Kdo jsou finanční trhy, jež se v jazyce médií staly symbolem nové světové moci.
Foto: Eduardo Munoz / Reuters
Když večer 18. června 1815 Napoleon kapituloval v bitvě u Waterloo, byl Nathan Rothschild hodně zarmoucený. Zlato, které skoupil po celé Evropě v naději, že válka Britů s Napoleonem potrvá dlouho a britská vláda bude jeho zlato potřebovat na financování armády, mu leželo v bednách a on věděl, že začne rychle ztrácet na ceně. Měl však jednu výhodu: o britském vítězství věděl jako jeden z prvních, začal tedy za všechny rodinné peníze houfně nakupovat britské dluhopisy, protože předpokládal, že britské vítězství vyžene jejich cenu nahoru. Když je o dva roky později prodával, vydělal na tom v dnešních cenách 600 milionů liber a tato operace je považována za nejriskantnější a zároveň nejúspěšnější v dějinách financí.
Široce rozvětvená rodina Rothschildů se pak na celé 19. století stala hybnou silou světových financí, půjčovala peníze mnoha státům, jež potřebovaly velké sumy třeba také k vedení válek, a stala se tak pro mnoho lidí zosobněním obávané tajemné moci, která řídí svět. Ostatně, Nathanův otec Mayer Amschel proslul radou, kterou dal svým pěti židovským synům: „Jestliže nedokážete přimět ostatní, aby vás milovali, přimějte je, aby se vás báli.“
O dvě stě let později platí jeho věta víc než kdy jindy, i když obraz obávaného židovského bankéře se proměnil v abstraktního démona jménem finanční trhy. Šéf skupiny eurozóny, lucemburský premiér Jean-Claude Juncker, je jen jedním z mnoha politiků, který platnost této věty potvrzuje. Před třemi týdny řekl otevřeně: „Jsme ve válce s finančními trhy.“
Osamělý dav
Kdo je však tento démon, tato abstraktní obluda, která děsí Evropu, útočí na státy a hrozí jim bankrotem, úkoluje politiky, dožaduje se racionálních reforem, sama však často propadá iracionální panice? Odpověď je jednoduchá: jsou to banky, pojišťovny, různé podílové fondy a jejich agresivnější příbuzní – hedgeové fondy. Všechny tyto instituce – a jsou jich tisíce – obchodují s akciemi, dluhopisy či balíky cenných papírů a snaží se vydělat peníze. Všechny mají své konkrétní majitele, ředitele, členy správních rad a zaměstnávají dohromady miliony lidí, kteří sedí za počítačem a neustále něco prodávají a kupují. A všechny mají dohromady stamiliony klientů, jejichž peníze spravují. Každý, kdo si uložil peníze do banky na termínovaný úrok nebo je dal některému fondu, aby si třeba přilepšil na penzi, je tak součástí oněch finančních trhů.
Jenže tento jednoduchý popis zdaleka nevysvětluje, proč jsou právě teď finanční trhy vnímány jako nepřítel civilizace a Evropy zvláště. Politici je nenávidí, třesou se před nimi strachy a současně se dovolávají jejich důvěry, jenže trhy se tváří netečně a stále důrazněji odmítají evropským státům půjčit peníze, jinými slovy koupit jejich dluhopisy, čímž je tlačí k bankrotu. Důsledkem může být rozpad eurozóny i Evropské unie, chaos na celém světě a v konečném důsledku obrovské ztráty pro finanční trhy samotné. Jakou to má logiku?
Problém je, že finanční trhy žádnou společnou logiku ani racionalitu nemají, podobají se spíše nevypočitatelnému davu jednotlivců, z nichž každý se ze svého hlediska chová racionálně, celkově však působí jako stádo bez rozumu a bez vůdce. Český ekonom Zdeněk Kudrna přirovnává jejich dnešní chování, kdy se houfně zbavují evropských dluhopisů, k divákům v divadle, kde někdo zakřičí „hoří“. Dav se začne v panice tlačit k východu, čímž situaci jen zhorší, neboť ven do bezpečí se dostane mnohem méně lidí a mnozí budou ušlapáni. Oheň by přitom šlo lehce uhasit. Z pohledu jednotlivce je však jeho úprk k východu racionální – kdo by se nechtěl zachránit?
