Ruská tajga na poloostrově Kola přikryje vše, i minulost.
V Oleněgorsku vystupujeme z vlaku jen my čtyři. Na prázdném plácku před modře natřenou budovou nádraží pije pivo Sergej a opírá se o svou dodávku Toyota. „Budou to čtyři tisíce rublů,“ říká (asi 2500 korun), dopije pivo, vykouří cigaretu a naloží nás i s baťohy do auta.
Náš vůdce, slavný český polárník Miroslav Jakeš, sedí vpředu, archivářka z Liberce Hana, manažer z Pardubic Mirek a já se vzadu držíme v poskakujícím autě všeho, čeho se lze chytit. Dal nás dohromady Jakeš (60), jenž si přijel prohlédnout trasy na poloostrově Kola, který chce v zimě projít na lyžích. Hana (60), jeho partnerka z cest po Grónsku, je zkušená trekařka, prošla půl světa, Mirek (45) a já (54) jsme spíše nováčci. Sem na sever, kde se v tajze rozpouštějí poslední ruiny někdejšího souostroví stalinských koncentráků, jsme přijeli zažít ruskou divočinu se vším, co to obnáší. Náš plán je projít lesy až do hor, pak se obrátit na jih a dorazit na pověstné Solovecké ostrovy. Podle místních tady za polárním kruhem až do minulého týdne pršelo a teplota se nepřehoupla přes pět stupňů. Teď je modré nebe a podle předpovědi to nějakou dobu vydrží.
Vzrušeně koukáme ven na tajgu vedle cesty rovné jak pravítko a plné děr, jimiž Sergej obratně kličkuje. V šikmém světle nízkého slunce vypadá les majestátně a vlídně. Najednou bleskne mýtina a na ní pět temných paneláků s vymlácenými okny, mezi nimi trčí kolmo do vzduchu dvacetimetrová raketa. „Opuštěná základna,“ říká suše Sergej. Ale co ta raketa uprostřed? „Pomník na okrasu,“ odpovídá vládce vozu, kterého naše otázky mírně unavují. „Časem se to všechno rozpadne. Základen je tu kolem spousta, ale vojáci odešli už před léty.“
Rozpadá se i město Revda, ale Sergej je ve střehu. „Zapněte si pásy,“ říká. „Milice zůstala.“ Jedeme téměř opuštěnou ulicí, v níž se hroutí dřevěné domy a vyrážejí z nich břízy, o kus dál stojí paneláky s děravými okny. Sergej zastaví u obchůdku se smíšeným zbožím, odkud právě vyšla paní v kostýmu a lodičkách. Obchod jako kdyby vypadl z české vesnice – dobře zásobený vším potřebným pro život. Jenže Revda umírá. „Doly jsou zavřené, fabrika taky,“ říká Sergej. „Prý zavřou celé město.“
Vysazuje nás o pár kilometrů dál, kde cesta končí, před stavbou, jejíž betonový strop se propadl k zemi. Je to zbytek vojenské základny. „Dál už není nic,“ říká Sergej. „Jděte na sever a dorazíte k jezeru.“
Tajgou a tundrou
Ruská tajga je krásná, až se tají dech, a v polovině srpna je vlídná jako česká Vysočina. Po prvním kilometru padám k zemi, noha se zapletla do drátů trčících ze země. Ráno budu mít kotník fialový, ale jít se dá. Do večera jsme k jezeru pořád nedorazili, je půl jedenácté, slunce už zapadá a komáři začínají běsnit. Táboříme u potoka a k večeři jsou houby, rostou tu jak šílené.
Druhý den scházíme k jezeru, jehož obzor se v dáli ohýbá jako u moře, ale nedaleko má úzké hrdlo, jímž se brodíme s vodou do pasu. Sušíme se na slunci, vůdce studuje mapu, ťuká do GPS (kompas tady nefunguje, protože nedaleké hory jsou plné kovů) a vypráví o svých zážitcích s ledními medvědy na Špicberkách. Tady je tajga pustá, medvědi jsou prý v této době sytí, takže se nám vyhýbají. Z chůze v tlustém mechu a z překračování padlých stromů nás pálí chodidla, Hana má první puchýře, mírně zaostává a Mirek se drží galantně s ní. Já kráčím ve vůdcových šlépějích.
