Už je toho dost. Britský stát se nám svou sledovací mánií vymkl z rukou. Kráříme jako náměsíční do náruče špehounské společnosti a musíme se vzbudit.
Když jsem před třiceti lety pobýval ve východním Německu a byl intenzivně sledován Stasi, předpokládal jsem, že jako občan Velké Británie přicházím z jedné z nejsvobodnějších zemí světa do státu, který patří k těm nejméně svobodným. Nemyslím, že jsem tehdy mýlil, ale určitě bych se mýlil dnes. Dnešní občané bývalého východního Německa jsou špehováni podstatně méně než občané britští. Organizace pro lidská práva Privacy International dala Británii nálepku endemicky kontrolovaná společnost a zařadila ji po bok Číny a Ruska.
Kam se hrabe Stasi
Podle oficiálních zdrojů se téměř 800 veřejných institucí Velké Británie podílí na odbavování v průměru jednoho tisíce žádostí o komunikační data, včetně napíchnutí telefonů a e-mailů. Vláda na svojí webové stránce poznamenává, že spolupráce telekomunikačních operátorů a ministerstev probíhá na základě konzultace a vyjednávání. Jaká úleva.
Úžasný rozvoj informačních technologií dává státu a privátním firmám technické možnosti, o jakých se Stasi ani nesnilo. Průměrný občan v rozvinuté společnosti je dnes elektronicky mapován minutu po minutě, centimetr po centimetru – prostřednictvím vašeho mobilu, telefonátů, e-mailů, vašeho vyhledávání webových stránek, placení kartou či vaší tváře zachycené kamerami na ulicích. Kdyby měla východoněmecká tajná policie tehdy takové možnosti, můj spis by měl nejmée 3000 stran místo pouhých 325.
Liberální demokracie musí posílit ochranu dat, soukromých a občanských práv jednoduše proto, aby byly svobodné tak jako kdysi. Proti vzedmuté hladině informačních toků musíme stavět obranné hráze. Nějaké hráze se už v Británii postavily a neohrožený pan Richard Thomas, komisař pro oblast informací, vede statečný boj za právo na informační sebeurčení. Jak ale sám uznává, je to boj sice statečný, avšak marný. To on varoval Brity, když je nazval náměsíčníky. Ale jen co postaví nějakou hráz, hned mu ji mocnější ruce vlády bourají. Ve jménu boje proti terorismu, kriminalitě, podvodům, zneužívání dětí, drogám, náboženskému extremismu, rasové nenávisti, dačovým únikům, překračování rychlosti či ilegálnímu parkování a podobným hrozbám volá vláda na naši ochranu těch 800 veřejných institucí. Nuže, díky, chůvo, ale raději budu o něco svobodnější a trochu méně v bezpečí.
Jistě, chápu, že naše sebevražedné atentátníky, kteří zaútočili na Londýn v červenci 2005, a všechny extremisty, kteří byli od té doby polapeni, není lehké odhalit. Akceptuji, že si to vyžaduje zvláštní sledování a prevenci. Rovnováha mezi bezpečností a svobodou se ale musí nastavit znova, protože v posledních deseti letech zašla britská vláda ve jménu bezpečnosti příliš daleko.
Z kolébky svobody klec
Příliš silná exekutiva, instinkt autoritáře na všech úrovních vlády, politická kultura byrokratického myšlení, které dává přednost společnému zájmu před vyšším právem jednotlivce, a také horlivý tisk volající po činu: tato osudná kombinace posunula Británii do role hlasatele temna. Z kolébky klasického liberalismu se stal stát databází. Máme největší poľet pouličních kamer na světě a také největší databázi DNA. A v plánu je největší centralizace lékařských záznamů a zavedení nejdokonalejších identifikačních karet s biometrickými údaji. Toto obrovské množství dat o nás si přitom troufá ukládat vláda, která ta data ztrácí jako opilec bloumající noční ulicí. Zmizely jí údaje o daních 25 milionů lidí, z počítačů královského námořnictva se jí ztratila databáze sta tisíc zaměstnanců a tak dále.
Vláda dokonce předložila parlamentu protiteroristický zákon, v němž navrhuje nejen prodloužit vyšetřovací vazbu na 42 dní, ale každému z nás ukládá povinnost sdělit tajné služb? jakoukoliv informaci, o kterou požádá, bez ohledu na to, jak soukromé je povahy. Jak s touto informací tajná služba naloží, je už prý její věc.
Takhle to nemůže jít dál. Dokonce už i nejhlasitější zastánci vlády tvrdé ruky začínají říkat, že je to příliš. Patří k nim i konzervativní Daily Mail, který před dvěma týdny publikoval úvodník, jehož závěr zněl: “Za této vlády – na kterou by mohla být hrdá i Stasi – je rovnováha mezi státní mocí a svobodou jednotlivce hrubě vychýlená a musí to být napraveno.” Jistě, taková zmínka o Stasi je hyperbolická a já, který jsem žil několik let pod jejím dohledem, o tom vím své. Nicméně objem informací shromážděných a sdílených – nemluvě o tom, že také ztracených – britskou vládou daleko přesahuje skromných 160 kilometrů papírových spisů Stasi. Možnost, že se dostanou do špatných rukou a budou zneužity, je prostě obrovská. Chceme-li si uchránit svobodu, nemůžeme se spoléhat na dobré úmysly našich vládců a úředníků. Cesta do pekla bývá dlážděna těmi nejlepšími úmysly.
Raději pějdu do vězení
Věřím, že britští poslanci v obou sněmovnách vycítí nové rozpoložení britské veřejnosti a vládní návrh protiteroristického zákona podrobí tvrdé kritice. Pokud bude naše vláda tak hloupá a bude trvat na zavedení nových ID-karet před příštími volbami, může se Gordonu Brownovi stát to, co se stalo Margaret Thatcherové při zavádění daně z hlavy – v jednom dramatickém okamžiku se veřejné mínění obrátí proti vládě. Oba případy jsou srovnatelné: týkají se každého občana a to je přesně situace, kdy se v Britech probouzí sklon k hněvu. Lídr liberálních demokratů Nich Clegg řekl, že “raději pějde do vězení, než by akceptoval ID-kartu tohoto vetřeleckého typu”. Já také. A věřím, že tisíce dalších. Proto doufám, že vláda nebude tak hloupá.
Ale linii obrany našich svobod musíme posunout ještě hodně před hranici, kterou představují ID-karty. Existují svobody, jejichž omezení jsme zaspali, a teď je musíme žádat zpátky.