaženo, včetně relativní prosperity, kvality života, sociální spravedlnosti a bezpečnosti.
Oprava za jízdy
Bylo by hloupé předstírat, že euro bylo nejlepší a přímočarou cestou k dosažení těchto cílů. Pokud by euro nebylo zavedeno, přežili bychom bez něj i dnes. Jenže ono zavedeno bylo, se všemi chybami, které jsou teď zřejmé. Vrátit se zpátky by bylo horší než jít vpřed. Nebude to lehké, vzhledem k tomu, že Evropané budou muset opravit chyby eura za jízdy a s nástroji, jež jim poskytují národní parlamenty. A ještě k tomu dodat strategii růstu.
Především si však musíme uvědomit, že záchrana eura není náhražkou za větší politický projekt, jak bylo kdysi chápáno, tedy jako pevné jádro a současně katalyzátor integrace. Politika strachu může euro zachránit. Jenže my potřebujeme politiku naděje, potřebujeme evropskou odpověď na arabské jaro.
Text vyšiel v denníku The Guardian, v českom preklade v týždenníku Respekt.