Kráčet tajgou je jako chodit po trampolíně – nikdy nemáte jistotu, zda vůbec došlápnete tlustým mechem na nějaké dno. Navíc člověk ze střední Evropy stále podvědomě očekává stezku, každé světlé místo mu ji připomíná, ale vždy se ukáže, že je to jen flek žlutobílého mechu, který mají sobi tak rádi. Přesto je tajga překvapivě průchodná, břízy, osiky a jehličnany všeho druhu rostou ve zdvořilém rozestupu, padlé stromy spořádaně práchnivějí do půdy, balvany v řekách jsou rozhozeny tak, aby se po nich dalo projít suchou nohou.
A stačí vystoupat jen o sto metrů výše a tajga se mění v tundru, v křoviska, borůvková pole a pak už zbývají jen kameny, od obřích balvanů až po suť rozdrcenou nelítostným počasím za polárním kruhem.
Po třech dnech dorážíme k úpatí Chibin. Vrcholy tohoto pohoří mají sotva přes tisíc metrů, ale i v pěkném počasí na nich fouká ledový vítr, v rozeklaných průsmycích mají sněhová pole hloubku desítek metrů a třímetrové balvany se v nich vrší v chaosu, jako kdyby se tam Bůh učil házet kostky. Na jednom z balvanů je tabule a na ní nápis, že v osmdesátých letech tady pod lavinou zahynuli dva mladí lidé. Jdeme konečně po vyšlapané stezce, která nás vede do údolí a do tábora horské služby.
Na kamenitém plácku stojí několik drahých terénních aut, kolem se krčí pár zchátralých dřevěných domků a jeden zděný v dobré formě. Patří Dimovi z Moskvy, který tady provozuje malou ubytovnu (1500 korun na noc a osobu). Těch pár hostů je z lepší střední vrstvy, výlučně z Moskvy a Petrohradu, jako třeba Vladimir, který pro nás objednává baňatou lahev vodky. Vladimir má maskáče, přísně střižené vousy a suverénní pohled. Mohl by to být voják. Říkám tedy, že dnes je 21. srpen. „Mně bylo tehdy patnáct,“ odpoví a jízlivě dodá: „A přišly k vám také jiné bratrské národy.“ Vladimir je chirurg.
Před ubytovnou stojí dřevený panel s textem zalitým do fólie. „Je to petice za národní park, aby tady v údolí nemohli oligarchové otevřít doly,“ říká Dima. Je mu kolem čtyřiceti, je štíhlý a má přesné pohyby horolezce. Kdo rozhodne, zda zvítězí ochranáři, nebo oligarchové? „Putin,“ ušklíbne se.
Vůdce Jakeš se uvnitř zmocní kytary, Mirek se ukáže jako znalec českých trampských písniček, pět ruských hostů se vděčně houpe do jejich rytmu. Třicátnice Saša a Máša mne vášnivě přesvědčují, že v příštích volbách už Putin nevyhraje, protože Rusové ho mají dost. „Už nechceme korupci a lež,“ říká Saša. Obě pracují jako ekonomky ve velké developerské firmě v Moskvě. „V naší firmě je korupce zakázána. A takových jako my je stále víc. Chceme lepší Rusko.“ Venku se vrcholy hor barví kýčovitě do ruda a v jejich stínu kouří tenkou cigaretu a třese se zimou hubená Anna, traumatoložka z Moskvy. Plaše souhlasí, že zítra půjde s námi do průsmyku, za nímž právě zapadlo slunce.
Na druhý den sedíme vysoko nad údolím a okouzleně hledíme na tajgu s jezery a prstencem hor, jež vypadají netknuté člověkem. Jenže u paty jedné hory se tyčí jakýsi uťatý kužel, příliš pravidelný. „To je zapečetěný vchod do hory, kde v sedmdesátých a osmdesátých letech provedli dva jaderné výbuchy,“ říká Anna. Výbuchy prý měly otřást horou a rozlomit ji, aby se v kráteru pak dal těžit apatit, vzácný minerál pro fosfátová hnojiva. „Jenže hora vydržela a oni pak místo výbuchu zalili betonem. Ekologové přísahají, že tady žádná radiace není,“ říká Anna, která je tu už poněkolikáté.
