Pro koho zvonily klíče / Esej

Nevím za jakých okolností, ale Napoleon údajně řekl, že na světě jsou dvě skutečné síly: meč a duch. Nakonec vždycky vítězí duch. Věděl, o čem mluví: svého ducha užíval zejména k tomu, aby vedl vítězné bitvy i tenkrát, když na jeho vojsko, jako třeba u Slavkova, útočily mnohem početnější armády.

Přesto Evropu nezměnily jeho zbraně, ale ideje, které ho vynesly k moci a dodnes přežívají jeho mocenský pád. Evropský životní styl kupodivu pořád funguje v nemalé části světa jako kýžená norma úrovně civilizace a kultury – dokonce i komunistický čínský režim se snaží, aspoň s  ohledem na olympiádu, aby navenek vypadal jako evropskými mravy kultivované společenství.

Omezená moc vítěz?

Nicméně doby, kdy Evropa, přestože byla stále rozdírána krvavými mocenskými konflikty, intenzivně žila i duchovními problémy, kdy se v jejích panských sídlech, městech, v klášterech i na univerzitách formovaly historické epochy, utvářely se nové sociální vztahy a filozofové se znovu a znovu pokoušeli nabídnout lidem přijatelnou perspektivu rozumného, humánního uspořádání společnosti, jsou dávno za námi.

Evropské režimy žijí jaksi ze setrvačnosti, protože nikdo neví, co by je mělo nahradit. Historie se neopakuje a nevrací, nikde v Evropě nejsou občané ochotni bez odporu přijímat repliku režimů, které ukázaly osudové slabiny kombinace demokracie a svobodného trhu, které zaslepeným, bezohledným sobectvím boje o moc nad světem vyprodukovaly totality a způsobily skrze ně smrt a utrpení milionům.

V evropských velkoměstech hoří auta, školy i supermarkety. Lidé, kteří přišli s nadějí na lidštější živobytí, pochopili, že nikdy nebudou patřit k vyvoleným v báječném, bohatém světě. Zvyšují se proto počty policejních sborů se stále většími pravomocemi, vynakládají se peníze na jejich modernizaci, kontrola svobodných lidí se zostřuje do té míry, že technicky dávno překonala hrátky estébáků, kteří nám odposlouchávali telefony a četli dopisy. Slova svoboda, právo, pravda a demokracie mají dnes vydatně redukovaný a posunutý význam. O úspěšnosti volebních programů a politiků rozhodují kampaně v masových sdělovacích prostředcích a rostoucí počet kamer sleduje občana na každém kroku.

V demokratických volbách dnes nemohou uspět sebesilnější osobnosti, pokud jim stranické pokladny nezaplatí štáby poskoků, kteří se starají o jejich image a publicitu. Za těchto okolností nezvítězí zpravidla moudří a znalí, ale šikovní, protřelí, možná i průměrní a bezzásadoví. Ti potom vytvoří vládu a ministerstva obsadí podle svých potřeb a představ.

Ale i ve státech, kde disponují ohromnými prostředky a mohou využít nejnovější poznatky vědy a techniky, je jejich skutečná moc omezená. Mohou nasadit finance, zbraně a vojáky, ale prosadit svou vůli vojenským konfliktem přináší za současných podmínek stále větší riziko. Pro nás Středoevropany nepředstavitelně nákladné letadlové lodě, atomové ponorky a vesmírné raketové systémy nejsou s to zvítězit nad fanatismem sebevražedných teroristů a primitivními zbraněmi vyzbrojenými oddíly lokálních vědců, sžitých se svým okolím. Jsou nezničitelní, pokud jsou ochotni pro svou, pro naše chápání scestnou, organizaci lidských vztahů umírat, ale ne o ní diskutovat.

Drcení kultury

Myslitele, vázané na středoevropský prostor, nevábila průmyslová revoluce a dobývání kontinentů, ale hlubiny lidské povahy, neprobádané dění v lidském nitru. Jenomže Evropa se stále víc připodobřuje Spojeným státům a spolu s nimi ztrácí schopnost prezentovat se přesvědčivou a v praxi uplatňovanou duchovní hodnotou. Nenabízí nakonec víc než krajní pragmatismus globálního obchodu, který si chce podrobit i ony oblasti lidského života, od nichž se zisk nikdy neočekával.

