Za sametové revoluce 1989 jsem ve výloze pražského obchodu zahlédl plakát, na kterém bylo 68 obrácené vzhůru nohama na 89. Roky 1968 a 1989 jsou příběhy dvou revolucí, anebo přinejmenším dvou hnutí s dobovým označením revoluce. Jedno kulaté výročí je teď, další za rok. Která z těch událostí se zapíše do paměti silněji a která znamenala větší změnu?
Rok 1968 bude těžké porazit, pokud jde o množství vzpomínek. Už teď se kvůli tomu výročí prolilo víc inkoustu než krve pod gilotinami v Paříži v roce 1789. Jen ve Francii prý vyšlo přes sto knih vztahujících se k onomu revolučnímu divadlu v květnu 1968. Německo pořádá své vlastní vzpomínkové orgie intelektuálů, Varšava a Praha se zabývají sladkobolnou dvojznaľností jejich tehdejšího jara, dokonce i Británie věnovala tomuto výročí tematické vydání tamního intelektuálního měsíčníku Prospect.
Příčinu těchto publicistických orgií není těžké najít. Osmašedesátníci (v západním smyslu slova) jsou výjimečná generace v celé Evropě. Tehdejším studentům je dnes kolem šedesátky a jsou ve většině evropských zemí usazeni v nejvyšších poschodích. Myslíte, že by si tito lidé nechali ujít šanci mluvit o svém mládí?
Pro rok 1989 žádnou srovnatelnou generaci definovat nelze. Protagonisté toho roku zázrakč byli jiní: různorodější a také vážnější. Disidenti, aparátříci, náboženští vědcové, ale také obyčejní lidé středního věku, kteří stáli trpělivě na náměstích konečně odhodláni říct, že už toho bylo dost. Studenti hráli významnou roli jen na několika místech, zejména v Praze, kde jejich demonstrace odstartovala revoluci; někteří jsou dnes děležitými postavami veřejného života. V každém případě však byli vědcové roku 1989 o dost starší a mnozí z nich fakticky patřili do generace osmašedesátníků.
Velehory a krtinec
Už to tak bývá, že nejintenzivněji vzpomínáme na to, co jsme prožili v mládí. Prožitek pohledu na západ slunce ruku v ruce se svou milou či milým, když vám bylo dvacet, bude vždycky silnější než prožitek změny světového řádu, když vám bylo padesát. A navíc: zatímco rok 1968 byl zážitkem pro obě poloviny Evropy, rok 1989 si doopravdy prožila jen východní Evropa. Západ byl jen fascinovaným divákem.
Z politického hlediska ovšem změnil rok 1989 mnohem víc. Varšavské a Pražské jaro 1968 skončilo porážkou, pařížská, římská a berlínská jara se rozplynula v dílčích změnách. Největší pařížská demonstrace (30. května 1968) byla manifestací za politická práva a díky ní se na příští desetiletí vrátila francouzským voličům jejich síla. V západním Německu se něco z ducha roku 1968 otisklo do reformní sociální demokracie Willyho Brandta. Kapitalismus ovšem přežil, zreformoval se a nadále prosperoval. Naopak rok 1989 způsobil pád komunismu, sovětského impéria a konec studené války. Z hlediska geopolitických změn patří tento rok k vrcholům minulého století, je srovnatelný s léty 1945 či 1914. Rok 1968 je proti těmto velehorám pouhý krtinec.
Z dnešního pohledu vypadají marxisté, trockisté, maoisté a anarchisticko-liberální řečníci roku 1968 směšně, dětinsky a bez morální odpovědnosti. Byli to lidé – řečeno s Georgem Orwellem -, “kteří si hrají s ohněm a nevědí ani, že oheň pálí”. Počátek kulturněrevolučního přechodného období vypadal takto: Maova brutální kulturní revoluce byla považována za vzor pro Evropu, Vietkong byl vnímán jako revoluční síly osvobození proti americkému imperialismu, Rudi Dutschke řekl, že osvobozující pravdy byly objeveny díky specifickým vztahům studentských pracujících k výrobě. Inu, byla to především výroba kravin. Na London School of Economics skandovali: “Co chceme? Všechno. Kdy to chceme? Teď.” Narcisové pod rudou vlajkou.
Ti, kteří v roce 1968 tak tvrdě vyčítali generaci svých rodičů souputnictví s terorem fašismu a stalinismu, by si mohli při dnešním výročí připomenout problém vlastního svědomí a jejich tehdejší – byď ne tak těsné – souputnictví s terorem v dalekých zemích, o nichž nevěděli téměř nic. Na druhé straně je pravda, že se mnozí z lídrů generace 1968 poučili ze svých trapných omylů a později se angažovali ve vážné politice: od liberálů přes sociální demokraty až po zelené nové “evolucionisty” (abych si vypůjčil pojem od jednoho z polských lídrů 1968 Adama Michnika). Udělali toho hodně pro pád evropských autoritativních režimů od Portugalska až po Polsko a pro obhajobu lidských práv i v oněch dalekých zemích, o nichž se mezitím dozvěděli mnohem víc.
Charakterizovat fenomén 1968 jen jako frivolní, pomíjivý a neúčinný ve srovnání s vážným a významným fenoménem 1989 by tedy bylo příliš zjednodušující. Jak to výstižně řekl jeden ze slavných osmašedesátníků Daniel Cohn-Bendit: “Vyhráli jsme kulturně a sociálně, zatímco politicky jsme, naštěstí, prohráli.” Rok 1989 naopak – s pozoruhodnou absencí násilí – změnil strukturu světové a domácí politiky a také ekonomiku. Kulturní a sociální změny měly spíše charakter obnovy nebo také imitace západní konzumní společnosti.
Co zůstalo
Žádná z těchto změn není bezvýhradně pozitivní a její záporné efekty dnes můžeme v našich společnostech pozorovat, obecně však platí, že právě rok 1968 byl krokem k emancipaci lidské bytosti. Životní šance žen, homosexuálů a lidí nejrůznějších menšin a sociálních tříd jsou dnes mnohem větší než před rokem 1968. Dokonce i kritikové osmašedesátého roku, jako je například Nicolas Sarkozy, z těchto změn profitují. (Mohl by se rozvedený syn imigrantů stát prezidentem v časech konzervativní idyly před rokem 1968, o níž dnes on sám sní?)
Jakkoli protichůdně se dvě hnutí, na která tu vzpomínáme, navenek jeví, právě kombinace efektu utopického 1968 a antiutopického 1989 vytvočila napříč Evropou a velkou částí světa kulturně liberální, politicky sociální, demokratickou, globalizovanou verzi reformního kapitalismu. A přesto právě při výročí roku 1968 vidíme, jak se už motor reformního kapitalismu zadrhává. Co když tyto problémy příští rok, na výročí roku 1989, narostou? Inu, to by teprve mohla být revoluce…