Možná mají pravdu. Ale je to jedno, stejně padesát kilometrů odtud a dvě stě kilometrů od norských hranic běží jaderná elektrárna větší než Temelín. Norové marně protestují, že už měla být zavřená. V moři leží jaderný odpad ze stovky ruských ponorek a průzračná voda v jezerech a řekách, z nichž jsme pili, je podle vědců obohacena těžkými kovy z nedalekých dolů. Vody je však tolik, že koncentrace je neškodná. Celý poloostrov je ve skutečnosti největším průmyslovým komplexem za polárním kruhem na světě. Tajga je však tak obrovská, že se v ní ztratí jako jehla v kupě sena. „To je Rusko,“ říká Mirek. „A já vždycky toužil ho zažít.“
Tvrdá ruka státu
Kirovsk je hornické město na okraji Chibin, které založil (podobně jako většinu ruských měst za polárním kruhem) Stalin v roce 1929 jako koncentrační tábor. Z obrovské fabriky na zpracování apatitu stoupá dým a zakrývá slunce. Hora nad městem je z poloviny uříznutá, jako kdyby ji uťal sekerou ruský bohatýr. Západní vědci se s ruskými dodnes přou o to, zda lze takovou masu skály odlomit jen bagry a krumpáči, a někteří tvrdí, že bez jaderného výbuchu to možné není.
„Musíte se zaregistrovat,“ připomněl nám Dima, když se s námi v táboře loučil. Vyrážíme tedy k poště, kde se tento úřední výkon dělá a jejíž budova ve stylu socialistického realismu padesátých let dominuje hlavní ulici. Mirek si všímá, že auta, od žigulíků až po toyoty a mazdy, jezdí pomalu a zastavují chodcům na přechodech. Milice zjevně funguje.
Polovina přepážek na poště je nahrazena vitrínami s drogerií. Dvě dokonale upravené a vonící mladé ženy obstarávají poštovní služby i prodej šamponů. Dostáváme formuláře se spoustou kolonek a dáváme se společně do vyplňování. Chci si přisunout židli blíž ke stolu, kovové nohy jsou přivařené k podlaze. Po hodině vypisování a dohadů, co do které kolonky napsat, se dostáváme k části, v níž se po nás žádá potvrzení od toho, u koho jsme až dosud v Rusku bydleli.
Náš vůdce trpělivě vystojí frontu a mladá žena za přepážkou mu potvrdí naše obavy. „Ano, musíte přinést potvrzení ubytovatele a fotokopii jeho pasu.“ Jenže my jsme bydleli v přírodě, namítne náš vůdce. „Potřebujete potvrzení,“ opakuje slečna. Co teď? „Bez bumažky jsme ztraceni. Nepustí nás zpátky do Česka, zavřou nás, až zčernáme,“ směje se Mirek, ale náš vůdce propadá zoufalství. Bez razítka nám možná neprodají jízdenku na vlak. Jde opět k přepážce a vystojí frontu. „Vím, jak vám pomoci,“ říká slečna. „Dva kilometry odtud je hotel Chibiny. Jděte tam, oni vám poradí, co dál.“
Hotel má průčelí obložené zeleným plastem, z bočních zdí padá omítka. Recepční se zachmuřeně probírá našimi pasy a pak řekne: „Ano, dá se to udělat. Ale bude to stát osm set rublů na jednoho. To víte, bude s tím spousta práce. Přijďte za dvě hodiny.“
Nadáváme s Mirkem na ruskou buzeraci a vyděračský stát a náš vůdce, který má Rusko rád a přátelí se s ruskými polárníky, je z toho nesouladu nešťastný. „Nevím, proč to úřady tak komplikují,“ kroutí hlavou. „Protože to je nesvobodná země, chce mít každého pod dohledem a ještě na tom vydělat,“ rozčiluji se a Hana mě pohledem prosí, ať našeho vůdce neprovokuji.
