Předhazovat si vinu je snadné, k ničemu dobrému to ale nevede.
Další generální stávka a další utahování opasků následují po sobě v jakési podivné spirále, po níž Řecko klouže do beznaděje. Čas na jeho záchranu se rychle krátí a Evropa hledí na tuto zemi s obavou, že bude do spirály vtažena. Pud sebezáchovy ji sice vede k tomu, aby se snažila řeckému bankrotu zabránit, ale v záplavě ekonomických pojmů jako rekapitalizace bank či fiskální unie úplně zanikají slova jako solidarita či soucit, a pokud je někdo vyřkne, dočká se spíš výsměchu. Celé národy se pod vlivem debaty o Řecku a krizi eura změnily na stádo ekonomů počítajících, kdo na koho kolik doplácí a jak se vyvléct z odpovědnosti za celek.
Otázky viny
Jistě, jak vyplývá i z naší reportáže na str. 17–20, sami Řekové jsou rozhádaní, nesolidární a v otázce „kdo za to může“ hledají odpověď všude jinde jen ne u sebe. Viní banky, finanční trhy, vlády, evropské instituce a cítí se být jejich kolektivní obětí. Zbytek Evropy zase na Řeky pohlíží jako na lenochy, kteří si svůj trpký osud zaslouží. Uvažuje o nich v pojmech kolektivní viny, tedy v pojmech, které provázely ty nejhorší války v Evropě.
Mírná naděje
Na tom, zda a jakým způsobem Evropská unie Řecko zachrání, závisí dnes osud celé Evropy, protože je to zkouška její odolnosti ve zlých časech. Není lehké být optimistou, zvlášť při pohledu na vystrašené politiky. Nicméně jakési signály, že evropští politici začínají vykazovat odhodlání k záchranným krokům, přicházejí. Kancléřka Angela Merkelová mluví o možnosti změny evropských smluv směřující k evropské ekonomické vládě, lídři států eurozóny se opět sbližují s Evropskou komisí a podle kuloárních informací z Bruselu ji žádají, aby co nejdřív „přišla s nějakými nápady“. Situace pod tlakem finančních trhů dozrává k poznání, že celý problém je mnohem více politický než ekonomický. Jakkoli je totiž Evropa zadlužená, ještě stále má dostatek kapacity, aby – pokud bude mít společnou politickou vůli – držela svůj osud ve vlastních rukou. Šéf kabinetu Evropské komise Johannes Laitenberger už dokonce vidí, že se probouzí „mlčící většina“, která si přeje hlubší evropskou integraci.
Problém ovšem je, že i kdyby celá EU a její národy najednou začaly přemýšlet v pojmech, jako jsou federace, solidarita a soucit, může už být pozdě. Může se totiž stát, že samotné Řecko jako nejslabší článek evropského řetězce nevydrží a zhroutí se do chaosu. Nebylo by divu, cena za škodolibost vůči „líným Řekům“ by však byla pro všechny nebetyčně vysoká.