Foto: Raymond Depardon
Plejády snobů, limuzíny, opulentní hostiny a soukromé pláže střežené ochrankou. Na druhé straně zprávy o katastrofách v Barmě a Číně a filmy plné strádajících lidí, chudoby a válek. Když se k tomu přidá déšť a organizační chaos, připomínal festival v Cannes minulý týden večírek, kde se nad ránem mísí kocovina s opilostí a nikdo neví jak dál. Chci, aby byla letošní Zlatá palma politická, prohlásil na začátku předseda poroty Sean Penn (výsledky festivalu byly oznámeny až po uzávěrce našeho vydání). Jenže s přibývajícími filmy narůstaly rozpaky nad tím, jak film s politikou a vůbec se životem souvisí.
V Cannes se vždycky věřilo v autorský film. Donedávna platilo, že ti úspěšní táhli filmový byznys i za umělce, kteří si na sebe nevydělají. Výběr Seana Penna za předsedu poroty tu myšlenku podtrhoval – jako herec je hvězda první velikosti, v Cannes neudělal krok bez ochranky a do kina jezdil lodí; jako režisér se hlásí k odpovědnosti za rovnováhu ve světě.
Problém je, že globalizace a ilegální stahovací servery všechno změnily a filmový průmysl přestává jako celek fungovat. Zajímavé malé snímky se špatně prodávají, diváci o nich nevědí a propast mezi možnostmi bohatých a chudých je tak obrovská, že myšlenka nějaké rovnováhy vypadá jako naivní pohádka. Jak ve filmu, tak v životě.
Ústa Angeliny Jolie
Čekal jsem na ty nejlepší, komentoval ředitel Thierry Frémaux letošní dlouhé otálení se soutěžním výběrem. Smyslem hlavní soutěže v Cannes přitom není objevovat talenty, ale potvrzovat zavedené: Wenders, Soderbergh, Egoyan a další mají soutěž předplacenou doživotně. Favoritů očekávané politické ceny bylo letos hned několik.
Valčík s Bašírem je animovaný paradokument o masakru v Libanonu za války z roku 1982. Režisér Ari Folman, válečný veterán, si nedokáže vzpomenout na noc, kdy křesťanská guerilla v Bejrútu s tichým souhlasem izraelského velení vyvraždila dva uprchlické tábory. Folman hledá vojáky, kteří trpí podobnou traumatickou amnézií. Zároveň rekonstruuje události a prochází autoterapií. Animace dodává filmu osobní a metafyzický ráz.
Kandidátem na cenu byla i Gomorra, film Itala Mattea Garroneho o mafiánské chobotnici, která svými chapadly prorůstá neapolskými předmůstími. Špičky organizace obchodují s jedovatým odpadem, ovládají politiku a inkasují evropské dotace na podezřelé projekty. Na spodu pyramidy jsou výběrčí výpalného a řemeslníci, které mafie zaměstnává.
Kritika si na festivalu všímala ješté několika politických filmů. Bratři Dardenneovi, trojnásobní laureáti Zlatých palem, přivezli snímek Lornino mlčení. Mladá Albánka si chce otevřít v Bruselu bistro. Aby získala belgické občanství, provdá se za narkomana, jenže pak se ho musí zbavit, aby dalším fingovaným sňatkem získala peníze. Lorna nikoho nezabije, ale do hry vstoupí nečekaný prvek: její svědomí.
Diváci i kritika s nadšením přivítali nový film Clinta Eastwooda Exchange. Skutečnost píše ty nejzajímavější příběhy, komentoval osmasedmdesátiletý elegantní filmař snímek z prostředí losangeleské policie dvacátých let. Angelina Jolie tu hraje matku-lvici. Její syn záhadně zmizí, zkorumpovaná policie jí po měsících vnutí jiné dítě a ona neví proč. Eastwood je jako vždycky skvělý vypravěč, ale rudá a plastikami naběhlá ústa Angeliny Jolie ve filmu zastíní všechno ostatní.
