Berlusconi je zpátky. Zapatero vypráskal konzervativce. Bude starostou Londýna Boris, či Ken? Evropa, před pětadvaceti stoletími kolébka demokracie, je dnes jejím pařeništěm. Chaotická, často zkorumpovaná, zdeformovaná mediálními korporacemi, občas v rozporu se svou podstatou – Berlusconi! -, ale pořád demokratická, lidé v ní můžou měnit vlády. Neuplyne měsíc, aby někde v Evropě nebyly volby. A nikdy nevíte, kdo vyhraje.
Koncept antických Řeků, zvaný demokratia, je sice starý, ale pro mnoho Evropaně je novinkou: polovina dnešních evropských státě si užívá konsolidované liberální demokracie sotva jednu generaci. Ale členství v Evropské unii – od Portugalska po Chorvatsko – posiluje tuto demokracii v jedné zemi po druhé a tato transformativní síla Evropy mění režimy efektivněji než jakákoli armáda.
Dnes se v Evropě rodí velká idea: my, Evropané, bychom se měli shodnout na tom, že šířit moderní, liberální verzi demokratia za naše hranice je v našem vlastním zájmu. To by měl být hlavní cíl evropského projektu pro nejbližších padesát let. Ne někomu vnucovat jeden model pomocí zbraní ani exportovat demokracii, ale podporovat ji mírovými prostředky. Ukazovat cestu neznamená ji vnucovat, řekl předseda Evropské komise José Manuel Barroso minulý týden, když uváděl do života novou mimovládní Evropskou nadaci pro demokracii (spolu s Václavem Havlem).
Aby se to podařilo, musíme se ovšem nejprve shodnout na tom, že si to opravdu přejeme. Mnoha lidem, zejména na levici, podpora demokracie připomíná G. W. Bushe a jeho neokonzervativní vizi přeměny Blízkého východu, počínaje Irákem. Francouzští, španělští a němečtí socialisté ještě donedávna o podpoře demokracie mluvili jen velmi málo. To se teď sice mění, ale stále ještě potřebujeme společný závazek napříč politickým spektrem. A také se musíme shodnout, co považujeme za demokracii.
Evropa je odolná vůči americkému pokušení prostě proto, že její demokracie jsou tak různé: monarchie, republiky, prezidentské, parlamentní, centralizované, decentralizované. Těžko můžeme propagovat jeden model, když žádný nemáme. O to větší však máme důvod naši evropskou demokracii definovat. Rozhodně demokracii netvoří jen svobodné volby, má celý vějíř dalších rozměrů: právní stát, svobodná média, respekt k lidským a menšinovým právům atd. až po zdravou veřejnou správu, civilní kontrolu armády a občanskou společnost. (Vím, že ne všechny členské státy jsou toho vzorem, ale to je téma na jindy.)
V rámci Evropské unie by bylo nejúčinnější tyto dvě věci – tedy co chceme a co si pod tím představujeme – spojit do společného prohlášení Evropského konsenzu o demokracii, podobně jako se EU před několika lety dohodla na Evropském konsenzu o rozvoji. Některé vlády už tuto ideu začaly podporovat a tři státy, které budou Unii v následujících pololetích předsedat, by také měly na tom mít zájem: Francouzi (se svým ministrem zahraničí a veteránem lidských práv Bernardem Kouchnerem), Švédové, kteří v tom mají už tradici, a Češi, kteří ještě pamatují, jak děležitá je v zápase o demokracii pomoc zvenčí.
Čertovo kopýtko bude, jako vždy, ukryto v detailu. Takové prohlášení by se mělo například vyhnout byrokratickému jazyku pro EU tak typickému, ale dát odpověď na otázku, kdo co má dělat a jak. Jedna věc je jistá: bude mnoho hráčů a každý bude potřebovat dohled. Evropská komise sice počítá s více než miliardou eur v letech 2007 – 2013 na pomoc demokracii a lidským právům, ale jsou její byrokratické procedury opravdu tím nejlepším nástrojem pomoci pro země, jako je Egypt či Pákistán? Zkušenosti z minulých dob nejsou povzbuzující. Například nadace německých politických stran jsou sice velkým hráčem a kdysi udělaly skvělou práci ve Španělsku a Chile, nejsou už ale příliš vypasené a samolibé?
Každý z 27 států to dělá nějak po svém, ale je tady nově zmíněná Evropská nadace pro demokracii, jejímž cílem je být jakýmsi průsečíkem znalostí. A tak tu na rozdíl od monolitického bruselského superstátu konečně máme slibnou dynamickou strukturu.
Nejlepší, v co můžeme doufat, je sdílený pčístup, ne jednotlivé politické koncepce a akce. Když to dokážeme, stane se naše rozdílnost naší silou. Představte si, že pro země, jako je Egypt či Maroko, se spousta evropských hráčů domluví na společném cíli a prioritách. Například na podpoľe práv žen, svobody médií, soudnictví a mimovládních organizací. Místní vládci budou jistě prskat, ale nebudou tomu moci zabránit, protože s EU už podepsali dohodu o zásadách demokracie a respektu k lidským právům.
Zkrátka, potřebujeme jakousi neškodnou evropskou hydru, moderní verzi antického mytického monstra na propagaci moderní verze toho nejlepšího vynálezu starých Řeků. Čas na tuto myšlenku právě nastal.
Text vyšiel v denníku The Guardian.