Reportáž ze země, která neví, co bude dál.
Skřípající vláček jedoucí tunelem se sloupořadím zastavuje v půvabné staničce obložené kachlíky z roku 1896. Budapešťská linka číslo 1 je po Londýně druhou nejstarší podzemkou na světě. Na povrchu, kam vede jen pár schodů, v jednom z typických měšťanských domů z 19. století sedí v prázdném pokoji, jenž možná kdysi býval jídelnou pro panstvo, vysoký, nakrátko ostříhaný muž v šedém svetru. Jmenuje se Péter Kónya (42) a toto jméno je v Maďarsku vyslovováno v posledních měsících se stále větší úctou a nadějí.
Všichni totiž cítí, že jejich země se ocitla na pokraji propasti. Po mnoha letech života na dluh, bez reforem a po půldruhém roce autoritativní vlády Viktora Orbána hrozí Maďarsku bankrot a politický rozvrat.
Samotný Kónya do této čtvrti bývalé maďarské buržoazie příliš nezapadá. Je lídrem nového hnutí Solidarita, jež hájí zájmy zchudlých obyvatel. „Ty prostory nám půjčily odbory,“ říká jeho tlumočník a spolupracovník János Boris (68), „My sami nemáme nic kromě energie a zápalu pro věc.“ Tato „věc“ jim roste pod rukama s překvapivou rychlostí: před dvěma týdny zorganizovali v Budapešti největší demonstraci od roku 1989, podle střízlivých odhadů se jí účastnilo nejméně 50 tisíc lidí. „Průlomová byla také v tom, že jsme na ni pozvali opoziční demokratické strany,“ vysvětluje Boris, který se s dalšími aktivisty pokouší zastřešit rostoucí odpor vůči vládě Viktora Orbána pod asociaci různých hnutí se společným názvem EMD (Milion za demokracii).
Solidarita však není běžné občanské hnutí. „Ano, vzali jsme si příklad z polského vzoru,“ říká Kónya. Všechno se to spustilo tím, že Orbánova vláda začala škrtat peníze učitelům, vojákům, hasičům či policistům. „Solidaritu jsme založili jako politické hnutí v září a odbory nás podporují, byť nejsou naší součástí, protože chtějí zůstat nepolitické.“ Za pět měsíců mají už téměř deset tisíc aktivních členů po celé zemi, kteří zakládají buňky a Kónya se stal jejich tváří a řečníkem.
Tento na první pohled nenápadný a málomluvný muž, jehož autorita a popularita strmě stoupá, byl donedávna majorem maďarské armády a šéfem vojenských odborů. Nedávno dal výpověď dřív, než by ji dostal od nadřízených, a postavil se do čela odporu, jehož zdrojem je sice mocenská arogance Orbánovy vlády, ale Kónya připouští, že kdyby nebyla ekonomická situace tak zoufalá, „odpor by nebyl tak silný“. Nad otázkou, jestli není zvláštní, že lídrem protestů se stal voják, který je přece vychováván k věrnosti a poslušnosti vůči nadřízeným, chvíli přemýšlí a pak řekne: „Já jsem ale přísahal věrnost republice a demokracii.“
Ultimátum
Kónyova slova, jež českým uším znějí možná příliš pateticky, mají právě teď v Maďarsku mimořádný význam. Viktor Orbán a jeho strana Fidesz, s níž díky drtivému volebnímu vítězství v dubnu 2010 ovládl parlament ústavní většinou, totiž v nové ústavě schválené těsně před Vánocemi vypustili slovo republika z názvu státu. Co je však důležitější, Orbán postupně se svými lidmi úplně ovládl demokratické instituce a přijal zákony, jejichž smyslem je zabetonovat mocenské pozice na další desítky let.
Proměna ve stále více autoritativní režim v členské zemi Evropské unie zneklidňovala Brusel už delší dobu. Už před rokem Evropská komise tvrdě kritizovala nový mediální zákon omezující svobodu slova a přinutila Orbána zmírnit jeho znění, nelibě nesla personální ovládnutí justice a změnu volebního zákona a volebních obvodů ve prospěch Fidesze.
