EU dělá dobře, když na odsouzení Julije Tymošenkové reaguje tvrdě.
Julia Tymošenková. Foto: Efrem Lukatsky / AP
Když evropští lídři zrušili minulý týden pozvání ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče na důležitá jednání do Bruselu, projevili tím vítanou neústupnost. Cokoli menšího by bylo trapně neadekvátní odpovědí na neuvěřitelné, téměř putinovské odsouzení Janukovyčovy politické oponentky Julije Tymošenkové k sedmi letům vězení, pokutě 190 milionů dolarů a zákazu zastávat vládní post tři roky poté, co opustí vězení.
Odvolané jednání (v diplomatické řeči „odložená schůzka“) vyvolalo zajímavé otázky ohledně toho, kam vlastně Janukovyč minulý týden vyrazil. Na začátku týdne totiž údajně na dotaz týkající se jeho plánované cesty do Bruselu odpověděl, že „tím směrem ve čtvrtek v každém případě poletí“. „Nebudu se však nikoho doprošovat,“ dodal Janukovyč, „když to bude potřeba, budu pokračovat v cestě.“ Pokračovat? Tato odpověď zřejmě odkazuje k jeho plánovanému turné na Kubu a do Brazílie. Nemůže ale cesta podle jeho představ vést do Moskvy? EU se nesmí nechat vydírat implicitní hrozbou, tak častou ze strany Kyjeva, nesoucí se v duchu „pokud nás k sobě nepřivinete takové, jací jsme, skončíme v náručí Moskvy“.
Hned vedle
Poslední vývoj nikoho neznepokojuje více než ukrajinského západního souseda Polsko. To se za Ukrajinu uvnitř EU přimlouvalo vždy nejvíce. Částečně právě prostřednictvím Varšavy posílal Janukovyč evropským lídrům vzkazy o možných ústupcích v případě Tymošenkové a sám tak zpochybňoval nezávislost ukrajinských soudů. Prezidentova vlastní strana navrhovala, že soud odvolá nebo pozmění zákon o ekonomických trestných činech, podle něhož měla být Tymošenková odsouzena.
Kontrast mezi křivkou, kterou zmíněné dvě země opisují, nemůže být ostřejší. Zatímco na Ukrajině probíhal politicky motivovaný proces, v Polsku se konaly parlamentní volby, jež byly normálnější, klidnější (dokonce nudnější) než mnohé v západní Evropě. Jejich výsledkem je setrvání v úřadu dokonale rozumné, i když k reformám zdrženlivé pravostředové strany Občanská platforma. Polská ekonomika vzrostla loni o 3,8 % a letos zvládá tamní kabinet s přehledem úkoly evropského předsednictví.
Letět dnes do Varšavy je stejné jako cestovat do Říma nebo Madridu, pouze s tím rozdílem, že v Polsku nejspíš nenarazíte na demonstrace proti kapitalismu a nervózní zásahové jednotky. Země se stále úplně nezbavila paranoidního politického stylu, jaký naposledy předvedl konzervativní šéf nacionalistické opozice Jarosław Kaczyński, podle kterého německé kancléřce Merkelové nějakým způsobem k politické kariéře dopomohla její minulost v tajných službách Stasi. V Polsku je stále dost chudoby, převážně v jeho východní a jihovýchodní části, kde má také Kaczyński největší podporu. Směr cesty je ale jasně viditelný. Příběh Polska od sametové revoluce v roce 1989 je podle jakýchkoli měřítek příběhem velkého úspěchu.
Srovnejte si jej s příběhem Ukrajiny od oranžové revoluce v roce 2004. Když jsem tento inspirativní okamžik viděl přímo na místě, doufal jsem, že Ukrajina své sousedy dohoní v demokratických reformách stejně jako nakonec v jejich sametových revolucích. Stejné naděje chovali mnozí Poláci, nemluvě o samotných Ukrajincích. Tyto naděje přišly vniveč. Život mnohých lidí na Ukrajině se zlepšil. Lidé jsou v mnoha ohledech svobodnější. Politický a ekonomický systém však zůstává až po uši zkorumpovaný, mafiánský a nevýkonný.
Ukrajina je podle Indexu vnímání korupce organizace Transparency International za rok 2010 na 134. místě, o něž se dělí se Zimbabwe (Polsko je 41., o pěkný kus před Itálií a Řeckem). A pokud jste na to náhodou zapomněli, prezident, který se právě pokusil zbavit své politické rivalky tím, že ji poslal za mříže, je stejný muž, jehož pokus ukrást prezidentské volby v roce 2004 odstartoval oranžovou revoluci. Důvodem je ale také to, že vůdci oranžové revoluce, včetně Tymošenkové, byli ve svých politických funkcích velkým zklamáním – a také se nechovali právě jako andělé.
Proč takový rozdíl mezi dvěma zeměmi, jejichž podstatné části náležely po dlouhou dobu ke stejným říším nebo státům? Někteří tvrdí, že na vině je mnohem slabší vábení Evropské unie a silnější vliv Ruska, obzvláště na ruskojazyčném ukrajinském východě. Jiní odkazují ke struktuře ekonomiky, jako by ji bylo možné oddělit od politiky a zákonů. Další upozorňují na hluboké kulturní rozdíly. Po vzoru zesnulého Samuela Huntingtona tvrdí, že kulturní dědictví ukrajinské východní ortodoxní církve nějakým způsobem předurčuje Ukrajinu k demokratickému selhání, zatímco polská západní katolická tradice je naopak zárukou úspěchu.
Šťastnou cestu
Na každé z těchto teorií něco je. EU byla ve vztahu k Ukrajině vlažná a nejedna ze starých západoevropských zemí je potají docela spokojená, že se Ukrajina sama diskvalifikovala. Polsku pomohl v přechodném období velmi živý soukromý sektor, podporovaný miliony Poláků, kteří pracovali a studovali na Západě.
Geografická poloha, stejně jako ekonomika nebo kultura však nejsou osudem, před nímž nelze uniknout. Jak poznamenal americký politik a myslitel Daniel Patrick Moynihan, „základní konzervativní pravda spočívá v tom, že úspěch společnosti podmiňuje kultura, nikoli politika. Základní pravdou liberálů je naopak to, že politika dokáže proměnit kulturu země a zachránit ji samu před sebou“. Dobrá politika, dobrá ústava a fungující soudy mohou, s příslušnou dávkou štěstí a času, otočit proud řeky. Upadlá, opilá a zkorumpovaná společnost – přesně taková, jakou se náhodnému pozorovateli mohlo jevit před čtyřiceti lety Polsko – se může stát moderním, otevřeným a demokratickým státem.
Nejde přitom jenom o myšlenku určenou politickým komentátorům, jedná se o politickou lekci pro celou Evropskou unii. V prostředí postkomunistické Evropy je potřeba změnit známý bonmot Billa Clintona: Všechno je to o politice, troubo (pozn. redakce: It’s politics, stupid. Narážka na Clintonovo: It’s economy, stupid.). Jde o politiku a právní stát. Na případu Tymošenkové záleží, protože v něm se politika a právo setkávají přesně opačným, chybným způsobem. EU proto v žádném případě nemůže přimhouřit oko, jak to občas dělává. A pokud prezident Janukovyč touží letět ještě někam dál, řekněme třeba na Kamčatku, měli bychom mu popřát šťastnou cestu.
Text vyšiel v denníku The Guardian, v českom preklade v týždenníku Respekt.
