“Co se stalo, že po osmi letech tak úspěšné vlády na Slovensku a po dvou letech v opozici jsme najednou nemožní?” Tuto uraženou otázku položil předseda slovenských křesťanských demokratů (KDH) Pavol Hrušovský novinářům, kteří v poslední době dorážejí na lídry opozice, aby předali žezlo novým tvářím. Odpověď Hrušovskému by mohla znít: “nestalo se nic,” jenže právě to je v politice hřích, který si žádá oběti. Na Slovensku totiž dnes platí, že když se nic nestane, bude vládnout Robert Fico ještě dlouhá léta. A to není dobrá vyhlídka, neboť stát pod jeho vedením rychle sílí na úkor občanských svobod a duch liberální demokracie se ze země vytrácí nebývalým tempem.
Slovensko má ve srovnání s Českem podivuhodnou zvláštnost: životnost politických stran je mnohem více spjata s jejich vůdci než s jejich idejemi. Od roku 1989 neexistuje příklad, kdy by si politická strana polepšila výměnou předsedy, naopak je až příliš mnoho příkladů, kdy jejich výměny byly už jen předzvěstí smutného úpadku až zániku. Je proto pochopitelné, že strany se zoufale drží svých vůdců i v situaci, která by v jiné zemi vedla už dávno k vnitrostranickým převratěm.
Další slovenskou zvláštností je, že vládní strany, zejména Ficův Smer a SNS Jána Sloty, jsou stále populárnější, zatímco oblíbenost opozičních stran, zejména SDKÚ Mikuláše Dzurindy, je nižší než jejich volební výsledky z roku 2006. Důvody jsou: slovenská ekonomika šlape na plné obrátky (díky předešlé vládě), Fico i Slota jsou zdatní populisté bez skrupulí a pokusy opozičních lídrů je kritizovat se míjejí účinkem, neboť ozvěnou se jim ihned vrací připomínka jejich vlastních selhání z doby, kdy byli u moci.
Trpělivost došla některým opozičním politikům před dvěma týdny. Místopředseda SDKÚ a bývalý ministr obrany Juraj Liška veřejně vyzval Dzurindu k odchodu, obvinil ho, že koncentruje moc ve straně a zhoršuje její šance uspět ve volbách. Liška jako takový není zajímavý, jeho diagnóza je však přesná. Dzurinda budoval SDKÚ od jejího vzniku v roce 2000 jako vládní stranu poslušných pragmatiků a každou názorovou úchylku v zárodku udusil. Taková strana spolehlivě funguje, pokud je u moci, ale příliš dlouhým pobytem v opozici přichází o svůj smysl. Měla by se tedy zevnitř změnit, na to však potřebuje nového předsedu.
Za Liškovým osamoceným výkřikem jsou cítit také obavy podnikatelských kruhů, že Dzurinda nejenže nemůže čím dál levicovějšího Fica porazit, ale vinou osobní nevraživosti těchto dvou politiků není ani teoretická šance na vznik velké koalice SDKÚ a Smeru po příštích volbách, která by mohla zmírnit důsledky neblahého vývoje. Dzurinda však zatím drží stranu pevně v rukou, na jeho podporu přispěchali vlivní funkcionáři včetně Ivana Mikloše. Dzurinda si také dával dobrý pozor, aby si v jádru strany nevychoval konkurenci, nemá proto vyzyvatele a zjevně je odhodlán pokračovat. Pro Fica je to velmi dobrá zpráva.
Aby toho nebylo dost
Dalším opozičním dárkem pro vládu je otřes v KDH. Čtyři její poslanci – mezi nimi i její dva zakladatelé František Mikloško a Vladimír Palko – vystoupili ze strany, protože už nemohli snášet pragmatismus jejího vedení a ústup od zásadovosti. Hluboké spory v KDH se vlekly od voleb v roce 2006, kdy Hrušovský projevil ochotu jít do koalice s Ficem, za což ho zejména Palko tvrdě veřejně kritizoval. Přesto byl odchod těchto politiků překvapující, protože se stranou byli pevně spjati osmnáct let, a navíc opustili i svého přítele z disentu Jána Čarnogurského, který v KDH zůstal.
Důsledek štěpení KDH může být hrozivý. Skupina kolem Mikloška už ohlásila, že založí novou – zřejmě radikálně konzervativní – stranu. Má sice jen malou šanci uspět, může však natolik oslabit KDH, že se v příštích volbách nedostane do parlamentu. Běžnému pozorovateli může připadat tento sebevražedný krok opozičních politiků nepochopitelný, vyjadřuje však jejich hlubokou frustraci z mravní bídy slovenské politiky.
Kdo tedy zastaví onen Ficův válec, který tak připomíná někdejší postupy Vladimíra Mečiara? Jistou nadějí by mohla být Iveta Radičová, na níž se opozice snad shodne jako na společné kandidátce na prezidentku ve volbách na jaře příštího roku. Radičová se stala hvězdou Dzurindovy vlády těsně před volbami, kdy byla jmenována ministryní sociálních věcí. Radičová, původem socioložka, není bez šancí na vítězství v přímých volbách, ale především by intenzivní kampaní mohla probrat k životu apatickou společnost, která většinou ani netuší, jaké zlověstné mraky se nad ní stahují.