Jdeme se projít, dým se už rozplynul a slunce začíná hřát. Uprostřed města leží umělé jezero, kolem něhož dělníci dokončují promenádu z dlažebních kostek. Nad vodou se tyčí budova obložená mramorem, s obrovským Leninovým řádem na průčelí – sídlo firmy Apatit, jež vládne celému kraji. Kdysi ji zprivatizoval dnešní Putinův vězeň Michail Chodorkovskij, dnes ji vlastní Putinovi oligarchové, většinový podíl údajně patří nejbohatšímu muži celého severu, gubernátorovi Murmanské oblasti Andrejevu Gurijevovi. Přístup k jezeru je zatarasen kovanou mříží po celém obvodu, vejít k vodě se dá jen vchodem z firmy. Náš vůdce si to prohlíží beze slova.
Důstojnost žen
Ruská města za polárním kruhem vypadají všechna stejně: široké „náměstí“ mezi panelovými domy z holého betonu je zarostlé křovisky a stromy, na parkovištích stojí zrezavělé žigulíky vedle naleštěných mazd, kolem pobíhají přátelští huňatí psi bez obojků.
Veřejný prostor přežívá jen stěží, ale ten soukromý srdnatě bojuje. Okna paneláků v Kirovsku už jsou ze třetiny plastová, dobře zásobené obchody, krámky s globálními tretkami od mobilů až po plazmové televizory a hadříky všeho druhu obsadily hlavní ulice, jež si ponechaly názvy jako Leninova, Dzeržinského nebo Prospekt proletářů. Názvy obchodů a reklamy jsou psány často azbukou i latinkou. Nikde nejsou vidět hospody.
V žáru letního slunce je z atmosféry města cítit opatrnou naději, když je však od prosince do února celý den tma, fouká vichr a je minus dvacet, žít tady si vyžaduje značnou odvahu. Možná proto zde lidé vyjadřují svůj postoj i vzhledem. Ženy každého věku ze všech sil jako kdyby chtěly ubránit svoji důstojnost neústupnou elegancí kostýmků a šatů, obratně manévrují v lodičkách po rozpraskaném asfaltu a dívky se na nás koketně usmívají. „Co se divíte,“ říká Hana. „Jste cizinci.“ Cizí původ je na nás patrný i přes dny strávené v divočině. Mužští představitelé zdejší ruské populace totiž působí hrozivě: jsou to buď policisté v černém, nebo mládenci s vyholenými hlavami; zbytek má na sobě levné maskáče z army shopů. Koneckonců, je to pochopitelné – všude tady kolem ještě docela nedávno nebylo nic než lágry. A zdá se, že si potomci vězňů i dozorců vytvořili společnou drsnou estetiku, z níž vyzařuje divoká síla. Muži také vtiskli tvář zdejšímu veřejnému prostoru, v němž se smí svobodně házet vajgly na zem, posedávat s pivem na obrubníku a ulevovat si do keřů. Rychle jsme se s Mirkem přizpůsobili.
Přijeďte zas
Čekáme před obchoďákem na autobus. Babička i mladý pár s kočárkem nám potvrzují, že k nádraží nás zaveze osmička, byť nevědí, kdy se objeví. Přijíždějí třináctky, šestky i dvojky, jen to naše číslo 8 pořád nikde. Po hodině vyjde z obchodu paní, která vypadá jako učitelka, a říká nám: „Už se na vás nemůžu dívat. Bůhví, kdy osmička přijede, ale k nádraží je to zkratkou dvacet minut, já vás tam odvedu.“ Volá mobilem (všichni mají mobily) manželovi, že přijde s večeří později, a cestou nám vypráví, jak se jí tady líbí, přestože se sem přivdala z Petrohradu: „Lidé jsou tady dobří a příroda krásná.“ A jak se jim tu žije? „To víte, jako všude. Někteří jsou bohatí, jiní jsou chudí. Ale žije se nám tady dobře.“ Takové prohlášení nestrpí odpor, takže přikývnu. „Tady je nádraží a přijeďte zas.“
Vlak je nástrojem státu a jezdí na minutu přesně. Na každém nádraží jsou policisté, pokladní žádají od cizince pas, bez něhož si jízdenku nekoupí. Naše pasy si prohlížejí i průvodčí, jichž jsou na každý vagon s lůžky bez kupé dva. Lidé polehávají a chovají se vůči sobě s tím zvláštním ohleduplným nezájmem, jenž je tak typický pro velké národy včetně Američanů. „Obdivuji ruské ženy, s jakou noblesou to zvládají,“ říká Hana, když se vrátí ze záchodu. V chodbičce celou noc chodí sem a tam jurodivý muž v maskáčích a něco si tiše mumlá.
