Přínos tehdejšího rozdělení je dnes vidět na každém kroku. Námůstí SNP v Bratislavě na Silvestra 1992 skýtalo tento obraz: kolem panenky z umělé hmoty v krojované košilce a v dřevěné kolébce postával houf sudiček podivného vzezření s lahvemi v ruce. Svým způsobem byl ten obraz přesný. Porod Slovenské republiky byl opravdu tak ošklivý a nepřirozený, jak to nechtěně vyjádřila ta opilá parta nadšenců. Ale dějiny jsou někdy milosrdné a národům dávají navzdory jejich selháním další šanci. Češi a Slováci se jí chopili s takovou vervou, že po patnácti letech od rozpadu Československa jsou světu i sobě samým příkladem šťastného řešení etnických sporů.
Přínos tehdejšího rozdělení je dnes vidět na první pohled. Zmizela křeč ve vzájemných vztazích a zůstala náklonnost, zmizela nepřehledná, těžkopádná federace a zůstala silná, efektivní spolupráce dvou států uvnitř Evropské unie, zmizela ekonomická nerovnováha dvou států a zůstala jejich zdravá soutěživost a tak dále. Nutno ovšem dodat, že této kladné bilance – zejména na slovenské straně – dosáhla generace politických a společenských elit, které byly v roce 1992 ostře proti rozpadu státu. Historická logika zřejmě často sahá po paradoxních prostředcích.
Všechno má svou cenu
V okamžiku, kdy se úspěch experimentu jeví jako nesporný, je však také načase podívat se na cenu, kterou jsme za něj zaplatili. Když pomineme zjevné geopolitické ztráty z rozpadu silného gravitačního pole, které Československo mohlo využít ku prospěchu nejen střední Evropy, tak nejvyšší ztráty utrpěly Česká a slovenská společnost na své občanské duši – a dnes jsou zjevné možná ještě více než před patnácti lety. Rok 1992 byl totiž přímou antitezí roku 1989, byla to postkomunistická reakce na listopadovou revoluci a její ideu otevřeného politického systému. Obě společnosti se z porážky této ideje dodnes nevzpamatovaly.
Václav Klaus i Vladimír Mečiar (a s nimi mnozí jiní) tehdy i dnes argumentují, že k rozdělení Československa měli mandát od voličů, protože ti nedali dost svých hlasů jiným politikům, kteří hlásali zachování federace. Když si odmyslíme okamžité důsledky argumentace, která redukuje občany jen na voliče (absence referenda a rozpad státu), zůstává jeden dlouhodobý. Je jím nepřirozená nadvláda politických stran, které jsou jakousi podivnou inkarnací stran z první republiky zmutovaných navíc normalizačním genem, jímž nasákla podstatná část politické generace. Bylo to právě na podzim v roce 1992, kdy si Klaus i Mečiar naplno uvědomili skrytou sílu politických stran, a od toho okamžiku zařali tvrdě pracovat na jejich dalších vítězstvích nad společností.
V následujících letech se oba státy vyvíjely na první pohled odlišně, ale s odstupem času to zas tak velký rozdíl nebyl. Slovensko svedlo těžký boj s Mečiarem a v roce 1998 se díky spojení nevládních organizací s politickou opozicí dostalo ze sevření autoritářské moci. Ve stejném čase se v Česku odehrál neúspěšný pokus o svržení Klause a jeho absolutizace politiky. Deset let poté je však výsledek v obou zemích hodně podobný: politické strany bez ohledu na různost programů nadále žárlivé střeží svoji moc a jejich tendence kontrolovat veřejný život nijak neslábne. Mohutná korupce je jen jedním z neblahých děsledků.
Je málo pravděpodobné, že bylo možné zachránit československou federaci, která snad právě díky složitému ústavnímu systému omezovala sílu politických stran a skýtala tak společnosti otevřenější prostor. Z dnešního pohledu se stále více ukazuje, že hlavním děvodem jejího rozpadu nebyl samotný nacionalismus (český stejně tak jako slovenský), ale že nejspíš nevydržela nápor postkomunistického tažení proti ideám liberální demokracie, které se s takovou slávou vynočily v listopadu 1989 jakoby jen kvůli tomu, aby vzápětí notně pohasly.
Slováci vzpomínají
Češi a Slováci dnes žijí ve státech, jejichž instituce sice mají všechny formální znaky liberální demokracie, ale obě společnosti jsou samy o sobě příliš slabé na to, aby je pro sebe naplno využily. Rozpadem federace zanikla možnost, aby si vzájemně pomáhaly v těžkých chvílích. Se slovenskou podporou by možná památná vzpoura v České televizi byla dopadla lépe, dnes by zase Slováci věru potřebovali trochu vzpruhy, neboť současná vláda začala svobodě nejen médií utahovat šrouby.
Na rozdělení Československa tedy nejvíce vydělaly především politické strany. Proto také politikové v obou zemích zdůrazňují úspěch tohoto experimentu. Nedávný průzkum veřejného mínění na Slovensku, objednaný deníkem SME, však překvapivě ukázal, že ve společnosti je na rozdíl od politiků idea Československa stále velmi živá. Něco přes čtyřicet procent dotázaných by si přálo obnovení společného státu, stejný počet je proti, zbytek nemá názor. Interpretace výsledku průzkumu by jistě musela vzít v úvahu efekt obyčejné nostalgie za minulostí, s níž jsou spjaty životy střední a starší generace. Možná však oněch čtyřicet procent lidí také vyjadřuje jakýsi nejasný pocit, že cena, kterou jsme za onen politický experiment zaplatili, byla příliš vysoká.