Zdánlivě neotřesitelná letitá víra, že „neviditelná ruka trhu“ vyřeší každý problém, protože sobecký zájem jednotlivců se v součtu projeví jako obecné blaho pro celou společnost, vzala za své už v roce 2008. Tehdy praskla obrovská finanční bublina a jak říká legendární investor George Soros, dnes v důsledku toho akutně hrozí prasknutí další „bubliny“ – tentokrát politické – jménem Evropská unie.
Zrod zlého pána
Hlavní politický komentátor deníku Financial Times Gideon Rachman v rozhovoru pro Respekt finanční trhy obhajuje jako „přítele států“, protože jsou to přece ony, kdo jim půjčují peníze a dělají to dobrovolně. „Od politiků je hloupé projevovat vůči nim nenávist. Jsou to jen tisíce jednotlivců a institucí rozhodujících se samostatně, i když to vypadá, že se společně dohodly na tom, že řecké nebo italské dluhopisy nemá smysl kupovat. Jenže problém je v těchto zadlužených státech, ne v trzích.“ I Rachman ovšem připouští, že trhy nejsou úplně nevinné, zejména ta jejich část, která se věnuje pouhým finančním spekulacím a sázkám na bankroty. „Tím přispívají k vyvolávání paniky,“ říká Rachman.
Problém je však hlubší. Celý finanční systém se v posledních 40 letech proměnil, do jeho chodu prudce vtrhly počítače, které zrychlily finanční operace z hodin a dnů na zlomky vteřin, čímž se vymkly běžnému světu, kde se třeba politická rozhodnutí na záchranu eura dělají v řádu týdnů a měsíců. Tato propast mezi demokracií a byznysem začíná být smrtící. Před 40 lety také začala v Americe deregulace bankovnictví, která se díky globalizaci fakticky uplatnila v celém světě. Do té doby byly banky držené přísně na uzdě, aby nevyvolaly podobnou krizi jako v roce 1929. Počátkem 70. let se však už americkým politikům zdálo, že taková krize více nehrozí. Díky této uvolněné uzdě, když například americká vláda zrušila zákaz komerčních bank investovat na trzích, celý finanční systém začal prudce růst. V USA dosáhl jeho podíl na objemu HDP osmi procent (mnozí kritici ale zdůrazňují, že je to fiktivní číslo, protože finanční operace nic „nevyrábějí“), což je zhruba čtyřnásobek proti konci 40. let. Stejným tempem rostl i jeho politický význam – finanční instituce přispívaly stále většími sumami na kampaně amerických politiků, což je také jeden z důvodů, proč si vlády netroufají nechat zejména velké banky zkrachovat.
Z dobrého sluhy ekonomiky se tak časem stával její zlý pán. „Za posledních 20 let žijí bankéři jako na ostrově, ztratili schopnost posoudit důsledky svých rozhodnutí na společnost a koncentrace jejich moci je nebezpečná,“ tvrdí významná analytička FT Gillian Tettová, autorka několika bestsellerů o bankéřích, původním vzděláním antropoložka. Jejich hříchem je neopodstatněné sebevědomí, protože „globální ekonomika je tak komplexní, že jen málo lidí opravdu rozumí tomu, jak funguje, my ostatní musíme jen věřit, že lidé tam nahoře vědí, co dělají,“ dodává Tettová.
Kdo to tady řídí?
Jenže důvěra společností ve schopnosti a dobrou vůli jejich elit je nyní nalomena až do základů. Důkazů, že mnohdy se finančníci rozhodují špatně, a dokonce se zlým úmyslem, je totiž víc než dost. Klasickou ukázkou je případ, kdy obří banka Goldman Sachs v roce 2007, těsně před krizí, poradila dvěma svým velkým klientům, aby nakoupili cenné papíry, jež pro ně sestavila z podřadných hypoték, a současně si u velkého hedgeového fondu Johna Paulsona vsadila na to, že tyto cenné papíry brzy ztratí hodnotu. Oba klienti přišli v roce 2008 o miliardu dolarů, které museli vyplatit právě Paulsonovi. Banka Goldman Sachs si připsala jen za zprostředkování akce, která zruinovala její klienty, 15 milionů dolarů.