Evropské intelektuální kulturní tradice jsou už desetiletí drceny a válcovány agresivní masovou filmovou a televizní produkcí, rozhlasové přijímače denně od rána do večera chrlí rytmický hluk, pouhou zvukovou kulisu k všednodennímu hemžení, a ohlušení posluchači už nejsou a nebudou s to vnímat hudbu, do níž se géniové snažili vložit své tušení o řádu a věčnosti dění kolem nás. Velká literatura je kompotována do muzikálů, které ve valné většině vybírají z jejího poselství jenom jednoduché dějové konstrukce, a režiséři už dlouho nevidí smysl své práce v objevné interpretaci klasiků a velkého období moderny, ale zneužívají cizích textů k exhibici své originality, která si libuje v podbízivé doslovnosti sexuálních scén a chlubí se postmoderní lhostejností k pořadí hodnot. Dokonce ani křesťanství a jeho církve nedokážou odolat vábení publicity a televizní sledovanosti. Nejenom že církevní hodnostáři žehnají automobilům, ale napodobují makabrózní reality show, když ukazují zástupům umírajícího starého muže za oknem paláce.

Evropu neohrožuje meč ani duch, ale všudypřítomná korupce, dennodenní úplatky, které lidé přijímají, aniž by si byli vědomi, že jsou jim nabízeny proto, aby se bez většího odporu smířili s tím, co jim nabízejí výrobci zbytečností: umělý svět provokovaného konzumu nejenom zboží, ale i času, svět levných sezonních výprodejů, stále primitivnější zábavy, která rok od roku snižuje nároky na inteligenci, vkus a schopnost ocenit hodnotu, svět, v němž nesmí existovat nic, co by nebylo možné koupit za peníze.

Popperův apel

To všechno samozřejmě vnímáme a cítíme, ale doposud se neodvažujeme situaci pojmenovat, třebaže už v roce 1994 otiskly Lidové noviny esej Karla Raimunda Poppera, který už tenkrát pochopil, že je třeba radikálně jednat, když napsal: “Neexistuje demokratický princip, který by ospravedlňoval názor, že úroveň, hodnotu nabízených programů je třeba neustále snižovat, protože ‘lidé to tak chtějí’‘. … Proklamovaným cílem demokracie bylo odjakživa zvyšování celkové úrovně vzdělanosti, zatímco televize produkuje násilí a vnáší je i tam, kde by jinak nebylo” – a proto demokracie nemůže existovat, jestliže nepodrobíme televizi kontrole. Pokud moc televize zůstane i nadále nekontrolovaná, demokracie dlouho nepřežije.

Od doby, kdy tyto věty profesor Popper napsal, uplynulo přes deset let a demokracie se nám opravdu, nejenom ovšem vinou televize, ale jejích majitelů a provozovatelů, z veřejného života vytrácí. “Mnozí tvrdí, že se nedá nic dělat,” říká dále pan profesor, “protože – a to je první námitka – každá cenzura je neslučitelná s demokracií.” Namísto nepřijatelné státní cenzury navrhuje Karl Popper apelovat na občanskou odpovědnost, zavést kontrolu prostřednictvím stavovských organizací a jejich mravních kodexů, vycházet ze zkušeností a praxe lékařské profese. Je to nápad jistě diskutabilní, ale o žádném jiném jsem neslyšel a situace se očividně stále zhoršuje.

Mohli jsme si všimnout, že některé naše politiky přímo děsí představa, že by EU chtěla a mohla být něčím víc než úřadem, který formálně vykonává dozor nad dodržováním pravidel svobodného trhu, nad zákony, výhodnými pro dovedné manipulátory a lobbisty a konečně i bezskrupulózní tuneláře. Otevření schengenského prostoru vítají, ale jenom pokud neohrožuje tzv. národní zájmy, které mají de facto oslabovat mezinárodní váhu EU. Se stejně nesmyslnou zučivostí, s jakou komunisti stalinského střihu u nás kolektivizovali nebo zestátňovali každého příštipkáře, polistopadoví ekonomičtí odborníci připustili privatizaci státních podniků i za cenu jejich zničení.

