Před dvěma týdny se Slovensko opět jednou prodralo do českých médií díky protestu slovenských novinářů proti tiskovému zákonu. Tato událost je jen jedním z mnoha důkazů, že Slovenskem neustále zmítají politické bouře, na jejichž pozadí vypadá česká politika téměř jako ideál společenské kontinuity.
Slovensko je svou polohou odsouzeno k pobytu na periferii Evropské unie a k regionální identitů, potrvá však ještě řadu let, než se s tím samo smíří. Proto je hledání vlastní tváře, kdysi pojmenované jako slovenské specifikum, tak křečovité a plné zlomů. A proto je děležité věnovat mu pozornost: jde totiž mimo jiné o to, jak dalece se může členský stát Evropské unie beztrestně vychýlit od normy.
Česko-slovenské paradoxy
Zdánlivě je Slovensko úspěšným státem se zářnou budoucností. Jeho ekonomika rostla loni nejrychleji v celé Evropě, v životní úrovni může podle některých odhadů dohnat Německo už v roce 2015, za posledních deset let se Česku přiblížilo ze 70 na 85 procent a zanechává za sebou Maďarsko i Polsko. V mnoha směrech je dokonce modernější než Česko: daňový a sociální systém je funkčnější, decentralizace šla více do hloubky a politická pravidla jsou demokratičtější (starosty obcí, primátory měst či prezidenta státu například volí občané přímo).
Srovnání s Českem je užiteľné také jako důkaz, jak těžké je hledat objektivní pravdu o tom, co je správné a demokratické, potažmo co je pravicové či levicové. Patnáct let od rozdělení společného státu totiž vyrylo do kdysi identických tváří Česka a Slovenska více odlišných rysů, než si obvykle připouštíme.
Jen namátkou: v každé hospodě či trafice vám na Slovensku s elegantní samozřejmostí dají stvrzenku (dnes už i se sumou v eurech) z elektronické pokladny. Ta je v Česku urputně odmítána pravicí jako levičácký bič na živnostníky, na Slovensku však tento užitečný nástroj proti dačovým únikům zavedla pravicová vláda.
Další příklad: na Slovensku si téměř třetina obyvatelstva šetří na důchod v soukromých penzijních fondech. Když levicový premiér Robert Fico nedávno tvrdil, že tito lidé by měli mít právo ještě včas změnit své rozhodnutí a vrátit se do náruče státního důchodového systému, byl v médiích pranýřován jako komunistický bolševik. V Česku by byl s tímto názorem naopak považován za pravicového reformátora, neboť dobrovolnost soukromého penzijního spoření je pro Českou pravici samozřejmým předpokladem.
A do třetice: nárok šéfa koaliční strany Jiřího Čunka, který svou zarputilou touhou stát se ministrem české vlády téměř způsobil její rozpad, by byl na Slovensku úplně nepochopitelný. Tam totiž předsedové menších koaličních stran ve vládě prakticky nikdy neseděli, nanejvýš na ně zbyly funkce v parlamentu.
Tlak se zvyšuje
Jedna odlišnost je však mnohem výraznější a někdy se zdá jako osudová. Slovensko je totiž už od roku 1992 permanentní laboratoří politických experimentů. Za vlády Vladimíra Mečiara to byl – naštěstí neúspěšný – pokus o vytvoření postmoderní diktatury podle ruského vzoru. Za vlády Mikuláše Dzurindy dostal ekonomický život země koňskou injekci amerického neoliberalismu podle instrukcí Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, ale ve společenské oblasti se stát modernizoval podle vzoru evropského. Už jenom tyto dvě ruptury by jednomu národu stačily na padesát let.
Vzápětí přišla v roce 2006 vláda levicového populisty Roberta Fica. Trvá ještě příliš krátce, ale jedno už je zjevné: Dzurindův ekonomický model nechává Fico žít (a těží z něj pro sebe), změnit však hodlá model společenský. Všechny kroky jeho vlády více či méně úspěšně posilují pravomoci státu na úkor občanů, od vyvlastňovacího zákona pro potřeby dálnic až po kontrolu nevládních organizací.
Fico zvyšuje i psychologický tlak na společnost. Premiér vytváří obraz nepřítele jako podle populistické příručky: nadnárodní podniky, obchodní řetězce – a média. Stylizuje se do ochránce občanů proti těmto manipulátorům – ať už cen energií a potravin či názorů. Klasickou ukázkou je tiskový zákon, okolo jehož návrhu se utvočilo skutečné bitevní pole: na jedné straně politická opozice a novináři, na druhé straně Fico, který brání občany a jejich právo na odpověď v novinách, které jim ubližují.
Mediální anomálie
V jistém smyslu je však Ficova nenávist vůči novinářům pochopitelná, byť neomluvitelná. Na Slovensku totiž prakticky neexistuje levicový tisk. Dnešní novinářská generace vyrostla buď na antimečiarismu z devadesátých let, anebo na pravicové ideologii Dzurindovy vlády. Naprostá převaha pravicových – a často hodně naivních – názorů v médiích je v evropském prostoru anomálií a připomíná první polovinu devadesátých let v Česku (kde však levici zastupovalo alespoň Právo). Ficova vláda se sice zmocnila veřejnoprávní televize, ale to je pro politiky jen ubohá náplast na frustrující pocit opuštěnosti v mediálním prostoru.
Tažení premiéra Fica proti novinářům však není jen promyšleným tahem populisty, ale také projevem ztráty sebekontroly. Média totiž nijak neohrožují mimořádné vysokou popularitu jeho levicové strany Smer ani jeho osobně. Spíše naopak: čím více ho pravicová média kritizují, tím je populárnější. Má to logiku, protože, jak říkával významný historik Ľubomír Lipták, slovenská politika odjakživa stála na třech pilíčích: národním, křesťanském a sociálním. Fico ztělesňuje všechny, včetně toho křesťanského, neboť s církví má ty nejlepší vztahy a svou národní image si buduje na mýtech o Jánošíkovi a údajných starých Slovácích z časů Velké Moravy, o útocích na maďarskou menšinu nemluvě.
To vše je hodně frustrující pro politickou opozici, zejména pro Mikuláše Dzurindu a jeho SDKÚ. V polovině volebního období to vypadá beznadějně – součet preferencí všech tří opozičních stran je o zhruba deset procent nižší než preference samotné Ficovy strany.
Frustrace plodí zoufalé činy. Opozice už celé týdny odmítá hlasovat pro Lisabonskou smlouvu (vláda potřebuje pár jejích hlasů, aby získala ústavní většinu, a v čase uzávěrky tohoto vydání byl postoj opozice neoblomný), pokud tiskový zákon nebude zmírněn podle jejích představ. Toto zdánlivě sympatické gesto solidarity s novináři je však bohužel spíše projevem provinčního slovenského myšlení a také taktickou chybou. Brusel – a zejména Evropský parlament, který se už těší na posílení svých pravomocí po schválení smlouvy – bude mít velmi malé pochopení pro slovenské vnitropolitické hry, v nichž Evropská unie má být rukojmím.
Zdá se tedy, že slovenským specifikem je zatím neustálé vychylování se od normy. A potrvá to až do okamžiku, kdy se Slovensko definitivně smíří se svým údělem ekonomicky úspěšné, ale politicky bezvýznamné periferie EU, jejímž úkolem je tento prostor kultivovat podle evropského vzoru. Nic víc.