Markéta Fialková. Foto: Respekt
V pátek odpoledne přistála na kbelském letišti vojenská CASA. Dva piloti a podplukovnice Pavla Poláková z tiskového oddělení ministerstva obrany doprovázeli českou velvyslankyni na její cestě domů. Byla to cesta poslední. Markéta Fialková zemřela večer 23. srpna na ambasádě v Tiraně. Letos na jaře slavila pětapadesáté narozeniny.
Markéta se narodila v roce 1956 jako nejstarší ze sedmi dětí Dany a Jiřího Němcových. Život v rodině katolických intelektuálů a později zakladatelů Charty 77 předznamenal její osud. Nesměla studovat, pracovala jako zahradnice, prodavačka v antikvariátu, sanitářka v nemocnici a knihovnice v Klementinu. Po večerech si doplňovala vzdělání v bytových seminářích, které organizoval filozof Ladislav Hejdánek. Slavný byt Němcových v Ječné ulici byl v sedmdesátých a osmdesátých letech centrem disidentského dění. Poslední záchranu tu nacházeli politicky pronásledovaní a vlasatci z undergroundu. Logicky byl byt také prvním cílem policejních prohlídek a perzekucí. Byla to právě Markéta s její matkou Danou, kdo přispěchal každému na pomoc jako první. Poradily, pomohly, informovaly. Vždy s křesťanskou pokorou a láskou. Služba bylo vždy to první i poslední, na co myslely. Služba vlasti, péče o bližní a pomoc potřebným bylo přesně to, co provázelo Markétu celým dalším životem.
Po revoluci v roce 1989 se obnovovala diplomatická služba svobodného Československa. Václav Havel s Jiřím Dienstbierem vybírali nové velvyslance. Některé volby byly přirozené a jednoduché – do Washingtonu mířila ekonomka a překladatelka Rita Klímová, do Moskvy historik a odborník na Rusko Rudolf Slánský, do Německa spisovatel a emigrant Jiří Gruša, do Vídně pak známá herečka z nedaleké Bratislavy Magda Vašáryová. Těžkým oříškem byla Varšava. Česká protikomunistická opozice udržovala s polskou Solidaritou bohaté kontakty a Poláci očekávali, že do Varšavy pošleme nějaké eso, které na spolupráci naváže ve svobodných poměrech. Praha ale dlouho přešlapovala namístě a nemohla se rozhodnout. Až přispěchal na pomoc Adam Michnik, legendární polský disident a zakladatel novin Gazeta Wyborcza. Pošlete Markétku, poradil překvapivě Havlovi. My Poláci ji „kochame“ (milujeme).
Markéta Fialková (v roce 1985 se provdala za fotografa Videojournalu Přemysla Fialku) sloužila jako česká velvyslankyně v Polsku v letech 1990–1994. Zprvu některými podceňovaná si dokázala ve Varšavě získat velký respekt. Ambasáda se stala stejným místem přátelského setkávání, jako býval dříve byt na pražském Novém Městě. Prezident Lech Wałęsa její práci ve prospěch vzájemných vztahů ocenil vysokým polským vyznamenáním.
Po návratu pracovala střídavě v prezidentské kanceláři jako tajemnice Václava Havla a analytička na ministerstvu zahraničí. Svedla vítězný boj se zákeřnou nemocí a splnila si svůj sen: vystudovala práva na Západočeské univerzitě v Plzni.
V roce 2006 se hledal v Černínském paláci nový velvyslanec do Albánie. Popravdě řečeno se do chudé země na neklidném Balkáně nikdo moc nehrnul. Přesně takovou výzvu Markéta potřebovala. Odjela do Tirany a pustila se do práce. Propojovala české a albánské podnikatele, policejní důstojníky i humanitární organizace. S uznáním o ní vždy mluvil předseda vlády a bývalý prezident Sali Berisha. Každý dobrý, obětavý a činorodý člověk po sobě něco zanechá. V případě Markéty Fialkové to bude centrum prenatální péče v Nemocnici královny Geraldiny v Tiraně, které bylo vybudováno v rámci české humanitární a rozvojové pomoci. Albánie jako země s nejvyšší úmrtností předčasně narozených dětí v Evropě přesně takovou péči potřebuje.
Letošní léto na Balkáně bylo mimořádné. Teploty dosahovaly čtyřicítky. Velvyslankyně měla po čtyřleté službě končit a vrátit se domů. Protože ale nebyl jmenován její nástupce, byl jí pobyt prodloužen. Pavla Poláková, která v červnu studijně navštívila na měsíc Tiranu, říkala, že si Markéta stěžovala na bolesti v zádech. V srpnu musela být převezena do tiranské nemocnice, ale na reverz odešla. Známým do Prahy psala, že psychických sil má na rozdávání, ale fyzicky je to horší. Poslední číslo volané z jejího mobilního telefonu bylo albánské náměstkyni ministra. Sloužila a pracovala do posledního dechu. Kdyby se alespoň trochu starala o sebe samou tak, jako se starala o druhé, byla tu možná ještě s námi. Čest její památce.