Ve střední Evropě občané v průběhu jednoho lidského života mohli ochutnat ode všech režimů, včetně monarchie, a když na Letenské pláni zvonili klíči, těšili se z pádu totalitní normalizace a očekávali, že se nové vedení postará o to, aby v něm pracovití a slušní lidé našli skutečný, bezpečný domov se všemi svobodami a právy, které jim náčelníci komunistické strany upírali, ale i se základními sociálními jistotami a výhodami, za nůž nebudou muset platit permanentní přetvářkou. Současné dění vnímají s rozpaky a zklamáním.

Nikoho z čelných politiků nenapadlo, že by se měl v historickém okamžiku, kdy obyvatelům Československa, Čechům, Slovákům a Moravanům, byla do jisté míry darována svoboda a prostor k rozhodování, zeptat v referendu, jaký režim skutečně chtějí, jestli po dvaceti letech teroru a dalších dvaceti letech normalizace touží po návratu k poměrům, z nichž v minulosti vznikly fatální sociální konflikty a světové války. Lidé, kteří zažili čtyřicet let komunismu, absolvovali jeho školení a naučili se žít s jeho pravidly, sotva mohou být nadšeni státem, jehož zákony budou nastaveny tak, aby se bohatí stávali bohatšími, zatímco občané, kteří si nic nezprivatizovali a nenakradli, budou muset před ošetřením u lékaře strkat mince do pokladny, budou muset zapomenout na pohotovostní výjezdy lékařů, kupovat si místo ve škamnách, aby se mohli vzdělávat, zadlužovat se na celý život, aby získali domov pro sebe a své děti, být uvězněni na vesnici, když jim zrušili veřejnou dopravu. Demokracie přestává být demokracií, když jenom trpně snáší, že moc majitelů kont a klíčů deformuje vztahy mezi lidmi a nebrání duchovní hodnoty, které mají pro identitu a existenci národa mnohem zásadnější význam než báječný ekonomický úspěch mezinárodních společností, operujících i na území České republiky.

Úkol křesťanství

Evropa po staletí vítězila duchem, a pokud má mít vůbec nějakou autentickou budoucnost, bude muset umět nabídnout své zkušenosti, poučení ze svých debaklů, ale ovšem zejména skutečnou reformu, polidštŕní, zduchovnění toho systému, který už tolikrát zklamal, ale přes to všechno, jak se zdá, nejlépe odpovídá lidské povaze. I křesťanství – které je jedním ze základních kamenů evropského ducha do té míry, že žádný Evropan, který evropsky myslí, sní a mluví domácím jazykem, nemůže být doopravdy ateistou – se musí po všech katastrofách, na nichž se také podílelo, vyrovnat s tím, že do nové epochy nemůže vstoupit s rituály, které se stále více vyprazdřují a někdy se docela vědomě připodobují manýrám průmyslu zábavy.

Jestliže autoři Nového zákona považovali za nutné zaznamenat hned čtyři verze příběhu, jímž židovský Hospodin, který často osobnč přikazoval, trestal a předurčoval osudy svého národa i jednotlivců, předal veškerou odpovědnost za dění ve světě člověku, jenž měl dostatek odvahy obětovat se za své bližní, měli by představitelé dnešních církví pokročit o staletí dál: nestvořil Bůh člověka, ale člověk Boha, protože ho potřeboval, protože mravní příkazy, které do něho vložil, umožnily zorganizovat lidské společenství k pozitivní spolupráci s vyloučením násilí. Bůh proto nemůže být nikdy zcela mrtev, mění a vyvíjí se, zůstává v člověku, který je schopen zachovat si toleranci i důstojnost, jež mu přikazují ctít práva a zájmy bližních, který je schopen nést odpovědnost i za dění, jež mu nepřináší žádný zisk, který pochopil, že do věčnosti není možné vstoupit jako kořistník, ale jako dárce.

Text vyšiel v týždenníku Respekt.