Byly to však hlavně Orbánovy kroky v ekonomice, které EU opravdu vyděsily. Aby snížil obrovský státní dluh ve výši kolem 80 % HDP, jejž po sobě zanechaly levicové vlády, a aby dodržel slib o snížení ročního deficitu, znárodnil Orbán soukromé penzijní fondy. Na banky a velké firmy se zahraničními vlastníky pak uvalil drastické daně. Nicméně po 20 měsících je státní dluh ještě vyšší, než když Orbán nastoupil k moci. Jednou z příčin je špatný stav maďarské ekonomiky, který Orbán zdědil po předchůdcích, ale sám ho ještě zhoršil dobrodružnými kroky bez jasné koncepce, jako například zavedením velmi nízké rovné daně (16%) a naopak rekordně vysoké DPH (27%).
Když viděl, že nic z toho nefunguje, rozhodl se podřídit si centrální banku, aby mohl sáhnout na její devizové rezervy a rozhodovat o úrokových sazbách. To neměl dělat, protože nezávislost centrální banky na vládě představuje v demokratických systémech jeden z nedotknutelných pilířů tržní ekonomiky. Finanční trhy, které už dlouho nevěřícně přihlížely Orbánovým kouskům, rázem žádaly za maďarské státní dluhopisy rizikovou přirážku až 10 %, což je úroveň, která srazila Řecko na kolena. Forint zeslábl o 20 % na závratných 320 forintů za euro, čímž dramaticky vyskočil objem státního dluhu. Orbán byl tedy na přelomu roku nucen požádat Mezinárodní měnový fond a EU o pomoc, kterou ještě v létě 2010 pyšně odmítl a delegaci MMF tehdy vyhnal z Budapešti s tím, že problémy Maďarska vyřeší sám.
Jenže MMF podmiňuje pomoc zrušením ústavního zákona, jímž si Orbán podřídil centrální banku. EU již připravuje kroky k žalobě vůči Maďarsku u Soudního dvora EU a není vyloučená ani možnost zmrazení peněz z eurofondů nebo pozastavení hlasovacího práva Maďarska v EU. Evropská komise dala Orbánově vládě ultimátum pro první kroky k návratu k demokratickým pravidlům do úterý tohoto týdne.
Rozehrála se tedy dramatická partie mezinárodních institucí proti Orbánovi, který zoufale potřebuje jejich pomoc, jinak země podle ekonomických analýz do několika měsíců zkrachuje. Problém je, že bankrot Maďarska – byť tato země není členem eurozóny – je pro evropskou ekonomiku noční můrou. Orbán tedy může Unii vydírat, aby mu umožnila zachovat si před svými občany tvář suverénního vůdce.
FB jede naplno
Celý tento příběh sledují Maďaři částečně jako šokovaní diváci, částečně jako vyděšené oběti nepochopitelného vývoje. Orbána volili, protože jim sliboval zlepšení života, po půldruhém roce však žijí ještě hůře než předtím. V obavách ze slábnoucího forintu si ukládají eura v bankách v Rakousku či na Slovensku, čímž pouštějí maďarské ekonomice ještě více žilou. Vláda se je marně snaží přesvědčit, že jejich vklady nejsou ohroženy. Po znárodnění penzijních fondů už politikům nikdo nevěří, že nesáhnou na soukromé úspory.
Návštěvníka Budapešti, který přichází ze sousedních států střední Evropy, zarazí pohled na velké množství starších mužů a žen choulících se do starých kabátů a bloumajících bezcílně městem. Statistiky uvádějí, že 30 % lidí v zemi se ocitlo pod hranicí chudoby. Město, jehož sláva a bohatství vrcholily v 19. století, se snaží udržet si majestát, ale v některých ulicích širšího centra se na chodnících vrší pytle s odpadky a z honosných měšťanských domů opadává omítka. Kdo nechce vidět úpadek, tomu ho na kandelábrech připomíná reklamní plakát na nové vydání nejvýznamnějšího ekonomického časopisu HVG – na černé obálce svítí jen jedno slovo: Vége (konec).
