Zomrel Zdeněk Urbánek (12. října 1917 – 12. června 2008).
Foto: ČTK
Zdeňka Urbánka jsem blíže poznal na začátku sedmdesátých let, kdy my čerstvě zakázaní autoři jsme se začali setkávat se spisovateli, které podobný osud postihl už o dvacet let dříve.
Zdeněk Urbánek byl však jediný z příslušníků své generace, kdo se zcela a úplně zúčastňoval všech činností, které jsme my o generaci mladší začali vyvíjet, abychom udrželi při životě tak tvrdě postihovanou literaturu. Zdeněk se tak stal jakýmsi nikým nejmenovaným, ale všemi uznávaným rádcem v oblastech ducha, kde z nás všech byl tím nejvzdělanějším a díky svým osobním hodnotám a mravní integritě i tím nejpovolanějším.
Neokázalá statečnost
Patřil ke generaci, kterou v době, kdy je lidská bytost nejotevřenější, a tedy i nejzranitelnější, poznamenala zkušenost války a posléze i komunistické diktatury. I ta člověka zbavovala svobody a stejně jako válka až po samu hranici, kde končila svoboda žít.
Zdeňkovi byla vlastní osobní zcela neokázalá statečnost. Že se za okupace nikdy nepřestal stýkat s jedním ze svých nejlepších přátel básníkem Ortenem, bylo pro něj samozřejmostí – méně samozřejmé, a riskoval tím svůj život, bylo, že ukrýval po řadu měsíců několik dalších židovských osob.
Se stejnou samozřejmostí se stal blízkým přítelem těch nejvíce pronásledovaných mladších autorů, jakými byli Václav Havel a Ludvík Vaculík. Jako jeden z prvních podepsal Chartu 77. (Její text se odvážel právě z jeho bytu.)
Zdeněk byl obětavý, měl až zálibu ve zdolávání obtížných situací a velkých překážek. Stačí letmo projít jeho rozsáhlým překladatelským dílem, abychom zaznamenali, že si vybíral vůbec to nejtěžší (a také nejsvobodnější, nejpřevratnější), co se dalo v anglicky psané literatuře nalézt: Joyce, Faulknera, Eliota, Shakespeara.
Statečnost pro něj byla přirozeným chováním svobodného člověka. Na posledním nezmanipulovaném setkání spisovatelů, ale už se samopaly dělnických milicí za zády, v březnu 1948 pronesl o svobodě dlouhý a skvělý projev, který uzavíral větami, jež jako by předurčovaly všechno jeho další konání. “Nikdy nejsme dost svobodní, nikdy však také nejsme svobodní úplně. Právě ona omezení, jež přijímáme, určují a charakterizují člověka lidsky a určují také povahu jeho díla. Což ovšem neznamená, že se člověk má spokojit přijetím těchto omezení. Teprve zápas s nimi dává jeho charakteru a jeho dílu životnost a myšlenkovou sílu. Právě ustavičný zápas s mezemi svobody, ať jsou to ohraničení rázu psychologického, mravního, politického nebo sociálního, to je ten příznačný motiv literatury, který jí dává zvláštní místo zlidšťující, osvobodivé a oprošťující aktivity mezi lidskými činnostmi.”
S Kolářem i Ortenem
Zdeněk Urbánek byl posledním žijícím příslušníkem generace, k níž se počítali Kamil Bednář, Jiří Orten, Ivan Blatný, Jiří Kolář, Jan Hanč, z malířů Kamil Lhoták (jeho obrazy visely v Urbánkově střešovickém bytě, kde jsme se tak často setkávali), Souček či Fuka. Skupina, jak Urbánek vzpomíná v poznámkách ke své Ztracené zemi, si vedla jakýsi sdružený deník a kolem něho se týden za týdnem ustavovala a mezi sebou konfrontovala skupina, o níž lze z odstupu let říci, že se spontánně shromáždila a skrytě jednala na ochranu zdravého rozumu v době, kdy držitelům moci chyběl zcela, a polomocní či bezmocní se ve velkém počtu přizpůsobovali.
Umění místo politiky
Urbánek v době, kdy umění se stále více politizovalo, věřil, že skutečné umění jako svobodný akt je platnější než jakýkoliv politický text. Popisovat znamená jen přiznávat se k vědomí marnosti, vyznává počátkem padesátých let. Neosvobozuje to. A skutečnou cenu nově zrozeného má jenom to, co vzniká jako přímý doprovod a potvrzení pohybu ke svobodě.
