Říkejte tomu třeba vykoupení, ale vraťte část svých zisků.
Foto: Corbis
Mám pro bankéře vzkaz: Dejte z toho něco zpátky. Bankéřem myslím každého, kdo ve finančním sektoru za poslední čtvrtstoletí vydělal jmění. Pod spojením slov „z toho“ mám na mysli ty peníze, které má na mysli i příloha Financial Times na křídovém papíře s názvem „Jak to utratit“. Slovem „zpátky“ myslím vrátit národům, které dnes trpí v důsledku krize, na jejímž začátku stojí právě banky, protože byly „příliš velké, aby mohly padnout“. Slovem „dejte“ myslím dát. Blíží se Vánoce, vezměte tedy svoji šekovou knížku nebo se nalogujte na své bankovní konto, najděte charitativní nadace, jež pomáhají chudým, slabým, postiženým, a věnujte jim alespoň skromnou část vašich zisků. Pro vás to bude malý krok, ale velký pro ty, kdo pomoc potřebují.
Méně než procento
Existují velmi bohatí lidé, kteří velkoryse rozdávají, někdy dokonce bez nároku na pozornost veřejnosti. Všechna čest každému z nich. Jinak ale velikost darů na charitu – přinejmenším v Británii – nekoresponduje s výší příjmů. Podle průzkumu dávají ti, kdo vydělávají pod 32 tisíc liber ročně, jedno procento ze svých příjmů na charitu, zatímco ti, kteří vydělávají více než 52 tisíc liber ročně, v průměru jen 0,8 procenta.
Dá se namítnout, že ti bohatí mají část svého majetku v akciích nebo v jiných těžko měřitelných formách. Sto nejbohatších britských filantropů dalo podle Sunday Times loni na charitu 2,49 miliardy liber. To je téměř čtvrtina z celkové sumy darů (10,6 miliardy). Nevíme však, jak se na tom zbytku podílelo zhruba pět tisíc lidí s osobním majetkem nad 20 milionů liber, kteří v Británii odvádějí daně. Téměř s jistotou však lze říct, že mnozí z nich by mohli dát víc, aniž by to mělo nějaký vliv na jejich životní úroveň.
Známý podnikatel John Low nedávno apeloval na lidi, aby dávali alespoň 1,5 procenta ze svých příjmů na charitu, iniciativa z Oxfordu vedená filozofem Tobym Ordem dokonce vyzývá k deseti procentům a vypočítala, že když dáte desetinu ze svého ročního příjmu 100 tisíc liber, můžete zachránit 368 životů nebo financovat dohromady 55 193 let školní docházky pro děti v chudých zemích. Pokud dáte tyto peníze na charitu doma (v rozvinuté zemi), čísla budou sice nižší, ale stále velmi podstatná.
Žádní supermani
Proč bankéři? Nejen oni, samozřejmě. Etický argument platí pro všechny bohaté, včetně manažerů a ředitelů velkých firem s nepřiměřeně vysokými platy. S bankéři je to však specifické, protože jejich kolektivní chování hrálo klíčovou roli v dnešním marasmu.
Měli přístup k mnohem větším finančním částkám než naprostá většina jejich kolegů z nefinanční branže. Jejich profit byl vypočítáván podle papírových zisků banky za jeden rok, což je hnalo k riskantním operacím bez ohledu na budoucnost.
Když nastal krach, jednoduše odkráčeli pryč a to nejhorší, co je potkalo, byla poněkud pošramocená pověst. Jaký rozdíl je to oproti někdejší naprosté osobní odpovědnosti, kterou v londýnské City zažil ještě můj otec.
Nebo dokonce tito noví bankéři zůstali na svých pozicích, v bankách, které zachraňovaly peníze daňových poplatníků. O letošních Vánocích opět přijdou domů – minou při tom tábor demonstrantů kempujících před katedrálou sv. Pavla – s neoprávněnými bonusy v kapse. A když říkám neoprávněnými, tak to také tak myslím. Neustále je nám vysvětlováno, že tyto obrovské odměny musí být vypláceny, protože existuje jen malá množina těchto supermužů a superžen, kteří by jinak utekli z Londýna do Frankfurtu, New Yorku nebo Šanghaje. To je ale humbuk. Existuje jistě malá množina fantastických houslistů, spisovatelů, podnikatelů nebo tenistů. Ti ať sklízejí odměny za svůj talent. Roger Federer, J. K. Rowlingová, Steve Jobs – zasloužili si každý milion. Ale bankéři?
Měl jsem vícero kamarádů na univerzitě, kteří šli před nějakými 30 lety dělat do bank. Patřili k těm nejchytřejším a nejpracovitějším, to jistě, ale že by byli opravdu tak výjimeční a nenahraditelní? Ne. Jediné, co na nich bylo výjimečné, bylo to, že se na ně začaly sypat peníze. Před pár lety jsem s jedním z nich seděl v jeho domě, který jako by vypadl z brožury realitní kanceláře pro multimilionáře. Řekl mi: „Ano, City byla ke mně hodná.“ Skvělý eufemismus.
Udělejte to
Aby bylo jasno. Nemyslím si, jako mnozí z těch demonstrantů před katedrálou, že potřebujeme alternativu ke kapitalismu. Spíše potřebujeme alternativní kapitalismus, v němž by bylo více ze Skandinávie a méně z kasina. Netvrdím také, že individuální dary na charitu vyřeší všechny problémy – k tomu potřebujeme strukturální změny: komerční banky by měly být odděleny od investičních, bonusy by měly záviset na dlouhodobém úspěchu, měla by se zavést daň z finančních transakcí a podobně. Neříkám ani, že bankéři jsou zlí lidé. Byli kolektivně vystaveni obrovskému pokušení – kolik z nás by odolalo?
Tvrdím jen, že tady máme jednu speciální historickou skupinu lidí, kteří velmi rychle velmi zbohatli na úkor ostatních, a že dnes mohou pomoci. Říkejte tomu třeba vykoupení, jestli chcete. Anebo tomu říkejte, že se má udělat správná věc. Říkejte tomu, jak chcete. Ale udělejte to.
Článok vyšiel v denníku The Guardian, v českom preklade v týždenníku Respekt.
