Ministr, jehož životní příběh by vydal na román.
Radosťaw Sikorski. Foto: ČTK
Opálený mladý muž v maskáčích, s turbanem na hlavě a s kalašnikovem přes rameno se s úsměvem ohlíží za sebe, když cvakne spoušť fotoaparátu. Vypadá šťastně. Je druhá polovina osmdesátých let a on je na válečné stezce proti Sovětům v Afghánistánu, kde strávil tři roky života. Z toho šest týdnů ve slavné jeskynní pevnosti Tora Bora s mudžahedíny, kterým Američané právě dodali rakety Stinger, klíčovou zbraň proti helikoptérám, kterými Sověti nejvíc drtili odpor proti své okupaci. „Byl jsem první, kdo udělal fotografie stingerů přímo z bojiště,“ opakuje i dnes v rozhovorech tento stále ještě mladistvě vypadající muž.
Z mládence v maskáčích se ovšem za tu dobu vyklubala politická hvězda první velikosti, muž, jehož projev v Berlíně loni koncem listopadu označil jeho dlouholetý přítel a komentátor týdeníku The Economist Edward Lucas za „bod obratu“ v evropských dějinách. Ten muž se jmenuje Radosław Sikorski (48).
Byl to on, kdo jako polský ministr zahraničí řekl dnes už okřídlenou větu v souvislosti s evropskou krizí: „Německé síly se bojím méně, než se začínám obávat německé nečinnosti.“ V tom projevu však řekl ještě mnohem více a ocenil to i další slavný Polák, šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik. „Sikorski prolomil několik tabu. Polákům sdělil, že Němci už nejsou nepřítel, že polská suverenita je nedělitelnou součástí evropské suverenity a že evropská federace je v polském zájmu.“
Sikorského život bude jednou určitě zfilmován, protože nese všechny znaky velkého a dobrodružného příběhu. Pokud by byl napsán jako román, zařadil by se do kategorie známé jako Bildungsroman – příběh o hrdinovi, jenž prošel dramatickým názorovým vývojem. V případě Sikorského jde o proměnu opravdu zásadní: z radikálního národního konzervativce v evropského liberála, který vášnivě obhajuje sen poválečné Evropy o míru a společném osudu.
Kolik Rusů zabil?
Sikorski by měl děkovat generálu Jaruzelskému za vyhlášení výjimečného stavu v prosinci 1981. Nejdřív využil relativní svobody v zemi před zásahem polské armády proti Solidaritě a odjel do Británie učit se anglicky, po výjimečném stavu zase využil náklonnosti Západu vůči polským disidentům a zůstal v Británii studovat historii a politické vědy na Univerzitě v Oxfordu. Už tehdy měl pověst ambiciózního rebela, ostatně jako studentský lídr Solidarity v rodné Bydhošti (středně velkém městě na severu Polska) na jaře 1981 osobně vytýkal Lechu Wałęsovi, že je příliš opatrný vůči komunistické moci. „Dnes vím, že Wałęsa měl pravdu,“ řekl o mnoho let později.
Přitažlivost mladého polského revolucionáře musela být pro oxfordskou zlatou mládež neodolatelná. „Tucet mužů vtrhlo do mého pokoje, zničili mi nábytek a knihy a pak ke mně přišel Boris Johnson, potřásl mi rukou a řekl: Blahopřeji. Patříš k vyvoleným.“ Oxfordská parta mladých mužů z nejlepších rodin Sikorského přijala za člena slavného klubu Bullingdon, jímž za dvě staletí prošla významná část britských politických elit. Johnson je dnes populárním starostou Londýna a Sikorski se v klubu skamarádil i s jistým Davidem Cameronem, dnešním britským premiérem.
