Polsko ve středu podepsalo smlouvu s USA o protiraketové obraně a při té příležitosti řekl polský prezident Lech Kaczyński České televizi, že Rusku musí být dnes jasné, že území Polska a Česka už mu nepatří. Výrok v sobě skrývá také jednu nevyřečenou informaci: že o Slovensku, sousedovi obou zemí, tato slova neplatí.
Od rozpadu Československa se nestalo ani jednou, že by Slovensko – navzdory svým politickým kotrmelcům v devadesátých letech – dělalo Česku potíže v jeho zahraniční politice. Až letos. Na jarním summitu NATO v Bukurešti slovenští zástupci tvrdě atakovali české snahy o včlenení amerického radaru v Brdech do bezpečnostních plánů NATO. V souvislosti s válkou v Gruzii se potom slovenská příchylnost k Rusku projevila naplno, když slovenský premiér Robert Fico otevřeně prohlásil, že vina je na straně Gruzie.
Tři Ficovy děvody
Nejsou to náhodné epizody a vše nasvědčuje tomu, že Slovensko bude ve vztahu k Rusku štěpit střední Evropu i v následujících letech. Důvody, proč stojí Fico tak ostentativně na straně Ruska, jsou kombinací pragmatismu a citů.
Pragmatický děvod je nasnadě a lze jej pochopit. Slovensko je tranzitní zemí ropovodů a plynovodů z Ruska, vydělává na tom nemalé peníze, a kromě toho je na rozdíl od jiných států střední Evropy na ruské ropě a plynu absolutně závislé. Premiér Fico Rusku prostě při každé příležitosti dává najevo, že si tuto závislost uvědomuje, a současně ho také nepřímo žádá, aby Slovensko ve svých plánech na nové ropovody a plynovody neobcházel (jakkoli je na takové prosby už pozdě).
Další důvod je politický, i když už mnohem méně racionální. V otázce Kosova se celá slovenská politická elita včetně opozice (s výjimkou maďarské menšiny) postavila na stranu ruských argumentů a stále odmítá uznat nový stát Kosovo i nové pasy jeho občanů. Může za to slovenský strach z toho, že by maďarská menšina mohla po vzoru Kosova žádat o samostatnost nebo připojení k Maďarsku. Iracionální na tom je, že Fico dnes podporuje ruské državy v Jižní Osetii a Abcházii v Gruzii a zapomíná, že tím vlastně podporuje právo národnostních menšin (tedy i maďarské) připojit se k sousednímu státu. Logika ovšem není silnou stránkou slovenské politiky.
Nejzlověstnější je další děvod – citový. Robert Fico prostě Vladimira Putina obdivuje. Obdivuje způsob, jakým privatizoval celý stát do svých rukou, mnohem efektivněji než kdysi komunisté. Jistě, nemůže Putina úplně napodobit, ale něco se mu už podařilo. Zprivatizoval politickou scénu, když prakticky zničil opozici (i její vlastní vinou) a ze dvou koaličních stran udělal poslušné satelity. V jeho vládě se mění ministři jako na běžícím pásu (minulý týden ministři zemědělství a životního prostředí), takže začíná být zbytečné pamatovat si jejich jména. Vláda totiž funguje jako soukromá firma s jedním majitelem.
Nevábné vyhlídky
Nicméně prozatím nelze tvrdit, že slovenská politika vykročila z evropského rámce, ukázala to i čtvrteční návštěva premiéra v Praze, která proběhla ve vší zdvořilosti. Slovenský premiér si také drží ministra zahraničí Jána Kubiše, jehož slovník je mnohem vstřícnější jak vůči radaru, tak vůči NATO. Vláda vysílá další slovenské vojáky do Afghánistánu, dokonce na nebezpečná území. Navzdory výrokům o gruzínské vině posílá slovenská vláda do Gruzie humanitární pomoc (5,6 milionu slovenských korun), byť je to ve srovnání s českou pomocí žalostně málo.
Dá se tedy říci, že silná slova se naštěstí zatím nekryjí se skutky. Mnohé ze skandálních výroků jak premiéra Fica, tak jeho koaličního partnera Jána Sloty (před deseti dny například prohlásil, že slovenská armáda by měla lépe cvičit a být připravena na případný pokus Maďarska obsadit jižní Slovensko) je možné stále chápat jako rétorická cvičení pro voliče.
Z dějin ovšem víme, že slova politiků předcházejí jejich činům. To, co si premiér Fico dnes nedovolí udělat, může být za dva roky skutečností. Pokud se nic zásadního nestane, bude po volbách v roce 2010 podstatně silnější než dnes a podle současných preferencí může jeho strana Smer získat tolik hlasů, že si k vládnutí vystačí sama. Pokušení změnit charakter státu a jeho zahraniční politiku bude za takových okolností veliké.
Za dva roky se vší pravděpodobností vyhraje volby v Maďarsku stejně drtivě jako Fico jiný nebezpečný populista – Viktor Orbán (jednou z mála jeho předností je ostražitost vůči Rusku). Horší konstelaci pro slovensko-maďarské vztahy si stěží lze představit. V tom čase už možná bude předsedou české vlády Jiří Paroubek, Ficův velký přítel. A prezidentem bude ještě stále Václav Klaus. Rusku tedy stačí jen trpělivě čekat, až se štěpení střední Evropy, o které se pokoušelo už v devadesátých letech, dostaví samo.
Vláda Mirka Topolánka nemá mnoho možností, jak tento případný neblahý vývoj ovlivnit. Měla by s ním tedy alespoň počítat a zemi na něj připravit. Předsednictví EU by mohlo být jednou z těch příležitostí.
Analýza vyšla v najnovšom čísle časopisu Respekt.