Není divu, že se lidé bouří, nicméně většina obyvatelstva je ještě ve stavu jakési apatie a politické beznaděje. Popularita Orbánova Fidesze klesla na pouhých 18 %, opoziční strany jsou na tom však ještě hůře. Nedůvěra v politiku je mnohem hlubší než ve zbytku střední Evropy – většina Maďarů by nevolila žádnou ze současných parlamentních stran. Také proto si některá nová hnutí odporu dávají pozor, aby se neušpinila dotekem s politikou.
Nejvýznamnějším z nich je facebookové hnutí Jeden milion pro svobodu projevu. Milion návštěvníků zatím nepřitáhlo, ale na jejich stránku klikne denně už úctyhodných 150 tisíc lidí a byli to členové tohoto uskupení, jimž se povedlo před rokem zorganizovat první mohutnou protivládní demonstraci. Jedním z nich je Balázs Bodó (37). Vysoký černovlasý muž v brýlích si v kavárně objednává rajčatovou šťávu, zapaluje si cigaretu a soustředěně vysvětluje, proč jejich skupina s takovým vlivem na veřejnost odmítá usilovat o politickou moc. „V represivním režimu musíte nejdříve vybudovat alternativu se vším všudy. Tak jako jste to udělali v osmdesátých letech v Česku.“ Má na mysli to, čemu se u nás říkalo druhá kultura nebo paralelní polis. Na námitku, že Orbánův režim přece jen nelze srovnávat s tím komunistickým v Československu, krčí rameny.
Jsou v úzkém kontaktu s „rozhořčenými“ kolegy ze Španělska či s hnutím Occupy Wall Street, ale situace v každé zemi je podle něj příliš specifická, aby si kromě vzájemných sympatií mohli vzájemně pomáhat. „Debatujeme o naší domácí strategii do hloubky, připravujeme něco jako program národního demokratického minima a uvidíme, na čem se shodneme,“ vysvětluje. Jejich skupina má asi 50 členů, každý týden věnují několik hodin společné debatě o budoucnosti, zbytek času pracují na facebookovém profilu, vydávají prohlášení a umisťují nejzajímavější blogy či oznámení o akcích. Všechno to dělají – jako ostatně i další aktivisté – zdarma a ve volném čase. Někteří už kvůli svým aktivitám přišli o práci, Bodó však má coby učitel na technické univerzitě zatím podporu nadřízených.
Jednou z prvních, kdo akci Jeden milion rozjel, byla Eszter Babarczyová (42), spisovatelka, esejistka a známá tvář nové intelektuální generace, pro kterou je internet a Facebook domácím prostředím. „V prvních měsících jsem dala k dispozici své jméno a síly,“ říká dokonalou angličtinou drobná tmavovláska. Doplatila na to ztrátou zaměstnání v jednom ze zpravodajských serverů, od něhož se kvůli jejímu jménu odvrátili inzerenti, aby neměli problémy s Orbánovou vládou. „Je to svým způsobem horší než za Kádárova režimu, lidé mají větší strach než v osmdesátých letech.“
Babarczyová však srší energií, živenou výjimečností situace. „V Maďarsku se poprvé v historii rodí občanská společnost. Facebook je klíčový, funguje skvěle pro mobilizaci lidí, hůře však jako názorové médium.“ A to je problém, protože většinu klasických médií včetně těch soukromých už ovládá Orbán. „Novináři pracují na objednávku vlády, protože se v krizi bojí přijít o práci,“ vysvětluje Babarczy. Jako příklad vytahuje Klubrádió, nezávislou celoplošnou stanici s půl milionem posluchačů: od února končí, protože jí nová mediální rada složená z Orbánových lidí neprodloužila licenci.
