Jednačtyřicetiletá Monika, zdvořilá dáma, pracuje v Budapešti pro firmu, která podniká ve zdravotnictví. Mezi její úkoly patří telefonický průzkum trhu. V poslední pracovní den před celostátním referendem, které se konalo 9. března a týkalo se také zdravotnictví, telefonovala zákazníkům. Přibližně každý pátý oslovený na ni místo pozdravu zakřičel. Nálada byla tak napjatá, že sebemenší zmínka o zdravotnictví stačila k výbuchu emocí. Lidem přeskočilo, shrnula vše Monika.
Referendum, které podpočila pravicová opoziční strana Fidesz, se totiž týkalo výjimečného tématu – voliči přímo rozhodovali o platbách u lékaře ve výši 300 forintů (asi 30 K?), o stejně vysokém poplatku za každý den strávený v nemocnici a o ročním školném ve výši kolem 10 000 Kč, které má posílit státní dotace na vysokoškolské studium.
Toto je konec tzv. třetí Maďarské republiky, alespoň tak, jak ji známe. Když na přelomu let 1989 a 1990 vznikla, mezi její hlavní priority patřilo vytvoření koncepce akceschopné zastupitelské demokracie – vlády s pevnou parlamentní podporou. Kdyby totiž lid vládl přímo referendy, výsledkem by byl podivný stát obrovské protireformní většiny. Přesně tímto smůrem teď Maďarsko vykročilo – Fidesz už totiž navrhuje další referendum, tentokráte proti vstupu soukromého kapitálu do zdravotních pojišťoven.
Drtivý výsledek
Překvapením březnového referenda nebyl samotný výsledek, ale jeho drtivost – bylo totiž jasné, že odpůrci poplatků zvítězí. Maďaři se k politice obvykle staví flegmaticky, dokonce i při referendech o vstupu do NATO a do EU účast jen s odřenýma ušima splnila zákonný požadavek, podle kterého se musí pro jednu možnost vyslovit alespoň 25 procent registrovaných voličů. Tentokrát se ovšem dostavilo přes polovinu všech zaregistrovaných voličů a 85 procent z nich všechny tři druhy poplatků odmítlo. Socialistický premiér Gyurcsány se výsledkem referenda řídí, označil jej však za nejrozporuplnější a nejškodlivější rozhodnutí od konce komunismu v roce 1990.
Když Viktor Orbán, bývalý premiér a předseda strany Fidesz, ohlásil v říjnu 2006 záměr uspořádat referendum o reformách, mnozí lidé jen krčili rameny. Středolevicová vláda měla zavedení plateb ve svém oficiálním programu a ústava v takovém případě zakazuje, aby se o nich rozhodovalo v referendu. Objevila se ovšem také varování, že Ústavní soud, v němž většinu členů tvoří soudci navržení Fideszem a bývalí reformní komunisté, může překvapit. Ústavní soud nakonec rozhodl, že všelidové hlasování o vládním programu by bylo v podstatě hlasováním o důvěře v osobu premiéra, což je pravomocí parlamentu, a proto se zmiňovaný zákaz týká celého programu. Ovšem jakékoli jednotlivé části vládního programu (ačkoli je schválil parlament) prostřednictvím referenda zrušit lze, a to klidně jednu po druhé.
Referendum však odráží zásadnější problém Maďarska: dlouhodobě vyhrocenou politickou atmosféru. Kromě politické struktury, která v případě poplatků umožnila zablokování parlamentního systému vlády, se projevuje nenávistí k vládě a hrůzou z tržně zaměřených reforem.
Lži a další peníze lidem
Současný socialistický premiér Ferenc Gyurcsány je ideálním terčem pravicových populistických útoků, a to zejména kvůli svému majetku, dřívější angažovanosti v hnutí mladých komunistů a sňatku s vnučkou jednoho z členů původní vlády Jánose Kádára z roku 1956. Poté co se současný premiér ujal v roce 2004 své funkce, se po městé objevily obrovské plakáty financované záhadnými pravicově orientovanými firmami, na kterých byl Gyurcsány zobrazen jako šílený římský vládce, zřejmé Kaligula, nebo jako kapitalistický magnát s obligátním cylindrem. I přesto však dokázal roku 2006 vyhrát volby. Následné se ovšem dostal na veřejnost slavný projev, ve kterém přiznal, že lhal o stavu hospodářství, jen aby zvítězil (strana Fidesz ve své volební kampani postupovala úplně stejně, ale nikdy se nepřiznala).
Projev obsahoval také dnes již pověstnou větu: “Podělali jsme to.” Gyurcsány tehdy hovořil o riziku státního bankrotu, kterému jeho strana Maďarsko vystavila odkládáním nutných, ale nepříjemných reforem ze strachu z volební prohry. Poslední reformy, například spoluúčast na financování vysokoškolského vzdělání nebo zavedení soukromého důchodového pojištění, byly uzákoněny sociálně-liberální vládou ješté před rokem 1998. Poté se ujala vlády pravicová koalice pod vedením Viktora Orbána a jeho strany Fidesz, která nastolila přísnou politiku fiskálních úspor, ale zároveň zahájila ohnivou protireformní kampaň. Roku 2002 se do vlády vrátila sociálné-liberální koalice a poté následovalo už jen zvyšování výdajů pod nálepkou více peněz lidem. Deficit státního rozpočtu okamžitě vylétl na devět procent a utvrdila se rozšířená představa, že dobrý stát je ten, který dává.
Současné referendum maďarské politiky jen dále utvrdilo v tom, že úspěch lze snadno zaručit pouze snižováním daní a rozdáváním dalších peněz lidem. Tím bude osud maďarského hospodářství zpečetŕn na desítky let dopředu.