Hana má sukni
Z nádraží městečka Kem nás do přístavu k Bílému moři veze taxikář. „Byla tady obrovská fabrika na dřevo,“ ukazuje ven na opuštěné pily. „Jenže jsme si vykáceli všechny stromy v širém okolí a teď ji nikdo ze Západu nechce koupit.“ Prázdné dřevěné domy podél cesty se kácejí k zemi také. Na hlavní třídě mezi paneláky stojí socha Lenina, u nohou kytice z umělých růží.
V malém opuštěném přístavu čekáme na loď, jež jednou za den pluje na Solovecké ostrovy vzdálené 70 kilometrů. Třicátník v brýlích s plachým úsměvem čeká také. „Možná budeme mít štěstí. Berou jen organizované skupiny, ale když zůstanou volná místa, vezmou i soukromníka,“ říká. On sem jezdí každý rok, meditovat do kláštera. Původem matematik z Moskvy žije ve francouzském Lyonu, kde pracuje ve výzkumném ústavu, protože „v Rusku z čisté matematiky žít nelze“. Zděšeně počítáme desítky žen v šátcích, jež se na molo hrnou ze dvou zájezdových autobusů. Nakonec však máme štěstí – místo na palubě lodi Vasilij Kosjakov, jež vypadá jako parník na Vltavě, je.
Bílé moře, které díky Golfskému proudu nezamrzá, avšak i v létě v něm člověk může zemřít na podchlazení během několika minut, je klidné. Loď doprovázejí rackové, ženy v šátcích jim hodí pár kousků chleba, ale pak se hrnou do podpalubí, kde pějí pravoslavné chóry. Náš vůdce jako zkušený polárník šetří každou kůrku. „Nikdy nevíte, který kousek chleba je právě ten, co vám zachrání život,“ říká.
Pohled na stovky let starý klášter od moře bere dech. Z mohutných (prý sedm metrů tlustých) zdí trčí obrovské balvany, uvnitř je pevnost velikosti Hradčan. „V roce 1920 tady sovětský systém uvěznil mnichy v jejich domově,“ říká mladá průvodkyně. Stát platí rekonstrukci, proto zdejší kláštery vlastní spolu s církví, mniši se sem vrátili v roce 1990. Ženy jsou žádány, aby z úcty ke svatým místům nosily po celou dobu návštěvy šátek a dlouhou sukni, a podle regulí též nikdo nemá fotografovat mnichy. Sukni si Hana půjčuje z veřejného koše pro turisty a místo šátku nosí klobouk se sítí proti komárům, který jsme si všichni koupili hned po příletu v Murmansku.
Poslouchám výklad mladé ženy o dějinách kláštera a čekám, zda zaznějí jména Lenin, Stalin či slovo komunismus. Marně. Všechno to utrpení a krutost zavinil prostě sovětský systém. Vzpomenu si na starou ruskou průpovídku, že v Rusku nelze předvídat vůbec nic, dokonce ani minulost.
V klenutém sále s ikonami ženy mlčky oprašují štětečkem pozlacené svícny, ruský matematik z Francie stojí zadumaně u zdi, když chodbou zaduní chór a kolem se žene zástup bledých vousatých mnichů v černém s blýskavýma očima upřenýma před sebe. V závěsu klušou ženy v šátcích. „Černokněžníci,“ syčí tiše Mirek a oči mu blýskají. Hana se hned u východu z kláštera vzdorně vrací do civilu.
Zarostlé hrůzy
Vesnice za klášterem je rusky malebná: prašnou cestu lemují dřevěné domy (s pokojíky pro turisty). Prostorem se loudají krávy, kozy a psy, lidé jsou vůči nám přívětivě nevšímaví. Mír a klid by se tu dal vyvěsit jako reklamní slogan.