Hranice špatného
Dramatičnost situace v zemi lze opravdu jen těžko přecenit. András Lánczi (55), profesor politických věd na Korvínově univerzitě, vítá návštěvu se srdečným úsměvem. Pamatuje si, jak přesně před rokem vyprávěl o nadějích, které vkládal do Orbánovy vlády, a o tom, že Maďarsko potřebuje nový režim, jenž důsledně skoncuje s katastrofálním dědictvím komunismu i jeho pokračovatelů – socialistů a liberálů.
Lánczi i nadále souhlasí s Orbánem, že klíčové je pozvednout skleslý národ a dát mu pocit úspěchu. „Jenže jako konzervativec mám problém se způsobem, jakým se o to pokouší,“ říká. Je to překvapivá změna postoje veřejného intelektuála, o němž panuje shoda, že patří k nejužšímu kruhu Orbánových poradců, byť on sám skromně namítá, že jeho vliv je „značně přeceňován“. Ostatně, Orbán prý nemá intelektuály v lásce, protože nechtějí převzít odpovědnost. „A tu on na sebe bere s velkou odvahou. Buď zvítězí, nebo bude zatracen, neexistuje jiná cesta,“ dodává.
Lánczi připouští, že Orbánův pokus stát na straně „lidu“ proti „zahraničnímu kapitálu“ a „temným silám“ zvenčí nedopadl v praxi nejlépe. Cenou za to je padající forint a rostoucí bída. Milion lidí, kteří si v minulosti založili hypotéky v cizí měně, zejména v eurech či švýcarských francích, dnes nedokáže splácet dluhy. „Moje sekretářka dává na hypotéku celou měsíční výplatu,“ říká Lánczi rozčileně.
Orbánovy neortodoxní metody už v zahraničí vešly do ekonomických skript jako příklad selhání. Kombinace nízkých daní pro střední a vyšší třídu (Orbánovy voliče) a pokusu vylepšit život spodním vrstvám závislým na státu vytvořily obrovskou díru v rozpočtu, kterou finanční trhy trestají a vrhají tak obyvatelstvo do sestupné spirály chudoby.
„Je to riskantní, to ano,“ přikyvuje profesor a uznává, že tohle všechno může dokonce vést k celkovému kolapsu jeho země. „Ale Orbán šel vždy na hranu, to byla podstata jeho dosavadního politického úspěchu. Teď je však na něm vidět, že se cítí být zatlačen do rohu a nervózně hledá cestu ven.“
Jaká bude ta cesta, nikdo neví. „Existuje hranice, za níž se už vše vyvíjí jen špatně. Akorát nevíme, kde ta hranice je.“ Nálada se mění i v samotné straně Fidesz, kde už se podle Láncziho formuje odpor vůči Orbánově politice, zatím ale nikdo veřejně nevystoupil. „Je chyba, že celá strana mluví jen jedním hlasem – Orbánovým.“
Během rozhovoru je profesor stále ostřejší a skeptičtější. Nakonec prohlašuje, že má velké obavy z pomsty svých odpůrců. „Slýchám hlasy o občanské válce a uvidíte, že až tento režim padne, budu mezi prvními, kdo bude za své názory perzekvován.“
Přechodné období
Těžko posoudit, nakolik jsou obavy pana profesora oprávněné. Z rozhovorů s lidmi vyplývá, že napětí ve společnosti se dá krájet, pouhým okem ho však není příliš vidět. Město se chová jako obvykle – tramvaje i metro jezdí spolehlivě a lidé se v nich chovají slušně, i když jsou namačkaní na sebe. Z jejich tváří nelze poznat, na které straně stojí, a z kabátů zmizely trikolory, jimiž před lety masy lidí vyslyšely Orbánovu výzvu voličům Fidesze, aby stužkami na klopě hrdě demonstrovali svoji příslušnost.