Che s odstupem
Konkurence byla slabá. Festival vybíral ze dvou tisíc filmů a názory na vkus a kritéria jsou pochopitelně různé. Faktem ale je, že film jako prostředek autorské výpovědi je v hluboké krizi. Z umělecké filmové mapy zmizela někdejší velmoc Francie, kde se dnes vyrábí dvě stě filmů ročně a skoro všechny jsou špatné. V Číně cenzura dusí (po skandálu s filmem Letní palác o studentech z námůstí Nebeského klidu) filmaře, kteří chtějí něco jiného. Íránský režim vystrkal tamní svobodomyslné umělce na okraj nebo do exilu.
Hlavním hrdinou letošního Cannes se proto měla stát Latinská Amerika, kde dnes vzniká nejvíc autorských filmů na světě. Jenže obraz, který nabízí Brazílie, Argentina a Mexiko, je sice zajímavý, ale také únavný a nudný. Největší překvapení z této oblasti nakonec přinesl Severoameričan: Steven Soderbergh natočil epos o Che Guevarovi Che.
Není to oslava revolucionáře ani odsudek vraha. Dvoudílný film přináší střízlivý a přesný portrét inteligentního muže, geniálního stratéga a idealisty, který příliš uvěřil síle revoluční myšlenky. Není nijak atraktivní. Je to politický film s neznámými herci, kde se běhá po horách, střílí a řeční střídavě v táborech pod širým nebem a v OSN. Fakta o morálním kolapsu castrovského režimu, o jeho pádu do područí Sovětského svazu a o americké blokádů se Guevary netýkají. Je to muž s vizí proroka, který se cítí povolán svrhnout vojenské režimy v celé Latinské Americe. Neuvědomuje si, že doba se změnila a guerillová válka je nepřijatelný prostředek k nastolení změn. Steven Soderbergh vidí Guevaru tak, jak se zřejmě viděl sám. V celém filmu Che nikoho nezabije. Ale svědků jeho vraždění je hodně. Letošní festival v Cannes se v proslovech i filmech často vracel k ideálům z osmašedesátého roku. Vystřízlivění a snahu posoudit tehdejší myšlenky s respektem a odstupem vyjadřovala nejzřetelněji právě Soderberghův Che.
Zázrak Slepých lásek
Před čtyřiceti lety zastavili festival v Cannes umělci ze solidarity s pařížskými studenty bojujícími na barikádách. Následně tu vznikla paralelní alternativní sekce: takzvaná Patnáctka režisérů. V minulosti tu začínali tvůrci jako Jarmusch, Scorsese, Penn či Kaurismäki – a k jednomu zázraku tu došlo i letos. Byl jím strhující úspěch slovenského uměleckého dokumentu Slepé lásky. Mladý filmař Juraj Lehotský pět let natáčel o touhách a láskách nevidomých, vznikl mu z toho poetický povídkový film, vřelý, jemný, překvapivý. Po promítání si Lehotský připadal jak ve snu, když mu osmisetmístné kino pět minut tleskalo.
Druhý den se strhla lavina interview a nákupčí z celého světa si ve slovenském pavilonu podávali dveře. Slepé lásky mají šanci být artovým hitem, napsal list Variety. Češi se často zlobí, že nás v Cannes nechtějí. Jenže největším prohřeškem v Cannes je provincialismus – a právě ten je základní oporou českého filmového průmyslu. Juraj Lehotský je světový, i když ho asi nikdy ani nenapadlo o tom přemýšlet.
Dnešní malé filmy mají šanci, právě jen když se dotknou emocí společných lidem v mnoha zemích. Když se dívám na filmy v Cannes, jde na mě deprese, říká Kateřina Krejčí z produkční společnosti Negativ. Osobně si uvědomuji, že ty filmy velkoryse ukazují, jak vypadá dnešní svět a co to znamená. To u nás není, českému filmu chybí velké téma.
Právě velké téma vyslovené přesvědčivým filmovým jazykem si zaslouží politickou cenu. A přes všechny rozpaky si ji zaslouží i celé Cannes. Žádný film nevyřeší otázky spojené s chudobou, klimatem ani válkami. Ale hodně z nich aspoň analyzuje, co to všechno znamená pro oběti i pro nás, kteří tomu bezmocně přihlížíme.