Svůj akademický život dělím mezi dvě univerzity, britský Oxford a americký Stanford. Stanford si v roce 2006 usmyslel získat finance ze soukromých zdrojů ve výši 4,3 miliardy dolarů. A Oxford minulý týden zahájil kampaň s cílem získat 2,5 miliardy dolarů (přepočteno z liber) – největší sumu, o jakou se kdy evropská univerzita pokusila.
Za touhou Oxfordu hrát první ligu v příjmech v americkém stylu se skrývá vážnější otázka: obstojí evropské univerzity, kolébky moderního vzdělávání, v konkurenci světové výzkumné špičky i za deset let? Tato otázka je součástí dalšího hlavolamu: jak Evropa obstojí ve stále více expandujícím neevropském světě.
Honička na ty nejlepší
Vzdělávací příloha The Times řadí mezi prvních deset světových univerzit čtyři evropské, a všechny jsou britské (Oxford, Cambridge, Imperial College London, University College London). V žebříčku, který sestavila univerzita v čínské Šanghaji, zůstaly v první desítce jen Oxford a Cambridge, osm dalších jsou americké univerzity a Čína plánuje brzy prorazit do této desítky.
Oxford v kampani, která má univerzitě přinést peníze od soukromníků, zdůrazňuje nejistotu státního financování školství a rostoucí globální soutěž. Jsem svědkem každodenní honičky na nejlepší učitele a studenty, dělají to v Oxfordu i ve Stanfordu. Tržní princip funguje v tomto případě úplně stejně jako na globálním trhu s počítači, ropou či finančními produkty. Oxford se sice drží mezi nejlepšími, ale upřímně řečeno, s odřenýma ušima. Starobylá nádvoří, noblesní večeře se studenty a úžasně bohatá intelektuální tradice nemůže být donekonečna pro mladé akademiky kompenzací za to, že mají menší platy, vyšší životní náklady a větší byrokracii než třeba ve Stanfordu.
Jistě, peníze nejsou jedinou výhodou na tomto globalizovaném trhu vyššího vzdělání, ale pomáhají. Veřejné financování vysokého školství se v Británii za vlády labouristů sice zlepšilo – po strašlivém propadu za vlády Margaret Thatcherové -, ale ani tyto peníze nestačí na udržení široce rozvětveného univerzitního světa, který je navíc prolezlý byrokracií a politickými vlivy. Koneckonců, finanční a intelektuální nezávislost jdou spolu ruku v ruce, jak zdůrazňuje jedna kapitolka s jadrným názvem Svoboda z oxfordské brožury vydané ke kampani.
Defétisté vzhlížejí k Harvardu a jeho nadaci s majetkem 35 miliard dolarů a říkají, že to se nám asi nepodaří. Jenže Harvard je přece jen jiná liga. Stanford má něco přes 17 miliard, Princeton téměr 15. Když spočítáte nadační základny všech oxfordských colleges a další přidružené fondy a výnosy ze ziskového Oxford University Press, dosáhnete sumy 11 miliard dolarů. (A to nepočítám majetek nadací, který spočívá ve vlastnictví oxfordských pozemků, jejichž ocenění se provádělo naposledy v šestnáctém století.) Pokud bude současná oxfordská kampaň úspěšná, s těmi 2,5 miliardy navíc budeme Princetonu nadosah.
Kam s chudými studenty
Jenže nadace, veřejné a soukromé financování výzkumu, komerční partnerství a jiné vedlejší produkty jsou jen jednou částí příběhu. Americké špičkové univerzity totiž mají také vyšší příjem ze školného. Školné na všech britských univerzitách (s výjimkou studentů ze zemí mimo EU, kteří platí víc) je britskou vládou omezeno na maximálně 3 tisíce liber ročně – a tato suma patří k nejvyšším v Evropě. Univerzita zjistila, že i s velkorysým příspěvkem vlády na oxfordský speciální vzdělávací systém potřebuje vynaložit na každého studenta navíc 7 až 8 tisíc liber ročně. Pokud by měl Oxford následovat americký finanční model, musel by zvednout školné nejméně čtyřnásobně a z nadačních zdrojů potom poskytovat stipendia studentům z chudších rodin.
Možná se Oxford vydá touto cestou (měl by), ale nebude to hned a nebude to bez dlouhé diskuse a vyjednávání – protože Oxford je v Evropě, nikoli v Americe. Nejde jen o to, že se oxfordští profesoři a studenti pohybují v evropském prostoru nasáklém liberálním a sociálnědemokratickým kontextem; oni jsou jeho součástí a sdílejí jeho hodnoty. Je jim jasné, že jít třeba jen kus cesty vstříc modelu Stanfordu vyvolá vážné otázky na téma rovnost a sociální spravedlnost.
Nemohu se zabývat všemi aspekty problému, dotknu se alespoň britského příkladu. Hranice školného ve výši tři tisíc liber a systém státních půjček – to bude otázka pro vládu už v příštím roce, ale zřejmě na ni do voleb neodpoví.
(Labouristé ani konzervativci nechtějí udělat z horkého bramboru předvolební téma.)
Ale vláda chápe školné/půjčku jako způsob, jímž lze na státních univerzitách – na rozdíl o soukromých – zlepšit podmínky pro vzdělání mladých lidí z chudších vrstev.
Oxford má sice chvályhodně přísné nároky na kvalitu studentů, které přijímá (mnohem přísnější než některé přední americké univerzity, čehož dokladem budiž absolvent Yale G. W. Bush), ale mnoho nadějných mladých lidí z chudších rodin odradí svou škrobeností, depresivními profesory a vleklou pověstí školy pro privilegované. Když tohle všechno smícháme dohromady a příštím premiérem se stane lídr konzervativců David Cameron jako dvacátý šestý absolvent Oxfordu v této funkci, bude ten horký brambor pěkně výbušný.
Nejde však jen o politickou image, ale také o reálné politické dilema. Pokud vláda zvedne hranice školného, prosadí také zvýšení studentské půjčky? Pokud ano, povede to k vyššímu zadlužování a větším veřejným výdajům. Anebo se vláda odhodlá k tomu, že ubere zdravotnictví, státnímu školství a sociální síti? Anebo vyzve univerzity, aby si na své studenty doplatily ze svého? Pokud by kampaň Oxfordu byla úspěšná, mohla by financovat studenty z méně majetných rodin z výtěžku nadace, jako to dělá Harvard či Stanford. Jenže Oxford a Cambridge jsou zřejmě jedinými univerzitami v Evropě, které si takový sen můžou dovolit.
Ostatní univerzity tuto šanci nemají, včetně těch špičkových v Londýně. Takže pokud se hranice školného zvedne a univerzity to využijí – a ty kvalitní na to rozhodně budou mít právo -, kdo za ně doplatí na méně majetné studenty? Anebo se všechny tyto elitní školy – s výjimkou Oxfordu a Cambridge – stanou školami pro bohaté zahraniční studenty?
Oxfordská otázka
Neznám odpovědi na tyto otázky, a to jsem ještě nevyslovil ani polovinu z nich. Ale vím, že v následujících letech musí dojít k důkladné debatě o budoucnosti vzdělávání nejen v Británii, ale v celé Evropě. Základní otázka – nazývejme ji oxfordskou otázkou -, která podmiňuje všechny další, je tato: můžeme v Evropě zachovat sociální spravedlnost a současně se udržet ve světové třídě výzkumných univerzit? Anebo si budeme muset vybrat?
Esej vyšla v denníku The Guardian, v ?eskom preklade v najnovšom ?ísle ?asopisu Respekt.