Před rokem vznikl kvůli Řecku evropský fond jako obranný val o výši téměř půl bilionu eur. Měl budit zdání šokující mohutnosti, aby odradil nelítostné trhy byť jen od myšlenky na útok proti jakémukoli členu eurozóny. Jenže už dnes se ukazuje, že nebyl mohutný dost a v bruselských kuloárech se mluví o jeho navršení přinejmenším na trojnásobek. Proč? Protože už nejde o krizi malých zemí, jako je Řecko či Portugalsko, ale o krizi „systémovou“, jak správně prohlásila španělská ministryně financí Elena Salgadová.
Hrozba zániku eura se tím stává hlavním tématem evropských médií i politiků. Kdyby totiž infekce finanční krize zasáhla Itálii – zemi s třetím největším objemem dluhopisů na světě – opravdu vážně, euro to s velkou pravděpodobností nepřežije. Čím pravděpodobnější je tato možnost, tím více je jasné, že klíčem k přežití eura je postoj evropských politiků k Řecku. Jejich neschopnost dohodnout se na plánu jeho záchrany je totiž hlavním důvodem, proč trhy zkoušejí své zuby na dalších zemích. Řešení je několik – od poskytnutí peněz, aby si Řekové mohli odkoupit část svých dluhů sami, přes odpuštění dluhů a snížení úroků za půjčky na snesitelnou úroveň až po systémové kroky, jako je zavedení eurobondů a fiskální unie nebo něco na způsob Marshallova plánu. Jakákoli z těchto možností by byla levnější než ztráty, které způsobí zánik eura. Evropští politici to vědí, ale nedokážou to vysvětlit svým voličům, jimž už delší dobu utahují opasky kvůli vlastním domácím problémům.
Italská lekce z minulého týdne je tedy svým způsobem užitečná, protože vyjasnila situaci. Jak už bylo mnohokrát řečeno, klíč k budoucnosti EU drží Německo, jež italský ministr financí Giulio Tremonti přirovnal k pasažérovi první třídy na Titaniku. Teď jde o to, zda se německá kancléřka Angela Merkelová konečně chopí kormidla. Je nejvyšší čas.