Samotný Paulson se stal ve finančních kruzích obdivovaným hrdinou a finančním prorokem, protože na svých sázkách na krizi, jejíž příchod tušil jen málokdo, vydělal celkově 13 miliard dolarů. Autor slavné knihy o nečekaných událostech měnících běh dějin Černá labuť Nassim Taleb sice upozorňuje, že v dnešním nepředvídatelném světě mají úspěch spíše jen náhodní „šťastní blázni“, nicméně Paulson je alespoň viditelným mužem finančních trhů.
Deník FT však přinesl před dvěma týdny zneklidňující investigativní reportáž, podle níž dvě třetiny hedgeových fondů z celého světa sídlí v daňovém ráji na Kajmanských ostrovech a jejich ředitelé jsou neznámí lidé najatí na fiktivní práci. „Řídí“ často i desítky hedgeových fondů (pár jich dokonce zvládá více než 100), což je samozřejmě nemožné. Ve skutečnosti jsou to nájemné figurky. Kdo však potom opravdu řídí tyto instituce spravující peníze třeba také mnoha významných penzijních fondů?
Pak není divu, že konspirativní teorie se množí jako houby po dešti a bohatí finančníci se stávají synonymem zla. Politici se snaží zalíbit voličům a nasadit finančním trhům svěrací kazajku ve formě regulací a daní. Příliš se jim to však nedaří, jsou totiž ve velké nevýhodě, protože jako hlavy národních států se nedokážou dohodnout na globální úrovni, která je naopak pro finanční trhy životodárnou mízou. Příkladem budiž evropská daň z finančních transakcí, která by zpomalila a omezila přebujelé spekulace. Jenže Británie se takové dani ostře brání, protože by to poškodilo jejich londýnskou City, a navíc logicky argumentuje: finanční trhy by své operace prováděly v Šanghaji nebo Tokiu a problém se nevyřeší.
Nicméně spílat finančním trhům za jejich nenasytnost a špatné mravy nikam nevede, a pokud se začnou chovat opatrně, je to ještě horší. V posledních týdnech se z finančního systému vypařilo pět bilionů dolarů (přesněji řečeno, o tuto sumu se snížil jejich oběh) a ten se začíná zadrhávat stejně jako v roce 2008, ne-li hůře. Banky začínají mít už zase strach o své peníze a přestávají vracet do oběhu cenné papíry, což je, jako kdyby vytékal olej z motoru. Světové centrální banky pumpují do systému nové peníze, ale vzájemná důvěra na finančních trzích je tak nízká, že jejich snaha může vyjít naprázdno. Démon, který vyvolává strach a nenávist, je sám zasažen hrůzou, jež ho paralyzuje.
Národ sobě
Jak ale vystoupit z tohoto bludného kruhu, když evropské státy zoufale potřebují další peníze, aby udržely v chodu ekonomiku a zabránily zhroucení eura a EU? Jednou z možností je finanční trhy obejít a vyzvat občany, aby s politiky uzavřeli novou společenskou smlouvu o zvládnutí státních dluhů. Když české ministerstvo financí umožnilo svým občanům koupit si státní dluhopisy, prodaly se během pár hodin v hodnotě 20 miliard korun. V Itálii nová vláda premiéra Montiho zkusila se slušným úspěchem stejnou taktiku, podobně apeluje na patriotismus španělská vláda. Vše však stojí na důvěře občanů ve vlastní vlády, že tuto dramatickou krizi zvládnou, a tedy že jejich úspory neztratí na hodnotě. Jak ale ukazují účty italských bank, důvěra spíše klesá. Zásoby eur v tamních bankách se ztenčují pod náporem vkladatelů, kteří vybírají velké sumy a stěhují je do Švýcarska. Paradoxně tím vyjadřují důvěru ve švýcarské banky, jež jsou jedním ze symbolů finančních trhů.
Starý Rothschild měl pravdu. Téměř nikdo nemá rád finanční trhy, ale podařilo se jim dosáhnout, že se jich všichni bojí. Vládnou totiž tím, co máme až příliš rádi – a to jsou peníze.
Text vyšiel v týždenníku Respekt.
