Americké prezidentské volby se staly na počátku 21. století politickým ekvivalentem mistrovství světa ve fotbale. Polovina planety sleduje televizi. Každý zná jména hlavních hvězd a rozumí pravidlům hry. Rozhovor v baru s neznámým člověkem v jakémkoli městě můžete s jistotou začít takhle: “Komu fandíš? Hillary, nebo Obamovi?”
Ve světě médií se najednou objevilo téma, které všechny spojuje. Pravděpodobně víme o pravidlech amerických voleb méně, než si myslíme, ale je udivující, jak například britští reportéři považují tuto znalost za samozřejmou. Ráno jsem poslouchal korespondenta BBC, jak říká posluchačům: “Samozřejmě nezapomínejte, že Ohio je v amerických volbách vždy státem, kde je to jako na houpačce.” Samozřejmě.
Vypadá to tak, jako by téměř polovina světa volila v amerických volbách. Pošlete nám e-mail, vyzývalo další britské rádio, a řekněte nám, komu fandíte. Superúterý z minulého týdne je sice jen něco jako čtvrtfinále ve fotbalovém šampionátu, ale přesto jsme už dávno všichni chyceni. “Byl to zatím největší den v tomto závodu o největší džob na světě,” halekal moderátor stanice, která vysílá popovou muziku.
Mýdlová opera
Na této fascinaci je něco racionálního: opravdu se nás mimořádně silně týká, kdo bude po ubíjejících osmi letech George W. Bushe americkým prezidentem. Ale když už jsme u toho, velmi důležité bude také, kdo se stane prezidentem Číny po Hu Jin-taovi a kdo v Rusku nahradí Vladimira Putina. A přesto nikdo neposílá esemesky ani e-maily svým přátelům s otázkou komu fandíš, Xiovi, nebo Liovi? Naprostá většina zřejmě ani nemá tušení, kdo je to Hu.
Ale není to jen racionální zájem o globální děsledky amerických voleb, co nás drží v jejich zajetí. Jde možná spíše o jakési trojité uhranutí měkkou silou: měkká síla demokracie, měkká síla médií a měkká síla Ameriky. Zmínka o měkké síle bývá často nepochopená, zejména na naší straně Atlantiku, kde vyhlášená měkká síla Evropy bývá dávána do kontrastu s tvrdou sílou Ameriky. Jenže jak říká Joseph Nye z Harvardu, “esence měkké síly spočívá v její schopnosti přitahovat”. A lidé jsou americkými volbami neodolatelně přitahováni, protože připomínají vzrušující dostihy anebo třeba dobře udělanou mýdlovou operu. A to je přesně ten typ síly, který například tak zoufale chybí politickým institucím Evropské unie.
Funguje to přesně jako v amerických seriálech Zoufalé manželky, o Západním křídle ani nemluvě – reality show amerických voleb má všechno potřebné: silné, protikladné a pozoruhodné postavy jako Hillary, Obamu, McCaina, ohavného Romneyho a žoviálního Huckabeeho. (A jako ve všech dobrých mýdlových operách, staří pro každou postavu jedno krátké jméno.) Navíc podstata soutěže není v konfrontaci ideologií či vizí. To bude děležité až na podzim, ale v tomto okamžiku jsou primárky především soutěží charakterů, které prodávají publiku vlastní verze sebe sama – a vyprávějí příběhy o sobě a o Americe.
Bylo to jasně vidět na Obamově projevu minulé úterý, kdy přímo v biblickém stylu líčil, jak se po kraji šíří změna. Mluvil o tom, co zařalo jako šepot ve Springfieldu a brzo se neslo nad obilnými lány v Iowě, kde farmáři a dělníci, studenti a senioči povstali v množství do té doby nevídaném. A jak se jejich hlasy nesly ozvěnou z kopců v New Hampshiru do pouští Nevady, kde učitelé a kuchaři a umývači nádobí povstali a řekli: možná nemusí být Washington na věčné časy v rukou lobbistů. (Umývači nádobí všech zemí, spojte se, nemáte co ztratit než své lobbisty. Lobbisty a clintonisty, má se na mysli.)
Vzrušující. Ale existuje jiný způsob, jak vyprávět tentýž příběh. Asi takhle: Co začalo jako šepot na YouTube, brzo se neslo přes velké plachty New York Times. Hlasy se nesly ozvěnou přes satelity CNN, ABC a BBC, načež editoři, reportéři a pracovníci redakcí CBS, France 24 a Al-Džazíry International povstali a řekli: “Obama je dnes ten hlavní příběh.” Média a politikové jsou dnes zaklesnuti do systémového klinče, z něhož se příležitostně rodí triumfální příběh hodný vyprávění. Někdy se politikům podaří tento příběh médiím vnutit (McCain to zkusil relativně úspěšně, byť trochu pozdě), někdy ho média vnutí politikům (Giuliani vybouchl – a také se to stalo). Ale nejčastěji jde o interakci, o permanentní míchání obou entit a jednotlivé příběhy jsou vyprávěny a převyprávěny pořád dokola napříč planetou. Letos máme opravdovou pohádku na dobrou noc: !Byl jednou jeden mladý muž, jmenoval se Barack…”
Co s naším hlasem
Ale během toho všeho, a zejména v závěru, jsou tady voliči. Oni rozhodnou. Při vší té taktice, lobbování a manipulaci, průzkumech veřejného mínění a učených analýzách – nikdo do posledního okamžiku sčítání hlasů neví, kdo bude vítěz. A to je ta měkká síla demokracie. Je to opravdová soutěž jako ten fotbalový zápas. Není rozhodnuto, dokud není opravdový konec, dokud nezapíská píšťalka rozhodřího. Není divu, že čínský ústřední výbor s touto měkkou sílou nemůže soutěžit. Jen si zkuste volební kampaň, soudruzi Xi a Li, řekněte nám svůj příběh – a my vám budeme všichni naslouchat.
Zbytek světa, my Neameričané, nemáme hlasy. Naše veřejně vyjadřované preference mají na konečný výsledek asi takový vliv, jako kdybyste chtěli pro Brazílii získat titul mistra světa svým fanděním. Pro nás je to něco jako účast bez reprezentace. A přesto sledujeme americké volby s mnohem větším zájmem než volby u našich sousedů. Je to přesně totéž, jako když s mnohem větším zájmem sledujeme čtvrtfinále mistrovství světa než zápas místního týmu ve druhé lize.
Ale představte si, že bychom mohli volit v této vzdálené soutěži, kterou nám globální média umožňují sledovat tak zblízka. Představte si, že bychom nevolili prezidenta cizí země, ale šéfa například OSN, Světové banky či Mezinárodního měnového fondu. Není zarážející ten kontrast mezi vášnivou globální fascinací volbou prezidenta jednoho národa a téměř totálním nezájmem o světové organizace? Představte si, že bychom mohli volit v této vzdálené soutěži, kterou nám globální média umožňují sledovat tak zblízka. Představte si, že bychom nevolili prezidenta cizí země, ale šéfa například OSN, Světové banky či Mezinárodního měnového fondu. To by byl jednou jeden den…
Text vyšiel v denníku The Guardian.