Ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, byl etnicky „vyčištěn“ další vzdálený kout Evropy. Došlo k vyvražďování mužů, ženy byly vyháněny z domovů, kde prožily celý život, a vesnice byly pustošeny a vypalovány. Stejně jako v Bosně i nyní v Jižní Osetii krvavou práci z velké části obstaraly polovojenské jednotky. „Ano, provedli jsme takové operace,“ sdělil velitel jedné z nich, „kapitán Elrus“ zpravodaji listu The Guardian. Tyto násilné zločiny byly spáchány přímo před tváří ruských jednotek, nyní jednostranně transformovaných na „mírové“ prostě tím, že byly vybaveny modrými přilbami. Etnické čištění dosáhlo až k nárazníkové zóně kolem Jižní Osetie, kterou jednostranně vytvořilo Rusko na základě údajné mezery v dohodě o příměří, kterou jménem Evropské unie dojednal francouzský prezident Nicolas Sarkozy.
Silní dělají, co mohou
Tato fakta odkryla skutečný lidský rozměr neschopnosti Evropy dodržet zásadní příslib míru dokonce i na vlastním kontinentu. Také dokládají to, jak Rusko cíleně napadá způsob vedení politiky a podobu mezinárodních vztahů, jaké se ustálily koncem 20. století a jaké EU reprezentuje. Důležitost tohoto momentu není radno podceňovat.
Nejprve je třeba konstatovat dvě věci, které tento argument sice problematizují, ale nikoliv popírají. Zaprvé, přestože na místě docházelo k závažným provokacím, zachovalo se současné gruzínské vedení trestuhodně pošetile, když 7. srpna konflikt v Jižní Osetii eskalovalo a dopustilo, aby jeho jednotky zabíjely a zraňovaly nevinné civilisty, a když nepředvídalo odvetný ruský úder – navzdory známkám, že byl předem připraven.
Zadruhé, Bushova administrativa prokázala příznačnou nekompetentnost, když gruzínské vládě dovolila chovat byť jen střípek naděje, že americká jízda tomuto domnělému Izraeli Kavkazu přispěchá na pomoc. Americké ministerstvo zahraničí údajně upozorňovalo, že se tak nestane, ovšem stejně zřetelné zprávy nepřicházely od všech částí této nefunkční administrativy.
Ano, chybovalo se jak v Tbilisi, tak ve Washingtonu. Ale obviňování Spojených států (což je sport, v němž Evropané vynikají) a Gruzie (vzdálené země, o níž většina Evropanů nic neví) ani v nejmenším nesnižuje závažnost ruského útoku na způsob, jakým se západní Evropa od roku 1945 snaží spravovat lidské záležitosti, a na krédo, jímž se od roku 1989 řídí většina Evropy.
Rusko to umí s tanky. Evropa na tanky moc není.Jádrem problému tu není „územní integrita“. Podstatou našeho nového evropského přístupu je spíš integrita procedurální. Hranice existujících států je nutno respektovat, ale ve výjimečných případech si území uvnitř států mohou vyjednat zvláštní autonomii či odhlasovat nezávislost jako Slovensko, Kosovo nebo možná jednoho dne Skotsko. Ale vždy za předpokladu, že se tak stane nenásilnou cestou, prostřednictvím jednání a v souladu s národním i mezinárodním právem. Jak je tu důležitější než co.
To je náš základní požadavek, který Putinovo Rusko nyní přímo zpochybňuje. Dává najevo, že jednostranné použití síly při prosazování národních zájmů patří k výsadám velmocí; že postmoderní, multilaterální a na právním řádu založené uspořádání EU je přechodným anachronismem 20. století; a řečeno dávnými slovy Thúkydidova mélského dialogu „silní dělají, co mohou, a slabí se podřizují“.
Porážka není vítězství
Jaká je tedy odpověď Evropy? Výsledek nedávného krizového summitu EU mohl být i horší – byla zachována aspoň minimální jednota. Ale přijatá opatření jsou stále slabá. „Díky Bohu zvítězil zdravý rozum,“ komentoval to zjevně spokojený Vladimir Putin. I sama jednota je slabá. Přetrvávají hluboké rozdíly v postojích, které odrážejí jak odlišnou míru energetické závislosti na Rusku, tak i rozdílné historické zkušenosti s ním. Moskva udělá, co bude v jejích silách, aby z těchto rozdílů těžila.
Tón mírného sebeuspokojení na tiskové konferenci po summitu v Bruselu se Sarkozym a Barrosem nebyl na místě. Porážka není vítězství. A tento summit lze považovat za úspěch, pouze pokud se v jeho důsledku zahájí proces zásadního přehodnocení celkové evropské politiky vůči Rusku.
Potřebujeme dvoukolejný přístup, který by kombinoval prvky silového zastrašování a obratného angažování – řekněme studené války a zmírňování napětí. Putin nepředstavuje jediný názorový proud v Rusku. Už opadly naděje, že by se od něj prezident Medveděv mohl v brzké době znatelně odchýlit, ale jsou tu i jiné názory, včetně mínění některých znepokojených ruských kapitalistů. Musí zůstat jasné, že stále zůstává otevřená možnost strategického partnerství, o jakém Západ snil v 90. letech, s Ruskem jakožto novým pilířem liberálního mezinárodního uspořádání.
Nově ale musíme pracovat s předpokladem, že země i v dohledné budoucnosti zůstane Putinovým Ruskem: bezohlednou velmocí, odhodlanou zatlačovat vliv Západu. Velmocí, která je připravená použít násilí, zastrašování a vydírání, aby uskutečnila své národní zájmy, které v jejím pojetí zahrnují i „ochranu“ milionů Rusů v jiných suverénních státech kolem jejích hranic. Například na Krymu, který je součástí svrchované Ukrajiny a kde se o něco víc než polovina populace považuje za Rusy.
Jasný signál pro Ukrajinu
„Jalta je minulost,“ prohlásil Sarkozy na bruselské tiskové konferenci a odkazoval na údajné rozdělení Evropy na dvě sféry vlivu na jaltské konferenci v roce 1945. Ale možná začíná nějaká nová „Jalta“ – v téže Jaltě na Krymu a v mnohých jiných městech, kde se Matka Rus touží postarat o svá dítka. Evropa musí pro Gruzii udělat, co je v jejích silách, včetně viditelné přítomnosti v zemi. Ale ze strategického hlediska je ještě důležitější, co může udělat pro Ukrajinu, která zatím více či méně stále kontroluje veškeré území uvnitř svých hranic.
Britský ministr zahraničí David Miliband udeřil hřebíček na hlavičku, když se v reakci na gruzínskou krizi vydal právě tam. EU by měla nyní Ukrajině poskytnout jasnou naději na členství. Měla by do země vyslat pozorovatele, úředníky, právníky, policejní poradce a rozvojové pracovníky, a to zejména do oblastí jako Krym. Naše reakce by měla být realistická nejen v tom, jak hodnotíme Rusko, ale i v tom, jak posuzujeme vlastní silné a slabé stránky. Rusko to umí s tanky. Evropa na tanky moc není. Zato umíme tisíc jiných věcí, z nichž každá jednotlivě je menší, slabší a pomalejší než tank, nicméně společně, dostanou-li čas a naději na členství, se mohou nakonec stát silou mnohem mocnější. Tento evropský model nyní prochází zatěžkávací zkouškou.
Text vyšiel v denníku The Guardian.