Svobodou nemyslel jen svobodu politickou (ta byla jen předpokladem), svoboda byla pro něho způsobem lidské existence. Člověk se může pohybovat k svobodě nebo nesvobodě ve všem, co dělá, jak žije, jak tráví svůj čas, jak mluví. Nesvoboda, to je zvyk, anebo obřad, z něhož se vytratil obsah, nesvoboda je gesto bez prožitku, aranžovanost, fráze. Proto je nudné i trapné každé divadlo anebo film, kde nějaký nový nápad, myšlenka není vyslovenou vzpourou proti ustálené formě, jak se v tom anebo onom věku vžila…
Dokud jsme na světě, je to cesta a ne konec a cíl… Stanovit si jednou provždy nějaký systém…, stanovit si už pro měření lidských osudů nějakou obrovskou metaforu, podobnou Dantovu Peklu, Očistci a Ráji, a podle té pak definitivně určit svoje postavení a svůj vztah k ostatním, to je předčasné zavírání dveří a oken před sty a tisíci jiných výkladů týchž otázek.
Mocní, tupí, suroví
Vlastní Urbánkova tvorba literární tvorba není příliš rozsáhlá. Pozoruhodný román Cestou za Quijotem, soubor povídek Ztracená země, vzpomínková trilogie Stvořitelé světa a téměř zapomenutá, ale neobyčejně podnětná hra Uta z Naumburku.
Jeho první (a na dlouho jediný otištěný román) o Cervantesovi, jednom z největších literárních géniů, který je neustále znovu vláčen na galeje, urážen, bit a mučen, který je podřízen nicotným pochopům, a který se vždy znovu pozvedá, aby nesl dál svoji dětinskou víru v poctivost a ve svobodu tvoření, se dnes dá číst jako jasnozřivé předvídání vlastního osudu, osudu skutečného tvůrce.
Stejně tak ve své hře o Utě z Naumburku pojednal Urbánek snad nejhlouběji své životní téma: dějiny jsou zápasem, v němž na jedné straně stojí mocní, tupí, suroví, potlačující, na druhé straně tvořiví a bezmocní. Ale právě v těch bezmocných, zdánlivě vždy předurčených k porážce, v Quijotech, Cervantesech, tvůrcích hudby, obrazů, v opuštěných a klamaných ženách, ve stavitelích chrámů tkví naděje světa. Ale jak mají žít a tvořit, když jim vládnou tupí, zrůdní, ubozí? Jestli jsou takoví, jak mají vědět, že důstojné štěstí je tu jen pro toho, kdo má co dát a umí to dát?
Umění osvobodí. Někoho
Autor se ptal: Poddat se tedy zrůdné moci? Přizpůsobit se? Volit raději smrt? A ústy své hrdinky hledá naději. Snad je tu východisko v tvrdošíjné umírněnosti. A vysvětluje svému milenci architektovi: Stavíte chrám, protože oni to nesvedou. Na jejich neschopnosti stojí vaše království.
Umění je s to obrozovat, ale ne toho, kdo je pouze trpně přijímá. Může osvobozovat jen ty, kdo o svobodu usilují.
Urbánkovo dílo není lehkou četbou, ale jako každé opravdové dílo povznáší nad každodennost politiky, vyslovuje se totiž k zápasům, které člověk svádí už od věků. Jako epitaf k životu tohoto pozoruhodného muže a spisovatele by mohlo zaznít jeho vyznání:
Lidská důstojnost ve vztahu k jiným i k sobě, to znamená nutnost vyjadřovat se co nejpřirozeněji a denně myslet o běžných i závažných otázkách co nejsvobodněji. Tedy nezávisle na moci. Důstojností myslím úctu k myšlenkám a vírám jiných za podmínky, že oni mi přiznají, abych se směl svobodně vyjadřovat.
Zdeněk Urbánek. Spisovatel a překladatel, jeden z prvních signatářů Charty 77, se narodil 12. října 1917 v Praze. Studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, školu ale nedokončil kvůli jejímu uzavření nacisty v roce 1939. V roce 1977 se přidal k disentu a režim jeho dílo zakázal. Po roce 1989 byl krátce rektorem Akademie múzických umění, jej vyznamenal titulem Spravedlivý mezi národy. Zemřel v pátek, 13. června.
Text vyšiel v denníku Hospodářské noviny.