Trochu soucitu pro Řecko / Komentár

Předhazovat si vinu je snadné, k ničemu dobrému to ale nevede.

Foto: Aris Messinis / AFP / Getty Images

Foto: Aris Messinis / AFP / Getty Images

Další generální stávka a další utahování opasků následují po sobě v jakési podivné spirále, po níž Řecko klouže do beznaděje. Čas na jeho záchranu se rychle krátí a Evropa hledí na tuto zemi s obavou, že bude do spirály vtažena. Pud sebezáchovy ji sice vede k tomu, aby se snažila řeckému bankrotu zabránit, ale v záplavě ekonomických pojmů jako rekapitalizace bank či fiskální unie úplně zanikají slova jako solidarita či soucit, a pokud je někdo vyřkne, dočká se spíš výsměchu. Celé národy se pod vlivem debaty o Řecku a krizi eura změnily na stádo ekonomů počítajících, kdo na koho kolik doplácí a jak se vyvléct z odpovědnosti za celek.

Mezitím v Řecku strmě stoupá počet lidí, kteří podle průzkumu Gallupova ústavu prožívají „utrpení“: od roku 2007 stoupl ze 7 na 25 % (v Česku je „trpících“ 13 %), což je číslo charakteristické spíše pro třetí svět. Mezinárodní zdravotnická organizace MSF, která zřizuje po světě centra pomoci a v Řecku od roku 1995 pečuje o imigranty a uprchlíky, hlásí dramatický nárůst domácích Řeků – penzistů, nezaměstnaných a bezdomovců –, kteří vyhledávají její pomoc. Řecká vláda totiž zrušila téměř třetinu nemocnic a za každou návštěvu lékaře zavedla poplatek pět eur.

Otázky viny

Jistě, jak vyplývá i z naší reportáže na str. 17–20, sami Řekové jsou rozhádaní, nesolidární a v otázce „kdo za to může“ hledají odpověď všude jinde jen ne u sebe. Viní banky, finanční trhy, vlády, evropské instituce a cítí se být jejich kolektivní obětí. Zbytek Evropy zase na Řeky pohlíží jako na lenochy, kteří si svůj trpký osud zaslouží. Uvažuje o nich v pojmech kolektivní viny, tedy v pojmech, které provázely ty nejhorší války v Evropě.

Problém je, že pravdu o vině má každý a zároveň nikdo. Je fakt, že Řecko je zkorumpovaná země (byť v žebříčku Transparency International jej od Česka dělí jen 25 příček), mnozí se tam vyhýbají daním a stát falšoval statistiky, na druhé straně země byla po zavedení eura vystavena obrovskému přílivu kapitálu. A když pak tento příliv ze dne na den v čase krize ustal, Řecko to srazilo na kolena.

Na hledání odpovědi na „otázky viny“ způsobem, jakým je třeba po válce zformuloval filozof Karl Jaspers, budeme mít dost času, až krize pomine. Obviňování národů dnes, kdy krize naplno propuká, je jen cestou k jejímu prohloubení. Příkladem budiž debata ve státech eurozóny, jejichž parlamenty schvalovaly rozšíření záchranného fondu EFSF. Je malý zázrak, že hlavní politické síly ho podpořily navzdory národním sentimentům, jež vydatně sytila radikální pravice i levice.

Mírná naděje

Na tom, zda a jakým způsobem Evropská unie Řecko zachrání, závisí dnes osud celé Evropy, protože je to zkouška její odolnosti ve zlých časech. Není lehké být optimistou, zvlášť při pohledu na vystrašené politiky. Nicméně jakési signály, že evropští politici začínají vykazovat odhodlání k záchranným krokům, přicházejí. Kancléřka Angela Merkelová mluví o možnosti změny evropských smluv směřující k evropské ekonomické vládě, lídři států eurozóny se opět sbližují s Evropskou komisí a podle kuloárních informací z Bruselu ji žádají, aby co nejdřív „přišla s nějakými nápady“. Situace pod tlakem finančních trhů dozrává k poznání, že celý problém je mnohem více politický než ekonomický. Jakkoli je totiž Evropa zadlužená, ještě stále má dostatek kapacity, aby – pokud bude mít společnou politickou vůli – držela svůj osud ve vlastních rukou. Šéf kabinetu Evropské komise Johannes Laitenberger už dokonce vidí, že se probouzí „mlčící většina“, která si přeje hlubší evropskou integraci.

Kdoví, možná se ukážou jako prorocká slova jednoho z komentátorů, že se EU nachází v podobném stavu jako USA v letech těsně před přijetím ústavy v roce 1787, kdy každé rozhodnutí musely – podobně jako dnes v EU – schvalovat všechny státy konfederace. Nefunkčnost této procedury přinutila Američany sepsat a schválit dnes tak slavnou ústavu, jež zavedla federální vládu, prezidenta a federální daně.

Problém ovšem je, že i kdyby celá EU a její národy najednou začaly přemýšlet v pojmech, jako jsou federace, solidarita a soucit, může už být pozdě. Může se totiž stát, že samotné Řecko jako nejslabší článek evropského řetězce nevydrží a zhroutí se do chaosu. Nebylo by divu, cena za škodolibost vůči „líným Řekům“ by však byla pro všechny nebetyčně vysoká.

Text vyšiel v týždenníku Respekt.