Půjčujeme si kola (ano, i horská, 350 rublů na celý den) a jedeme po písčitých cestách vyražených do tajgy před stovkami let, kolem jezer s průzračnou tmavou vodou. Po deseti kilometrech se z jemně zvlněné roviny zvedá ostrý kopeček, na jehož vrcholu stojí malý klášter. Kopeček se jmenuje Sekernaja Gora, na travnatém plácku před klášterem mnich v černé sutaně nakládá cosi do traktoru a krásná mladá žena v červených šatech hledí z dřevěné rozhledny zamyšleně na moře. „Obrázek jak z ruské literatury,“ říká Hana. Jenže všechno tady je ještě jinak.
Z hřebenu pod klášterem označuje dřevěná šipka cestu ke hřbitovu. Mezi stromy je tu rozeseto asi deset hrobů, na každém kříž s vyraženým číslem – tu 8, tu 29… Pečlivě tvarované kopečky hlíny ometá metličkami několik chlapců a dívek. Jediná dospělá mezi nimi je útlá černovlasá žena. „Sekernaja Gora byl nejhorší lágr, tady se masově popravovalo, vězni si sami kopali hroby,“ říká nám, když se jí ptáme na důvod jejich přítomnosti. „Už patnáct let sem vozím žáky, vyhrabáváme kosti a počítáme mrtvé. Každý masový hrob má svůj kříž a číslo znamená počet mrtvých.“
Žena má jemnou tvář a smutné oči, učí dějepis na gymnáziu v Moskvě. Kolik je v Rusku takových škol? Pokrčí rameny. „Moc ne, ale přibývají další. Už nám vyrůstá generace, která zná pravdu o ruských dějinách.“ Proč ta mladá žena v klášteře nezmínila Lenina, Stalina ani komunismus? „Je těžké zejména starším lidem připomínat, že žili ve vražedném systému, že obdivovali vrahy. Co jim pak zůstane ze života?“
Na soloveckých ostrovech byl první komunistický lágr v Sovětském svazu. Byl založen v roce 1920 na Leninův osobní příkaz a podle Solženicyna se stal „matkou Gulagu“. Statistiky jsou zamlžené, odhadem však prošlo jen těmito ostrovy sto tisíc vězňů, z nichž asi třetina zemřela zimou, hladem, vyčerpáním, na tyfus či kulkou. Přijížděli sem ze stejného přístavu v Kemu jako my, z místa, kde dodnes stojí Leninova socha. V roce 1939 lágr zrušili a na ostrovy nastěhovali čtyři tisíce kadetů námořní pěchoty. Žili v zemljankách u jezer a měli se připravovat na válku, mnozí si však raději podřezali žíly. Po válce do zdevastovaných klášterů nastěhovali dvacet tisíc sirotků. Když v šedesátých letech začala celková rekonstrukce, deset let prý trvalo jen vyvážení sutin a odpadků.
Vracíme se ke kolům a jedeme dál tajgou, v níž leží bezejmenní mrtví, na několika místech vidíme zbořené zdi zarostlé vysokou trávou – pozůstatek políček, na nichž vězni pěstovali brambory. Až na pár místních taxíků (staré „žuky“ z padesátých let) s turisty, kteří vystoupí z auta jen u klášterů, nevidíme za celý den nikoho. Voda v jezerech ponořených do lesů je teplejší než v moři, skáču do ní, abych vylovil háček uvízlý mezi kmeny padlých stromů. Ryby, až na pár okounů, neberou, jdu tedy raději na borůvky v zalesněném svahu u jezera. Dvě velké prolákliny ve svahu s vyústěním k vodě mají zdi ještě pořád vyztužené balvany, mezi nimiž rostou statné břízy. V jedné takové zemljance žilo na padesát mužů. Jejich osudy, stejně jako toto místo, zmizely pod příkrovem mlčení a vegetace.
