Říkejte mi Oswald Spengler, když chcete, ale je těžké vyhnout se závěru, že Spojené státy a Evropská unie dnes soutěží v dekadenci. Dvě mocnosti Západu vypadají bezmocně ve snaze bojovat s dluhy, jež si jejich dvě navzájem podobné verze liberálního kapitalismu nadělaly.
Pokud lídři eurozóny nebyli schopni minulý čtvrtek (psáno ve středu – pozn. red.) uklidnit trhy, část eurozóny může padnout během dnů. Ve Washingtonu pokračuje odpočítávání toho, čemu Američané říkají den D, tedy 2. srpen, kdy už americká vláda podle vlastních slov nebude nadále schopna platit účty vzhledem k existujícímu dluhu 14,3 bilionu dolarů. Dvě největší ekonomiky světa se potácejí na prahu eurogedonu a dolarogedonu.
Teď to vypadá, že Amerika přece jen ucouvne od propasti, byť bez toho, aby vyřešila hlavní problém. A Evropa? Nesázel bych na to.
Náš velký flám
Západní dvojčata soutěžící v dekadenci jsou v mnoha věcech odlišná. Americký rostoucí dluh je nebezpečím pro důvěryhodnost této světové mocnosti, ale neohrožuje samotnou federaci. Krize eurozóny dává v sázku samotnou budoucnost Evropy a její nedávno vzniklé volné unie.
EU je společenství 27 suverénních států s unijním rozpočtem jen jedno procento celého HDP. Dluhy těchto států se různí od 150 (Řecko) po 7 (Estonsko) procent. USA je federace 50 států, jejichž vlády redistribuují něco kolem čtvrtiny svých HDP, zatímco národní vlády evropských států redistribuují obvykle zhruba polovinu.
Američtí republikáni a demokraté jsou více ideologicky polarizováni než kterékoli důležité evropské strany. Tam, kde jsou Američané rozděleni ideologií, tam jsou Evropané rozděleni národností. Republikány eurozóny jsou Němci. Německá kancléřka Angela Merkelová se vztahuje k Bruselu asi jako republikánský lídr Eric Cantor k Washingtonu: mocný politik, který dokáže cokoli blokovat, ale nevidí za roh.
Americký dluh vzrostl vinou snižování daní za éry George W. Bushe a nákladných válek, stejně jako rostoucích nákladů na zdravotní a sociální péči – a pak přišly bail-outy a Obamovo zvyšování dluhu, jímž se brání důsledkům finanční krize. Evropané obvykle nijak prudce daně nesnižují a nevedou války, v poslední dekádě si dopřáli flámy jiného typu. K nim patří utrácení a půjčování peněz státům jako Řecko, Portugalsko a Španělsko, do nichž bez rozmyslu lily peníze francouzské a německé banky. Obě strany podlehly pocitu falešného bezpečí díky společným úrokům v eurozóně.
Rozdíly na obou stranách Atlantiku jsou tedy zřejmé. Ale při hlubším pohledu najdete základní podobnosti. Protože tohle je ve skutečnosti strukturální krize liberálnědemokratického kapitalismu – nebo, pokud je libo, liberální kapitalistické demokracie – tak jak se systém vyvíjel na Západě v posledních desetiletích.
Kdo je vinen
Na obou stranách Atlantiku jsme si žili nad poměry. Stačí se podívat na grafy ukazující nárůst dluhů firem, domácností i států za posledních 40 let. Teď, když se vinou finanční krize přelil dluh privátního sektoru do veřejných dluhů, stoupají státní deficity jako teplota motoru zadřeného auta – od 90 ke 110 procentům HDP.
Náš finanční systém, který privatizuje zisk a socializuje riziko, musí nést část viny. Stejně tak bezbřehý konzum se všemi těmi reklamami, jež nám stále rafinovaněji vnucují věci, které nepotřebujeme. A část viny musí nést i poválečná generace babyboomu, která vyžadovala stále větší sociální jistoty a penze – což by bylo v pořádku, kdyby to nebylo na úkor jejich vlastních dětí.
I tady jsou rozdíly mezi Amerikou a Evropou menší, než se zdá. Z údajů vyplývá, že americká federální vláda vydává na „sociální stát“, jak tomu říkají Evropané, polovinu svého rozpočtu. Jde sice ještě pořád v úhrnu o menší procenta než v Evropě, ale už se k ní přibližují.
A pak je tady politika. To, co dnes vidíme na obou stranách Atlantiku, je perverze demokracie. Vychází vstříc krátkodechým tužbám lidu místo toho, aby mu vysvětlovala jeho potřeby ve vzdálenější budoucnosti, tak jak to dělávali všichni dobří lídři. Kontrast mezi Helmutem Kohlem a Angelou Merkelovou je zjevný: bývalý kancléř ovlivňoval německé veřejné mínění, ta dnešní se jím nechá vést na okraj útesu. Je to politika, která přehnaně reaguje na peníze, mediální kampaně, nátlakové skupiny a průzkumy veřejného mínění. Není náhodou, že Washington a Brusel soutěží o titul ráje lobbistů. Ukazuje se, že pokud je v něčem americká a evropská politika dobrá, pak v tom, jak dokáže hromadit a uspokojovat skupinové zájmy.
Montesquieu neměl pravdu
Z hloubky dějin se nám vrací ozvěna starého argumentu. V Listech federalistů napsal James Madison, že velká republika by mohla být lépe než malé státy vybavena k ochraně veřejného blaha před zájmy jednotlivých skupin. Ztížila by možnost nehodných kandidátů „využívat s úspěchem ty zhoubné triky, jež volby často provázejí“. Moudří politikové by mohli „zušlechťovat a rozšiřovat rozhled veřejnosti“. Montesquieu tudíž neměl pravdu, když soudil, že demokracie by mohla lépe fungovat v menších celcích než ve velkých.
Čínská komunistická strana šla ještě dále než Montesquieu. Se třemi biliony dolarů v sejfu tvrdí, že lidová republika našla lepší a efektivnější způsob, jak řídit velké a různorodé území.
Úkol, před nímž teď stojí dva giganti liberální demokracie Západu, je dokázat, že Madison měl pravdu a Spengler a čínští komunisté se mýlí. Zatím jsme to pořádně zpackali.
Text vyšiel v denníku The Guardian, v českom preklade v týždenníku Respekt.