Ocitl se sice v dobré společnosti, ale po akademické kariéře netoužil a k té politické měl jako emigrant prozatím zavřené dveře. Oxfordský historik Norman Stone ho viděl jako „rozeného vojáka“ a nebyl daleko od pravdy. Sikorski odjel do Sověty okupovaného Afghánistánu jako válečný reportér časopisu Spectator a přílohy deníku The Sunday Telegraph. Na otázku novinářů, zda byl opravdu jen novinářem, nebo také bojoval proti Sovětům, odpověděl opatrně: „Z obojího trochu, ale bojoval jsem hlavně tužkou.“
Ruský diplomat a vyjednavač s NATO Dmitrij Rogozin si loni v létě na Facebooku stáhl fotografii zmíněnou v úvodu a položil si otázku: „Kolik Rusů zabil polský ministr zahraničí?“ Rogozin tím vyvolal menší skandál, Sikorski však diplomaticky mlčel. Jedno je jisté: osvědčil se i jako reportér, když v roce 1987 získal cenu World Press Photo za snímek afghánské rodiny zabité vládními vojsky sloužícími tehdy Rusům.
Sikorského zkušenost se sovětskou brutalitou, jež měla na svědomí životy „zhruba milionu Afghánců zabitých minami a bombami“, jen posílila hluboký odpor ke komunismu, který ho ještě coby teenagera přivedl do řad opoziční Solidarity. A také ho ideově připoutala k americkým republikánům, jejichž vůdcem byl bojovník proti „říši zla“ Ronald Reagan.
Láska a politika
Kdo věří v řízení osudu, může mít pro tuto víru ještě jeden důvod navíc. Když Sikorski potkal v létě 1989 ve Varšavě, kde se právě definitivně hroutil komunismus, americkou novinářku píšící pro The Economist Anne Applebaumovou, bylo to setkání osudové. Na podzim se jeli jako dva přátelé podívat na pád berlínské zdi, zpátky do Polska se už vraceli jako zamilovaný pár.
Vzali se o tři roky později a o tom, jak společensky nerovný to byl sňatek, svědčí noticka ve společenské rubrice The New York Times. O Anne Applebaumové se píše jako o dceři významného washingtonského právníka, spolumajitele proslulé právnické firmy Covington & Burling, důraz je položen na Applebaumové vynikající výsledky na Yaleově univerzitě a členství v Phi Beta Kappa, exkluzivním klubu amerických studentů, jehož členy bylo dohromady 17 prezidentů USA. O Sikorském jsou jen dva řádky zmiňující jeho oxfordská studia a původ: „Rodiče jsou architekti v Polsku.“
Navzdory Sikorského politické kariéře (v roce 1992 se na krátký čas stal náměstkem ministra obrany) to byla dlouho Applebaumová, kdo poutal pozornost, a Sikorski byl vnímán pouze jako „manžel“. Napsala knihu o sovětských gulazích, za kterou získala Pulitzerovu cenu, proslula jako sloupkařka deníku The Washington Post a i díky skvělému rodinnému původu měla otevřené dveře do všech amerických i evropských salonů. A díky ní také Sikorski.
Postupně však svůj handicap snižoval a dnes tvoří oba rovným dílem hvězdnou dvojici, jež zaplňuje politické i společenské rubriky světových médií. Ale ještě zpátky k osudu. Applebaumové v roce 1988 končilo stipendium v Oxfordu, a protože chtěla být na Vánoce doma, koupila si letenku na 21. prosince, let Pan Am 103. Pak si ji ale přesunula na další den, protože chtěla ještě pobýt s přáteli. Let číslo 103 pak vešel do dějin, protože letadlo se po výbuchu bomby zřítilo nad skotským Lockerbie a zahynulo v něm všech 259 cestujících. Byl to osud, pro Applebaumovou zázračně vstřícný.
A nejen pro ni. Jisté je, že bez ní by Sikorski nebyl tím, čím je dnes, a to nejen ve smyslu kariéry. Oba byli v devadesátých letech vyznavači konzervativismu na způsob amerických republikánů, ale byla to hlavně Applebaumová, která postupně měnila názor a před čtyřmi roky dospěla až k takovému obratu, že veřejně podpořila kandidaturu Baracka Obamy.
Sikorski dlouho zůstával věrný své zkušenosti z mládí, vyhranil se jako ostrý antikomunista a protiruský jestřáb úzce propojený s americkou pravicí. V obdobích, kdy právě neměl politickou funkci, zastupoval počátkem devadesátých let zájmy Ruperta Murdocha na polském mediálním trhu, později pracoval v amerických konzervativních think tancích a časopisech jako American Enterprise Institute či National Review.
