Kdo tady velí? / Komentár

Řecký chaos obnažil problém demokratické legitimity národních vlád.

Foto: Louisa Gouliamaki / AFP / Getty Images

Foto: Louisa Gouliamaki / AFP / Getty Images

ť žije demokracie, a to i za cenu toho, že lpění na jejích hodnotách prohlubuje krizi. Dobrou zprávou z minulého týdne proto bylo, že nikdo z evropských politiků ani médií se nepokusil zpochybnit právo Řeků na referendum. Žádali jen, aby bylo co nejdříve a aby se otázka týkala podstaty věci: chtějí Řekové zůstat v eurozóně, nebo ne?

Další zprávy už tak dobré nejsou. Až dosud se zdálo, že hlavním problémem Evropy v krizi jsou její liknaví lídři, kteří se nechají vláčet událostmi místo toho, aby jim vnutili svoji vůli. Jenže v okamžiku, kdy se o to na nedávném summitu pokusili, obnažil se problém s jejich demokratickou legitimitou.

Řecký premiér Jorgos Papandreu sice svou překvapivou žádostí o referendum rozlítil své evropské kolegy, zejména německou kancléřku Merkelovou a francouzského prezidenta Sarkozyho, ale jeho rozhodnutí bylo pochopitelnou reakcí na tíživou realitu. Řecký lid se bouří proti dalším škrtům, jež jsou však podmínkou k dalším půjčkám, tedy k odvrácení neřízeného bankrotu, k setrvání v eurozóně – a také v EU, jelikož Evropská komise dala jasně najevo, že výstupem z eurozóny končí i členství Řecka v EU.

Papandreu chtěl lid anebo alespoň poslance opozice přinutit, aby si tyto souvislosti pořádně promysleli a rozhodli. Především ale věděl, že jeho legitimita je natolik oslabena, že bez podpory většiny veřejnosti by stejně nebyl schopen požadované podmínky splnit. Máloco svědčí o kritické situaci v zemi s tradicí vojenských převratů a diktatur jako to, že náhle vyměnil celé vedení řecké armády.

Události pak nabraly rychlý spád a v době uzávěrky tohoto vydání to vypadalo, že Papandreu pod hrozbou referenda a bankrotu země přiměl opozici k tomu, aby podpořila vládu v jejím úsilí splnit podmínky půjčky, na nichž se dohodl nedávný summit v Bruselu. V pátek v noci pak parlament rozhodoval také o osudu samotného premiéra, jehož pád by však byl přijatelnou cenou za dohodu.

Změna evropského postoje

Hektická atmosféra v Řecku s politiky podléhajícími panice je dobrou ukázkou toho, co je v sázce. Neřízený bankrot Řecka vyvolaný byť i jen prodlužujícím se chaosem (půjčka osm miliard eur pro nutné výdaje byla odložena do vyjasnění situace) by byl pro zemi katastrofou. Řecké banky už dnes trpí výrazným odlivem peněz, které si lidé vybírají a ukládají je buď do německých a švýcarských bank, nebo pod polštáře, a na severu Evropy některé restaurace a hotely už odmítají přijímat platby řeckou kreditní kartou.

Analýzy důsledků neřízeného bankrotu pro Evropu jsou již sepsány a vyhlídky jsou velmi chmurné. Nejde jen o onu příslovečnou finanční nákazu, která se rozšíří po celém jihu Evropy a odtud i na sever, ale také o rozpad právního prostředí, v němž přestávají platit obchodní smlouvy a evropské zákony. To je ten důvod, proč kancléřka Merkelová a prezident Sarkozy opakují, že s osudem eura je svázán i osud Evropské unie.

Případný řecký bankrot má však i hlubší politickou a morální rovinu. Až dosud k němu vyzývali jen přímočaří ekonomové, kteří si spočítali, že je stejně jen otázkou času a čas že jsou peníze. Evropští politici bankrot ale odmítali především proto, že odporoval principům solidarity, a obávali se nejen finanční, ale hlavně politické nákazy: nechat jednu členskou zemi ve štychu by znamenalo podkopat samotné základy Evropské unie. V okamžiku, kdy ovšem samotní Řekové – ať už lid nebo jeho politici – udělají neodvratný krok k neřízenému bankrotu, nastane úplně jiná politická i mravní situace. Není náhoda, že formální předseda eurozóny Jean-Claude Juncker najednou prohlásil, že plány pro případ řeckého odchodu z eurozóny jsou připravené. Evropa bude moci v takovém případě bez výčitek svědomí odříznout Řecko od sebe, aby se pokusila zachránit zbytek.

Mezi trhy a voliči

Problém však je, jak dnes vůbec chápat pojem Evropa. Reprezentuje ji snad italský premiér Silvio Berlusconi, který zavedl bohatou Itálii do obrovských dluhů a není schopen zastavit prodražování italských dluhopisů, čímž ohrožuje celou eurozónu? Reprezentuje ji nizozemská vláda, která ztratila proevropskou většinu v parlamentu poté, co jí opoziční socialisté vypověděli dohodu o další podpoře evropského záchranného fondu? O dosluhující slovenské vládě, která padla na sporu o penězích pro záchranu eura, ani nemluvě. Reprezentuje snad Evropu sílící většina veřejnosti v Británii nebo v Česku, která EU odmítá?

Finanční, ekonomická a institucionální krize se proměňuje v krizi legitimity politických elit. Vlády jednotlivých zemí padají ve stále rychlejším sledu a nezdá se, že by tyto politické oběti rozzlobenou veřejnost uklidnily. Evropští politici se ocitají v téměř neřešitelné situaci, kdy mají být svorníkem mezi dvěma protichůdnými světy: finančními trhy, které je nutí ke škrtům, a voliči, kteří tyto škrty odmítají. Premiér Papandreu chtěl toto dilema vyřešit referendem, a možná je škoda, že k němu nedojde. Bylo to ostatně právě Řecko, které dalo evropské civilizaci kromě demokracie také slovo katharsis, jehož původní smysl je chápán jako očista.

Kritici Evropské unie a speciálně Bruselu často tvrdí, že nikým nevolení úředníci rozhodují o životních otázkách národů. Poslední rok však ukázal, že to není pravda: zásadní rozhodnutí se přece dějí na mezivládní úrovni na summitech. Problém tedy dnes není v legitimitě bruselských úředníků, ale v legitimitě samotných vlád, z nichž některé už nemají dost síly doma prosadit to, co na summitu dohodly. Je správné, že premiér Papandreu vytáhl tu nejvyšší kartu, kterou je možno v politice hodit na stůl. Když nic jiného, tak se mu povedlo zakřičet na celou Evropu, že situace je kritická a že další evropští kolegové mohou být na řadě.

Text vyšiel v týždenníku Respekt.