Dva dny / Komentár

Foto: Karel Cudlín

Každý, komu je dnes nad padesát, asi dokáže odpovědět na otázku, co dělal 21. srpna 196á. Tak silný byl zážitek, když do Československa v ten den vtrhlo půl milionu vojáků Varšavské smlouvy. Na stejnou otázku o 21. červnu 1991, tedy dnu odchodu posledních sovětských vojáků, už by mnoho lidí asi tak snadno odpovědět nedokázalo, to však nic nemění na tom, že ten okamžik má obrovský historický význam.

Postižení

O hloubce národního traumatu z okupace svědčí fakt, že odsun sovětských vojsk a rozpuštění Varšavské smlouvy se stalo jedním z hlavních témat hned po listopadu 1989. Václavu Havlovi, Jiřímu Dienstbierovi, Luboši Dobrovskému, Michaelu Kocábovi a dalším se už koncem února 1990 podařilo dotlačit zaskočené Rusy k dohodě o termínu stažení vojsk v polovině roku 1991, zatímco Maďaři a Poláci dali Rusům ještě dva roky času navíc. Tento úspěch patří k největším výkonům české zahraniční politiky v moderní historii.

Každý, komu je dnes pod dvacet let, je díky tomu příslušníkem – z hlediska českých dějin mimořádné – generace, která se narodila do suverénní a svobodné země. Všichni ostatní jsou více či méně postiženi traumatem okupace a jejich generační zkušenost tvoří základ českého příběhu o čtyřiceti letech komunismu. Míra postižení a samotné chápání okupace však hodně závisí na tom, v jakém věku člověka 21. srpen 1968 zastihl. I věkový rozdíl pouhých pár let hrál významnou roli.

Jádro obecně sdíleného příběhu o okupaci se dá popsat asi takto: Československo se koncem šedesátých let pokusilo jako první v ideologicky rozděleném světě najít onu magickou třetí cestu a zdemokratizovat komunistický režim. Zabránil mu v tom Sovětský svaz, když suverénní stát napadly armády Varšavské smlouvy. Důsledkem okupace byl pod dohledem cizí armády návrat k režimu, který francouzský levicový spisovatel Louis Aragon pojmenoval „Biafrou ducha“ (Biafra byl malý africký stát s jepičím životem, koncem šedesátých let se stal symbolem touhy po svobodě, kterou však potlačila sousední Nigérie vyvoláním hladomoru v zemi).

Jiná generace

V Československu však v sedmdesátých letech vyrůstala generace, která v období pražského jara ještě nečetla noviny a do kina chodila spíše na pohádky než na filmy slavné české vlny. Vpád cizích vojsk si pak pamatovala nanejvýš jako divný zážitek z dětství a dorůstala až v čase, kdy byli sovětští vojáci dávno staženi do svých nepřístupných ghett, oficiální média o jejich existenci prakticky mlčela a slovo okupace zmizelo ze slovníku. Proto se domácí komunisté stali pro tuto (a mladší) generaci mnohem více autentickými reprezentanty režimu než nastrčenými figurami Moskvy. Z takto vnímané reality plynulo, že Československo bylo ve skutečnosti okupováno celých čtyřicet let domácími komunisty a srpnový vpád sovětských vojsk byl jen logickým potvrzením tohoto stavu, ne narušením suverenity státu. S tím stavem se pak každý podle své povahy buď smířil – těch byla většina –, anebo se proti němu bouřil.

Tento generační pohled má své důsledky. Zatímco starší generace prožívala díky zážitku pražského jara a srpnu ’68 okupaci jako permanentní výjimečný stav, mladší generace ji vnitřně přijala jako status quo. Okupace jako normální stav se tak stala klíčovou životní zkušeností, což je jistým druhem postižení (jímž jistě trpí i autor těchto řádků), jež se nerado přiznává a také jej lze jen těžko někomu vyčítat. Faktem však je, že dnes je tato generace na vrcholu sil a tvoří většinu politické elity včetně většiny české vlády.

Díky za naději

V roce 2008 uvedl týdeník The Economist článek o Česku tím, že dědictví okupace přirovnal k zemi prosáklé naftou, která po sovětských vojácích zůstala na letišti v Ralsku: „Tak jako zůstaly jedy v půdě a vodě, i komunismus po sobě zanechal mentální a politické dědictví.“ Měl na mysli – jak jinak – především korupci. Současně však dodal, že tak jako se odčerpáváním nafty z této půdy udržuje alespoň jakž takž stabilní prostředí a za nějakých dvacet let se možná půda uzdraví, i Česko má naději.

Právě díky příslušníkům generace, která pražské jaro i srpen ’68 prožila jako určující životní událost a následné dvacetiletí považovala za výjimečný stav, a ne status quo, se podařilo využít historickou skulinu po listopadu 1989 a zbavit tuto zemi sovětských vojáků. Nebylo to vůbec tak jednoduché, jak se z dnešního odstupu jeví, a proto lidem, kteří měli na odsunu cizích vojsk podíl, patří velký dík. Vytvořili totiž příležitost pro dnešní mladou generaci, která dostala nebývalou šanci, aby – nepostižená traumatem – v budoucnu vedla společnost k úctě ke svobodě.

Text vyšiel v týždenníku Respekt.