Píšu tento text jako zastánce Lisabonské smlouvy a jako ten, koho mrzí, že ji Irové odmítli – z důvodů, které měly ostatně málo společného se samotnou smlouvou. Ale byl jsem šokován rychlou reakcí německých ministrů zahraničí a vnitra, jejich tónem a názorem, který by se dal přeložit asi takto: “vy hloupí, malí Irové, teď zmizte a vraťte se až se správnou odpovědí, jinak vás budeme muset vyhnat do divočiny.” (Ministr zahraničí Frank Walter Steinmeier navrhl, že Irsko by mohlo proklestit cestu pro integraci zbývajících 26 zemí.) Jinak my, Němci, Francouzi a další dobří Evropané pějdeme vlastní, tou pravou evropskou cestou.
Není možné, řekl ministr vnitra Wolfgang Schäuble, letitý obhájce idey evropského jádra, “aby pár milionů Irů rozhodovalo za 495 milionů Evropanů”. Tato věta by dávala smysl, kdyby byla EU přímou demokracií; ale ona takovou není, přesněji je takovou jen z menší části, skrze přímé volby do Evropského parlamentu. Skutečná EU, ta zatím jediná a nejlepší, jakou jsme byli schopni stvořit, je stále nepřímou demokracií: to znamená, že každý z jejích demokratických členů musí rozhodnout sám za sebe.
Ano, zabere to spoustu času. EU je jako konvoj lodí nebo jako rozvětvená rodina – jejich nevyhnutelnou součástí jsou pomalejší lodě anebo skrbličtí bratránci. Ale to je právě to, čím se Evropská unie liší od různých aliancí s dominantním členem anebo také od Spojených států.
Je pravda, že i za současných podmínek existuje v EU možnost shlukovat se uvnitř do menších celků, a dokonce se to děje – příkladem jsou Schengen a eurozóna. Německo tedy může navrhnout rozšířenou spolupráci v ekonomické oblasti uvnitř eurozóny. Fajn. Jen do toho. Ale v oblasti vnitŕních mechanismů a vztahu EU k zahraničí – dvě velké věci, které ustanovuje právě Lisabonská smlouva – se nic takového navrhnout nedá. Když budeme naříkat, že EU bude slabá a rozdělená, tak se stane ještě slabší a ještě rozdělenější.
Buď jak buď, z hlediska taktiky byla německá reakce tou nejhorší možnou. Nic nemohlo přesvědčit Iry víc, aby – pokud k tomu vůbec dojde – hlasovali v dalším referendu opět záporné. Kontrast s německou reakcí na francouzské ne v roce 2005 je zarážející. Když Francouzi řekli ne, měla problém Evropa. Když te’d Irové říkají ne, mají problém Irové. Existuje dvojí metr, jeden na velké, druhý na malé.
A až E
Naštěstí to byly jen první reakce. Frustrace a netrpělivost jsou sice zjevné i nadále, ale evropští lídři včetně rozumné a konsenzuální Angely Merkelové už připravují pro irskou vládu plán, o který sama soukromě požádala a který umožní získat čas na přípravu dalších kroků.
Jistě, mluví se už o plánu B. Pravdou však je, že Evropa dnes pracuje už na plánu D a měla by přemýšlet o plánu E. Vysvětlím. Plánem A bylo mít evropskou ústavu. To, co vzešlo z tzv. konventu vedeného Valérym Giscardem d’Estaingem, bylo už něco mnohem menšího: jen jakási ústavní smlouva, tedy plán B. Když Francie a Nizozemsko z tvrdého jádra EU řekly ne, evropští lídři dospěli k plánu C: k ještě skromnější Lisabonské smlouvě.
Nynější plán D je jít dál, ratifikovat tuto smlouvu všemi zbylými zeměmi a v říjnu navrhnout Irům balíček změn, které by mohly usmířit irské voliče. Například formou vysvětlujících protokolů zaručujících irskou samostatnost ve věcech, jako jsou interrupce, daně, neutralita a běhvíco ještě. Mnoho irských voličů například těžce nese myšlenku, že by přišli o svého eurokomisaře, a jejich obavy sdílí nejedna menší země EU. Pravidlo o snížení počtu eurokomisařů však nemůžete změnit, aniž byste zařali vrtat do celé Lisabonské smlouvy, což by znamenalo nastartovat opět celý schvalovací proces ve všech 27 zemích. Jenže podle vynalézavých euromudrců lze vrátit každé zemi jejího eurokomisaře – vřetně dalších revizí -, například skrze smlouvu o přijetí Chorvatska do EU někdy kolem roku 2010 (říkejme tomu třeba chorvatský gambit). A tak dále.
I kdyby euroskeptičtí prezidenti Polska a Česka nedali Lisabonské smlouvě smrtící polibek (můj odhad – neudělají to), stejně dávám tomuto plánu D šanci tak 60 ku 40. Kdybych byl Irem, cítil bych se dnes pořádně naštvaně. A kdybych byl irským premiérem, pořádné bych si rozmyslel riskovat svůj politický život kvůli opakovanému referendu. Takže bychom měli uvažovat také o plánu E.
Dobrá vůle
Plán E má tři části. První je pokračovat podle současných pravidel. Je prostým faktem, že EU rozšířená na 27 členů stále funguje podle Nice a zatím ji to nezahltilo, jak někteří prorokovali.
Druhá část je promyslet, kolik institucionálních změn je možné udělat, aby rozšířená EU fungovala lépe jak doma, tak vůči světu i bez nové smlouvy. V posledních dnech jsem tuto otázku kladl specialistům na evropské právo a jejich odpověď byla: “Překvapivě hodně.” Nechci vás zatěžovat detaily, ale ukazuje se například, že při dostatku politické vůle je možné vytvořit politický aparát, podobný ministerstvu zahraničí EU dokonce i s jeho ministrem. Kde je vůle, tam je cesta. To je ta možnost, o níž mluvil švédský ministr zahraničí Carl Bildt jako o Nice plus.
Třetí část plánu E je ta nejdůležitější. Zatímco budeme řešit náš dlouhodobý domácí problém tak, jak nejlépe umíme, v tom samém čase bychom měli řešit věci, které se týkají Evropanů a světa. Až bude na podzim zvolen americký prezident, měl by při své inauguraci najít v pošté dopis z Evropy, v němž bude naše představa o největších výzvách dnešního světa a naše návrhy na odpovědi.
Plán D je nejméně špatnou institucionální cestou vpřed a Lisabonská smlouva ještě pořád stojí za to, abychom usilovali o její společné přijetí. Ale pokud toho nebudeme schopni a budeme věnovat pozornost všem třem částem plánu E, tak toto E může znamenat také novou energii pro Evropu.