Nicméně politický filozof János Kis (68), jeden z mála bývalých disidentů a dnes věhlasný Orbánův kritik, soudí, že situace je nová a opravdu kritická. Současně však skýtá naději na změnu. „Okupace státu Fideszem pokračuje, ale stává se nekompatibilní s tržní ekonomikou, nad níž vláda ztrácí kontrolu,“ říká ve své pracovně v devátém patře budovy budapešťské Středoevropské univerzity. Fidesz se podle něj pod tlakem okolností začne štěpit a vlivní podnikatelé stojící za vládou nedopustí bankrot a budou tlačit vládu k dohodě s EU i s MMF. Na Fidesz tlačí už i největší frakce v Evropském parlamentu EPP (Evropská lidová strana), která až dosud Orbána mlčky podporovala. Minulý týden se od něj poprvé distancovala. Problém však může být podle Kise právě samotný Orbán, jenž „nemá dost racionality pro strategickou linii“.
Kis vidí velký význam právě v rodících se sociálních i politických hnutích, která mobilizují společnost. Je tu ale jedno vážné nebezpečí: všeobecný odpor vůči politickým elitám jako takovým. Stejně uvažuje Péter Krasztev (46), původem antropolog s rozsáhlými zkušenostmi ze střední Evropy i Balkánu. Zapaluje si cigaretu v jedné z posledních kaváren, kde je kouření ještě povoleno, a vypráví o Péteru Kónyovi zmiňovaném v úvodu, jemuž dělá neformálního poradce a spojku k parlamentní levicové opozici. „Je to obrovský politický talent. Mluví bez papíru, ale vždy přesně. A jeho mozek dokáže bezchybně fungovat i po litrech vypitého alkoholu. Prostě voják.“ Důležitější však je, že Krasztev i Kónya si uvědomují, že teď potřebují čas, jehož se jim možná nedostane, pokud se události budou řítit příliš rychle. „Pokud se systém zhroutí, budeme potřebovat přechodnou technokratickou vládu národního porozumění po italském vzoru, která dá do pořádku nejhorší chaos. Čas pro Kónyu a jeho Solidaritu, případně pro další nové strany přijde možná za rok za dva.“
To stačilo
Jakkoli mohou znít tyto úvahy revolučně, poslední události k nim vybízejí. „To, co se tady dělo 2. ledna, bylo neuvěřitelné,“ říká před budovou Opery architekt László Rajk, jeden ze skupiny signatářů kritické analýzy Orbánova režimu s názvem „Úpadek demokracie, vzestup diktatury“, kterou před dvěma týdny hojně citovala západní média.
„Tato ulice byla plná lidí až do nedohledna,“ ukazuje k obzoru. Atmosféra byla nabitá pozitivní energií, protože účastníci demonstrace vědomě odmítli „negativní emoce, na nichž Orbán založil svoji politiku“. Dokonce i policisté, kteří chránili před davem budovu Opery (kde běžel slavnostní galaprogram k přijetí sporné ústavy), se prý usmívali. „A Orbán odešel z Opery zadním vchodem,“ dodává Rajk.
Zatím je však jisté jen jedno: Viktor Orbán ještě drží otěže moci pevně v rukou, byť možná už ne nadlouho. Pokud ustoupí mezinárodnímu tlaku, oslabí svoji vlastní pozici nezdolného vůdce národa, na níž si tak zakládá. Pokud neustoupí, přivede zemi k bankrotu a otěže mu vyrvou z dlaní splašené události pádící vlastním tempem.
Tento podivný klid před bouří se snaží udržet co nejdéle. Televize, z nichž většina je pod vlivem vlády, o historické demonstraci pomlčely. Jediným jejím viditelným efektem je velký nápis nastříkaný černým sprejem na chodníku před budovou Opery. Je tam napsáno „Elég!“, což se do češtiny dá přeložit jako „dost“.
Foto: ČTK
Text vyšiel v týždenníku Respekt.
