Blížíme se k bodu, kdy prohlubující se krize eurozóny může oslabit i širší EU.
Foto: Michael Dalder / Reuters
Shodou okolností zhruba dvacet let od pádu berlínské zdi a zázračného sjednocení dnes Německo čelí největší výzvě. To, jak se vyrovná s krizí eurozóny, bude pro příští generace rozhodujícím momentem, podle něhož budou soudit, zda se tato klíčová evropská mocnost zhostila – slovy historika Fritze Sterna – své „druhé šance“. Počátkem 20. století Německo tu první šanci zahodilo. Zhostí se jí tentokrát lépe?
Výzva nespočívá jen v tom, co teď vnímá každý naštvaný německý volič: zachránit eurozónu, aniž by byl obětován uctívaný německý princip fiskální disciplíny. Existuje ještě větší a těžší úkol, o němž se však v Německu diskutuje příliš málo.
Vzor Německo
Pokud bude eurozóna spasena, tak jen za cenu fiskální unie podle německého vzoru. Jeden z významných politiků mi vysvětloval, že Německo je „hegemonem stability“. Nejen Řecko a Portugalsko, ale také Itálie a Francie musí udělat své domácí úkoly podle tohoto vzoru. Pro každého, kdo pamatuje staré časy francouzsko-německých vztahů, o nichž Helmut Kohl říkával, že „se vždy musel třikrát poklonit trikolóře“, je nynější jazyk Němců zarážející. „Francie se musí rozhodnout, zda chce být na periferii, nebo zůstat v jádru,“ říkal mi onen politik. Opravdu není pochyb o tom, kdo dnes „nosí kalhoty“ a že to není ten únavný malý muž v Paříži.
Většina ze sedmnácti členů eurozóny včetně post-Berlusconiho Itálie zřejmě nějak zvládne přijmout německé požadavky, i když si domácí úkoly splní jen částečně. (Divil bych se, kdyby Řecko zůstalo členem eurozóny i po roce 2015.) Z deseti členů EU a současných nečlenů eurozóny má osm závazek euro přijmout. Pokud eurozóna přežije – a to je velká otázka –, země jako Polsko budou tvrdě pracovat na tom, aby se staly členy toho, co vnímají jako tvrdé jádro EU.
Zůstane tedy jen málo dalších členů EU, kteří by buď mohli být součástí fiskální unie, ale nechtějí (jako Dánsko a Británie), nebo by chtěli, ale nemohou (Řecko). Zůstane také pár evropských států (Norsko, Švýcarsko, východní Evropa), které nejsou členy EU. Ze všech těchto zemí je nejdůležitější Británie – klíčová severská ekonomika, sídlo finanční City a jedna ze tří evropských politických mocností.
Cameron na mučidlech
Otázka tedy je, jak do budoucna sladit integrující se fiskální unii s větší architekturou EU a Evropou vůbec. Jak zajistit, aby sjednocování eurozóny nevedlo k dezintegraci EU? Podle německých politiků je odpověď nabíledni: na příštím zasedání Evropské rady v prosinci nastartovat proces jednání o rozšířené evropské smlouvě. Chtěli by to stihnout do německých voleb v roce 2013. Do té doby se dá rozpočtový dozor nad státy eurozóny zvládnout i v rámci současných pravidel a ostatní státy budou mít právo mluvit do nového uspořádání, které nevyhnutelně ovlivní celý jednotný evropský trh.
Britský premiér David Cameron se však v této situaci svíjí jako na mučidlech. Na jedné straně se silně dožaduje toho, aby byl v Bruselu „u stolu“, na druhé straně se chce za každou cenu vyhnout tomu, aby byl vtažen do čehokoli, co by připomínalo přesun pravomocí do Bruselu – proto se tak obává domácího referenda, jež by mohl prohrát.
V každém případě, pokud Cameron řekne v prosinci „ne“ německým politikům, nezbude než jít dál, zřejmě s „vylepšenou smlouvou“ o spolupráci v rámci současné eurozóny, potažmo s dalšími nečleny, kteří chtějí mít právo mluvit do budoucích pravidel euroklubu, do něhož hodlají – na rozdíl od Británie – vstoupit. Doyen evropských právníků Jean-Claude Piris říká, že obě možnosti jsou legální.
Nesnadný úkol
Jak se blížíme k tomuto zlomovému okamžiku, měly by se Británie i Německo zastavit a přemýšlet. Británie by měla vzít více v úvahu německý argument o společné rozpočtové disciplíně, protože jakým jiným způsobem jsme schopni konkurovat vycházejícím ekonomickým mocnostem 21. století? Jinak, jak říká jeden z německých představitelů, budeme jako Benátky – potápějící se nádhera. Je ironií, že Británie se svojí severskou protestantskou etikou německým argumentům rozumí velmi dobře, jen nechce cizího Luthera, aby jí říkal, jak dělat reformaci.
Německo by se zase mělo zamyslet nad tím, jestli je realistické očekávat, že většina Evropanů se bude chovat jako Němci. A i kdyby se stejně jako oni stali šampiony ve spoření a vývozu, kdo bude kupovat jejich export? A také by mělo reflektovat fakt, že takto prohloubená eurozóna bude vnímána jako německá Evropa.
Před dvaceti lety Němci donekonečna opakovali slova Thomase Manna po roce 1945, který si nepřál „německou Evropu“, ale „evropské Německo“. Dnes si Berlín osvojil zajímavou variaci: „evropské Německo v německé Evropě“. V ekonomickém smyslu je to možná správné, rozhodně lepší než mít řeckou Evropu. Jenže není radno podceňovat třeba britské obavy, co z takové německé představy může vzejít. Při vzpomínce na zahozenou první německou šanci počátkem minulého století je dobré mít na paměti riziko, že Německo půjde vpřed bez souhlasu celé EU – i kdyby to měly být jen dva nebo tři státy.
Závěr je jasný. Úkolem pro německé, britské i evropské státníky je v příštích týdnech najít způsob, jak umožnit prohloubení eurozóny a současně uchovat esenciální jednotu EU. Je ovšem mnohem lehčí to říct než udělat.
Text vyšiel v denníku The Guardian, v českom preklade v týždenníku Respekt.
