Prejav Baracka Obamu. Foto: Mandel Ngan / AFP / Getty Images
V průběhu týdne má Barack Obama dva projevy o americké zahraniční politice. První už pronesl ve Washingtonu minulý čtvrtek a byl o Blízkém východě. Bylo to pokračování jeho slavného projevu k muslimům v Káhiře v roce 2009, tedy jakási „Káhira 2“. Šlo o vizi a strategii americké politiky v celém regionu a jejím smyslem bylo kromě jiného vyvrátit nálepku, že prezident svoji zahraniční politiku „řídí zpovzdálí“. Takhle Obama jistě nechce vypadat v čase, kdy se blíží další prezidentské volby.
Obnovené spojení
Bylo mi řečeno, že ten druhý projev tuto středu v Londýně bude o Evropě a transatlantických vztazích a že součástí Obamovy cesty po Evropě je i návštěva místa narození jeho prapraprapradědečka v irském Moneygall. Pojede také do Polska a genealogové v Bílém domě by při troše dobré vůle jistě našli nějakou praprapraprapratetu narozenou v nějakém malém městě, například Ustrzyki Dolne, aby tak ještě posílili význam polsko-amerických vztahů.
Obama bude mít londýnský projev ve středověké Westminster Hall, kde se této cti dostalo od roku 1945 jen dvěma politickým vůdcům: Charlesu de Gaullovi a Nelsonu Mandelovi. Místo činu už je tedy jasné, obsah projevu však ne.
Z náznaků o obsahu obou projevů plyne, že zatím nejsou formulovány jako strategická dvojice. Měly by však být. Neexistuje projekt, kde by bylo strategické partnerství mezi Evropou a Amerikou potřebnější než společná odpověď na nejdůležitější politický pohyb 21. století – na arabské jaro.
Neříkám to proto, že bych chtěl hledat záminku pro opětovné propojení Západu, ale proto, že ani jedna strana Atlantiku tuto odpověď nemůže nalézt sama. Jen Američané mohou přesvědčit Izrael (i s tolika izraelskými osadníky na špatné straně hranic), aby přijal řešení dvou samostatných států s Palestinou, ale jen Evropané mohou poskytnout pomoc, zkušenosti a investice pro budování palestinského státu. Jen Američané mají dost vlivu na egyptskou armádu, aby jí zabránili uškrtit rodící se demokracii. Jenže tato mladá a nezkušená demokracie nemůže dozrávat bez přístupu na evropské trhy, bez vzdělání a podpory poskytované napříč Středomořím. A podobně je to ve všech případech od Maroka až po Pákistán – pokud Pákistán velkoryse zařadíme také do pojmu Blízký východ.
Euroatlantické partnerství je tedy společný nástroj, jak pomoci tomu, aby se z arabského jara stalo svobodné léto pro celý islámský svět.
Slabá síla Evropy
Byl by to už třetí velký projekt transatlantického partnerství od druhé světové války. Tím prvním byla rekonstrukce západní Evropy po roce 1945, symbolizovaná Marshallovým plánem, založením NATO a institucí, z nichž vznikla Evropská unie. Tady byla Amerika tím silnějším partnerem. Druhým projektem byla integrace střední a východní Evropy do – řečeno s Václavem Havlem – „euroatlantických struktur“. V tomto projektu už byly Amerika i Evropa rovnocennými partnery.
V tomto třetím projektu je potenciální síla Evropy ovlivnit mírovou změnu poněkud větší, než mají vzdálené a relativně oslabené Spojené státy. Severní Afrika a Blízký východ jsou koneckonců evropskými sousedy. Evropa je silnější v ekonomické, sociální, administrativní nebo kulturní dimenzi moci, zatímco Amerika zůstává dominantní v té vojenské. Bohužel, Evropa si zatím v možnostech, jak převést svou potenciální moc v reálnou, vede příšerně.
Toto však má být projev amerického prezidenta, ne některého ze zdánlivě nekonečného počtu samozvaných prezidentů (Evropské komise, parlamentu, rady atd.). Obamova zahraniční politika byla až dosud charakterizována tím, čemu se zdvořile říká „realismus“. Už ve své prezidentské kampani se odvolával na realistickou politiku svých předchůdců „George Bushe staršího, Johna Kennedyho a v jistém smyslu Ronalda Reagana“. Jeho priority jsou zatím v tomto pořadí: bezpečnost, rozvoj a demokracie a lidská práva až na ubohém třetím místě.
Teď se Obamovi naskýtá skvělá příležitost otevřít novou politickou kapitolu s větší vášní pro demokracii. Zabití Usámy bin Ládina ukázalo, že když přijde na teroristy, umí být odvážnější a efektivnější než George W. Bush. Už nemusí poslouchat posměšné poznámky na Fox News o tom, jaký je měkkota. A erupce touhy po svobodě v arabském světě už novou politickou kapitolu fakticky otevřela.
Nebude lehké najít ten správný tón. Americký prezident dnes nemůže promlouvat k islámskému světu nebo k Evropě tak, jak to dělal Truman před 65 lety vůči komunistickému světu a západní Evropě. Ani Evropané, ani Arabové dnes nejsou ochotni přijímat rozkazy z Washingtonu.
Jen ne zájmy, prosím
Minulý týden jsem na jedné akci pořádané Googlem potkal Vaíla Ghaníma, klíčového člověka facebookové revoluce v Egyptě, a zeptal se ho, co by měl Obama říci ve svém projevu zvaném „Káhira 2“. Ghanímu se moc nechtělo dávat Obamovi rady, ale poznamenal, že „lidé Blízkého východu“ nemají rádi, když jim Američané říkají, kudy mají jít. Dodal, že by raději slyšel něco o „hodnotách místo zájmů“. Zdá se, že prezident vyslyšel tento vzkaz.
Co se týče Evropy, ta není vůbec připravena na to, aby jí kdokoli – ani Obama – říkal, co má dělat. Tento mistr slova však jistě najde způsob, jak mluvit o roli Ameriky na širším Blízkém východě a naději, že Evropa jí bude strategickým partnerem.
Vstupte tedy, pane prezidente, do Westminster Hall a pomozte nám definovat třetí velký transatlantický projekt poválečného světa.
Text vyšiel v denníku The Guardian, v českom preklade v týždenníku Respekt.