Stavíme stany daleko od vesnice u břehu moře, jež se při západu slunce opravdu bíle leskne. Praskání ohně přeruší hučení motorového člunu, který už za chvilku kotví u nás. Mirek jde návštěvě naproti a přivádí čtyřicetiletého ošlehaného Rusa. „Dal bych si čaj,“ říká Roman a vodku zdvořile odmítne. Žije v Kemu, kde dělá hasiče, kromě toho vlastní čtyři taxíky, ale jeho hlavní láskou je moře. „Nevěřím v Boha, jen v osud a v sebe sama,“ říká se slovanským patosem. „Na moři buď přežijete, nebo se utopíte.“
Vyptáváme se ho, co si myslí o tomto ostrově. Sevřenými ústy zavrčí: „Nenávidím mnichy. Jsou to pederasti, do kutlochů v klášteře tahají děvčata a zmocnili se všeho v okolí. Tyto ostrovy leží na kostech desítek tisíc zapomenutých nevinných lidí a oni se tady roztahují!“ Poděkuje za čaj a dodá: „Už musím vyrazit. Nejraději spím na moři.“
Roman nemá úplnou pravdu, není všechno zapomenuto. V dřevěném srubu ve vesnici se skromnou tabulkou na dveřích je muzeum Gulagu, které s obdivuhodnou pečlivostí zpracovalo dokumenty o lágru a mnoha osudech vězňů. Pod sklem leží dřevěný hřeben, lžíce i hrací kostka domina, zápisky titěrným písmem do ušmudlaného notesu, na stroji psané rozsudky, fotografie, z nichž čiší utrpení. Na konci prohlídky běží v nekonečné smyčce propagandistický film z roku 1929 o tom, jak skvělý život tady vězni mají. Koukáme na něj mlčky se dvěma Rusy. Jinak je muzeum prázdné.
Ve vlaku
Zpátky do Murmansku jedeme dvanáct hodin, okolí mého lůžka obsadili vojáci. Dohola ostříhaní polonazí kluci pijí čaj ze sklenek vsazených do hrníčků z tepané mosazi, neustále jedí ze svých vojenských zásob a baví se šeptem. Vědí, že průvodčí je pozorně sleduje a na každém nádraží jsou policisté. Jsou malí a hubení. „Jako dělaní do ponorek u Murmansku,“ říká Mirek, který má ve vyprodaném vlaku lůžko o kus dál.
Vlaky mají delší přestávky každých pár hodin, lidé se vyhrnou na peron a kouří. V Murmansku je konečná, příjezd ve čtyři ráno. Přísná průvodčí nás však upozorňuje: „Ve dvě začíná sanitární čas. Bude se vstávat, mýt se a balit ložní prádlo.“ Jako v lágru, říkáme na to s Mirkem a ona se hlasitě směje, jako kdyby už dávno neslyšela tak dobrý vtip.
Murmanské letiště je moderní s velkou plazmovou televizí v odletové hale. Část naší výpravy bloumá po kioscích, vůdce jako správný polárník dojídá zbytky slaniny a chleba, já se koukám na zprávy regionální televize Rossija 1. Začínají Putinem, který mluví o modernizaci zdravotnictví. Pokračují Gurijevem, oligarchou a gubernátorem Murmanské oblasti s tváří aparátčíka. Mluví o modernizaci zdravotnictví. Následuje reportáž ze cvičení protiteroristické jednotky. Pak reportáž ze setkání Gurijeva s občany, mluví o modernizaci bytů. Pak reportáž z nového domova důchodců. Nakonec opět Gurijev, tentokrát o modernizaci školství. V Rusku jsou v prosinci parlamentní volby.
Venku začíná pršet a rázem vše potemní. Utrácíme s Mirkem poslední ruble za pivo a ze zadrátované klece pro kuřáky u ranveje koukáme na tajgu. „Pamatuješ na tábor u řeky, co jsme jí říkali Medvědí? A jak ses přejedl hub? A ten západ slunce na ostrovech,“ říká Mirek. Přichází vůdce i Hana, která nám rozdává poslední gumové medvídky. „Byl to dobrý výlet,“ říká vůdce. Naše letadlo je připraveno.
Text vyšiel v týždenníku Respekt.
Foto: ČTK, Mirek Jakeš a Hana Chocholoušková