Geopolitický manévr
Tyto postoje a dobré styky v USA ho v roce 2005 konečně vymrštily do důležité pozice – stal se ministrem obrany poté, co volby v Polsku vyhráli bratři Kaczyńští, proslulí svým konzervativismem, orientací na USA, podezíravostí vůči EU a zejména vůči Německu. Z dnešního pohledu to mohla být pro Sikorského politická smrt, měl však – jako už mnohokrát v životě – osudové štěstí, anebo také dobrý čich. Počátkem roku 2007 z funkce ministra odstoupil po sporech se šéfem vojenské rozvědky, přítelem bratrů Kaczyńských, Antonim Macierewiczem, který rozvědku ve vášnivém boji proti domnělým či skutečným bývalým agentům StB prakticky rozložil.
O půl roku později se konaly předčasné volby a Sikorski udělal zásadní krok: odpoutal se od bratří Kaczyńských a přijal funkci ministra zahraničí ve středopravé vládě Donalda Tuska. Relativně rychle se mu podařilo zlepšit vztahy s Německem, jež za Kaczyńských dospěly k bodu mrazu. Dnes má Německo s Polskem větší obchodní obrat než s Ruskem a pro Německo je Polsko jako jeho východní soused tím, čím je pro něj Francie na jihozápadních hranicích – nepostradatelným partnerem. Byl to právě Sikorski, kdo udělal tento velký geopolitický manévr, když původní strategii bratří Kaczyńských připoutat Polsko k Británii a USA změnil v orientaci na EU a Německo zvláště. Byl to on, kdo proměnil ekonomický úspěch země v úspěch politický. Pro zastánce teorie, že dějiny nejsou výsledkem neosobního zákonitého procesu, ale rozhodují o nich jednotlivci, je dalším důkazem, že jejich běh dokáže měnit i jeden odhodlaný muž.
Vrchol jeho snažení pak přišel loni na podzim za polského předsednictví EU. Podle analýzy deníku Financial Times na základě zdrojů z Berlína to byl právě zájem Polska, který přiměl kancléřku Angelu Merkelovou na prosincovém summitu prosazovat myšlenku, že nová pravidla pro eurozónu mají sdílet všichni členové EU, aby tak nebyli odstrčeni od hlavního proudu. To, že Británie tento projekt odmítla, stejně jako to, že Česko váhá, je jiný příběh. Polsko má jasno: „Je pro nás velmi důležité nevypadnout z první evropské ligy,“ popsal v parlamentní rozpravě polskou pozici premiér Donald Tusk.
Lord z Bydhoště
Sikorského příběh muže, který cílevědomě stoupá na vrchol, má místy až pohádkové rysy včetně těch, že hrdina musí čelit i nepřízni osudu. V Polsku sice patří už léta k nejpopulárnějším politikům, udělal si však také hodně nepřátel. Kaczyńského opoziční strana Právo a spravedlnost jej chce za zmíněný projev v Berlíně hnát k soudu jako velezrádce a v polemikách mu vyhradila posměšné oslovení „Herr Sikorski“ anebo také „lord z Bydhoště“, v narážce na jeho aristokratický styl života bez šlechtického titulu. Sikorski totiž žije s rodinou (má dva syny) nedaleko Bydhoště v rekonstruovaném zámečku ve vesnici Chobielin. Jeho manželce zase opoziční média přiřkla jméno Anna Jabloňská (překlad příjmení Applebaumová je v Polsku srozumitelnou narážkou na její židovský původ).
A možná právě kvůli manželce, jíž do velké míry vděčí za svou oslnivou kariéru, se rozhodl, že ustoupí od kandidatury na prezidenta, kterou na jaře 2010 ohlásil. Málokdo si totiž uměl představit Applebaumovou – a zřejmě nejméně ona sama – jako první dámu Polska a současně jako vlivnou komentátorku amerických novin.
Sikorski však svého rozhodnutí želet nemusí. Jeho hvězda září stále silněji a je zřejmé, že svůj příběh a své ambice, ať jsou jakékoli, ještě zdaleka nevyčerpal.
Text vyšiel v týždenníku Respekt.
