Foto: Thomas Dworzak / Magnum Photos
Podrobnosti, kdo co učinil, aby uspíšil válku Ruska proti Gruzii, nejsou příliš děležité. Vzpomínáte si na přesné okolnosti sudetské krize, která vedla k invazi nacistického Německa do Československa? Samozřejmě ne, protože na tento morálně nejednoznačný spor se právem vzpomíná jen jako na drobnou součást mnohem většího dramatu.
Vina Gruzie? Její poloha!
Také na události minulého týdne se bude vzpomínat takto. Tato válka nezačala kvůli tomu, že se gruzínský prezident Michail Saakašvili přepočítal. Je to válka, kterou se Moskva snažila už nějakou dobu vyprovokovat.
Muž, jenž kdysi označil rozpad Sovětského svazu za “největší geopolitickou katastrofu (dvacátého) století”, obnovil v Rusku fakticky carský způsob vládnutí a snaží se navrátit této zemi kdysi dominantní roli v Eurasii i ve světě. Je vyzbrojen bohatstvím pramenícím z ropy a plynu, drží takřka monopol nad dodávkami energie do Evropy a disponuje milionem vojáků, tisícovkami jaderných hlavic a třetím nejvyšším vojenským rozpočtem na světě. Vladimir Putin věří, že nyní nastal čas na to, aby vstoupil do děje.
Gruzínským neštěstím je skutečnost, že hraničí s novou geopolitickou zlomovou linií táhnoucí se podél západní a jihozápadní hranice s Ruskem. Od Baltského može na severu přes střední Evropu a Balkán až po Kavkaz a střední Asii se mezi obnovujícím se a revanšistickým Ruskem na jedné straně a Evropskou unií a Spojenými státy na straně druhé rozpoutal geopolitický mocenský boj.
Proč vadí Rusku radar
Kořeny Putinovy agrese proti Gruzii by se neměly hledat pouze v aspiracích této země na členství v NATO nebo v Putinově hněvu nad nezávislostí Kosova.
Je to především reakce na “barevné revoluce” na Ukrajině a v Gruzii v letech 2003 a 2004, kdy do jejich čela na místo proruských vlád nastoupily prozápadní kabinety. V tom, co Západ oslavoval jako rozkvět demokracie, viděl autokrat Putin geopolitické a ideologické obklíčení.
Od té doby je Putin odhodlán zastavit, a pokud možno i zvrátit prozápadní trend na svých hranicích. Nesnaží se pouze zabránit Gruzii a Ukrajině ve vstupu do NATO, ale rovněž tyto země přivést pod kontrolu Ruska. Kromě toho usiluje vykrojit uvnitř NATO zónu svého vlivu, kdy by země ležící na strategických křídlech Ruska měly nižší bezpečnostní status. Právě to je hlavním motivem odporu Moskvy vůči americkému programu protiraketové obrany v Polsku a v České republice.
Jeho válka proti Gruzii je součástí této velké strategie. Na pár tisícovkách Jihoosetinců nezáleží Putinovi o nic více než na kosovských Srbech. Tvrzení o panslovanské sympatii jsou jen záminkou, která má rozdmýchat ruský velmocenský nacionalismus doma a rozšířit moc Ruska v zahraničí.
Vrátíme vám ponížení
Bohužel se zdá, že tato jeho taktika vždy zafunguje. Zatímco ruské bombardéry útočí na gruzínské pčístavy a základny, Evropané a Američané – vřetně velmi vysoce postavených činitelů v Bushově administrativě – obvičují Západ, že tlačí Rusko, v příliš mnoha otázkách, příliš často a příliš tvrdě do kouta.
Faktem je, že mnoho Rusů se cítilo poníženo způsobem ukončení studené války, a Putin řadu z nich přesvědčil, aby z této kapitulace před Západem obvinili Borise Jelcina a ruské demokraty. Tato nálada připomíná Německo po první světové válce, kdy si Němci stěžovali na “hanebný versailleský diktát”, vnucený pokořenému Německu vítěznými mocnostmi, a na zkorumpované politiky, kteří vrazili národu nůž do zad.
Tyto pocity byly tehdy stejně jako nyní pochopitelné. Tehdy stejně jako nyní se však s nimi manipuluje s cílem ospravedlnit autokracii doma a přesvědřit západní mocnosti, že nejlepší politikou jsou ústupky – neboli appeasement, abychom použili kdysi tak ceněný výraz. Skutečnost je však taková, že ve většině zmíněných otázek je to Rusko, nikoliv Západ – nebo malá Gruzie, kdo vyvíjí na ostatní nátlak.
Bylo to Rusko, které vzneslo námitky proti postupu v Kosovu, kde přitom Moskva neměla žádné rozpoznatelné zájmy s výjimkou vyjádření jakési panslovanské solidarity. Bylo to Rusko, které se rozhodlo vyvolat závažný geopolitický střet kvůli nevelkému rozmístění několika obranných raket v Polsku, ačkoliv ty by se proti obrovskému raketovému arzenálu Ruska stejně nedaly použít.
A je to Rusko, které uspíšilo válku s Gruzií tím, že podněcovalo jihoosetinské povstalce, aby vystupňovali tlak na Tbilisi a vznášeli požadavky, jež žádný gruzínský vědce nemohl akceptovat.
Kdyby se byl Saakašvili nechytil do Putinovy pasti tentokrát, nakonec by současný konflikt rozpoutalo něco jiného.
Vítejte v 19. století
Diplomaté v Evropě a ve Washingtonu se domnívají, že Saakašvili udělal chybu, když minulý týden poslal do Jižní Osetie vojáky. Možná. Jeho vskutku monumentální chybou je však skutečnost, že je prezidentem malého, v převážné míče demokratického a neochvějně prozápadního státu ležícího na hranicích Putinova Ruska.
Historikové budou jednou pokládat 8. srpen 2008 za bod zvratu, jenž si svým významem nezadá s 9. listopadem 1989, kdy padla Berlínská zeď. Ruský útok na suverénní gruzínské území znamená oficiální návrat dějin, návrat k velmocenskému soupečení takřka ve stylu 19. století.
Včetně zhoubného nacionalismu, bitev o zdroje, zápolení o sféry vlivu a území, a dokonce i – jakkoliv to naši útlocitnost jednadvacátého století šokuje – nasazení hrubé vojenské síly za účelem dosažení jednoznačně geopolitických cílů.
Úkol amerického prezidenta
Ano, i nadále budeme mít globalizaci, vzájemnou hospodářskou závislost, Evropskou unii i další pokusy nastolit dokonalejší mezinárodní řád.
Tyto věci však budou soupeřit – a někdy jí i podléhat – s drsnou realitou mezinárodního života, která zde už od nepamáti přetrvává.
Nechť je příští americký prezident na takovou situaci předem připraven.
Text vyšiel v denníku The Washington Post.