Ztracená čest DSK / Esej

Něco není v pořádku s francouzskou společností, stejně jako s americkou justicí.

?akanie na DSK. Foto: Allison Joyce / Reuters

Čakanie na DSK. Foto: Allison Joyce / Reuters

Prohlášení advokáta Kennetha P. Thompsona před novináři na chodníku před budovou Vrchního soudu v New Yorku si budu dlouho pamatovat. Televize ho vysílala v přímém přenosu. Thompson zastupuje ženu z Guineje, která tvrdí, že byla v květnu znásilněna Dominiquem Strauss-­-Kahnem v newyorském hotelu Sofitel. Advokát právě zjistil, že se jeho případ hroutí poté, co žalobce uznal, že ve výpovědi ženy je mnoho nesrovnalostí, lží a podezřelých okolností.

Thompson, který se specializuje na diskriminaci a sexuální obtěžování, vytrvale opakoval podle něj nezvratná fakta: natržená šlacha na ženině paži, pohmožděná vagina, roztržené punčochy. A pak tohle: „Další věc, kterou vám chci sdělit, je, že když se pokoušela uniknout, když byla na kolenou a on ji sexuálně napadal, poté, co skončil, se zvedla a utíkala ke dveřím vyplivujíc zhnuseně Strauss-Kahnovo sperma ze svých úst po celém hotelovém pokoji. Posloucháte tyto forenzní důkazy, důkaz DNA, jak plive jeho semeno na zeď, na podlahu – a co dál? Její nadřízená přišla a viděla to. Bezpečnostní služba hotelu to viděla. Detektivové to viděli. Státní návladní manhattanského okrsku vešel do hotelového pokoje v den, kdy se to stalo, a ona mu ukázala, kde je to semeno.“

Pokud ta žena a její právník mluví pravdu, pak je to přesně to, co vypadá jako sexuální útok mocného muže vůči bezbranné ženě. Každý by měl uznat tu odpornou skutečnost. Pokud ovšem nemluví pravdu, pak je to – za bílého dne na chodníku v New Yorku – atentát na charakter DSK. Nic nevrátí tomuto muži, který se mohl stát prezidentem Francie, jeho pověst. Kdykoli je zmíněno jeho jméno, první, co každého napadne, je tahle aféra.

Iluze rovnosti

Teď, když byla žaloba proti DSK zpochybněna a možná bude co nevidět stažena, ožívají staré francouzsko-americké spory. „Ať už bude DSK osvobozen nebo ne,“ píše americký novinář Peter Beinart v The Daily Beast, „jeho případ ukazuje americkou justici v dobrém světle. Můžeme být na ni hrdí.“ Je to prý inspirující příklad rovnosti před zákonem. Na druhé straně francouzský filozof Bernard-Henri Lévy spílá „kanibalizaci justice“, jak ji předvedl Thompson, a žádá, aby jeho příteli DSK byla navrácena „nejen jeho svoboda, ale, což je ještě důležitější, jeho čest“.

To, čeho jsme tady svědky, je ozvěna hlubokého rozdílu mezi francouzským a americkým postojem vůči soukromí a pověsti. James Q. Whitman, vědec v oblasti práva působící na Yaleově univerzitě, tvrdí, že americká tradice směřuje k nižším vrstvám, zatímco francouzská (a německá) k vyšším. Duch Paříže říká: „Teď jsme všichni aristokrati.“ I ta nejchudší imigrantka má nárok na respekt a – ano, i čest, jako kdyby patřila ke společenské smetánce. Naopak z New Yorku zní: „Už nejsou žádní aristokrati,“ s každým má být zacházeno se stejnou absencí respektu. Král a chuďas, zlodějíček nebo mocný bankéř: všem hrozí stejné ponížení a stejná ulička hanby.

Whitmanova analýza je brilantní, ale když se dívám na obě strany Atlantiku, mám pokušení zvolat: kéž by!

Kéž by byla pravda, že s chudou imi­grantkou nebo třeba Romkou se zachází v Evropě se stejným respektem, jaký byl kdysi vyhrazen jen vyšší vrstvě. Whitman možná pracuje s idealistickou verzí francouzského a německého práva, ale skutečnost je taková, že chudá žena, řekněme z Guineje, bude utlačována se stejně velkou pravděpodobností v Paříži jako v New Yorku. Jak se v souvislosti s tímto skandálem stále více dozvídáme, mocní muži očekávají (nabízejí? loudí? vynucují?) sexuální služby od méně mocných žen stejně tak ve Francii – a dokonce možná více – jako kdekoli jinde.

Kéž by byla pravda, že mocní a bezmocní jsou si ve Spojených státech rovni před zákonem. To je ten symbolický odkaz nezapomenutelné uličky hanby, jíž musel v New Yorku projít muž, který se mohl stát prezidentem Francie. Jenže ten odkaz je ošidný.

Zaprvé není pravda, že ponížení je zaměřeno na všechny stejně. Lidé bohatí, mocní a s dobrými styky se často dokážou vyhnout uličce hanby, byť je to stojí hodně času a peněz. Zadruhé v dnešním mediálním světě jsou obrazy stejně mocné jako slova a vedou k odsouzení bez procesu. Vůči rozsudku na YouTube se nelze odvolat.

Varování vyšším kruhům

Starosta New Yorku Michael Bloomberg řekl reportérům na obhajobu procedury, při níž byl DSK nucen jít tou uličkou neoholený, neupravený a v poutech, toto: „Pokud nechcete procházet uličkou hanby, nepáchejte zločiny.“ Ale co když se ukáže, že jste žádný zločin nespáchali? Hm, zamyslel se Bloomberg: „Pak se musí společnost podívat do zrcadla a přiznat si, že příště si musí dát lepší pozor.“ Později Bloomberg změnil názor a řekl, že „vždy si myslel, že uličky hanby jsou odporné“. To nám ale říká teď.

Reputace DSK je mezitím nenávratně zničena. Jenže Joe Nocera z NY Times se přidal k Beinartovi a napsal, že „pokud to nejhorší, čím (DSK) prošel, byla ulička hanby, pár dnů na Rikers Island a nějaké ošklivé titulky, pro to by mu srdce nemělo krvácet“. Inu, počkej, až se to stane jednou tobě, Joe. Pak se podíváme na tvé srdce.

Nicméně jedna dobrá věc z této aféry zůstane. Mocní muži kdekoli, nejen ve Francii, dostali varování. Pokud se budete chovat jistým způsobem, může se vám to stát také.

Kromě toho však už není důvodu k francouzské či americké satisfakci. Sexuální móresy francouzské smetánky se vyjevují v temném světle. Ulička hanby je travestií toho, čím by justice měla být. Americký orel by si měl všímat smítka ve svém oku a francouzský kohout břevna v tom svém.

Esej vyšla v denníku The Guardian, v českom preklade v týždenníku Respekt.