Je to „nespravedlivé a neopodstatněné“, rozčiloval se koncem března řecký ministr financí George Papaconstantinou, když ratingová agentura Moody’s jeho zemi opět snížila známku. Podle ministra to víc než o ekonomické situaci v Řecku „vypovídá o špatných úmyslech a nevypočitatelnosti samotné agentury“. Papaconstantinou agentury zároveň obvinil, že zatímco zaspaly a dlouho úplně pomíjely rizika vedoucí ke globální krizi v roce 2008, dnes se předhánějí v zaručených proroctvích“ dalších krizí.
Přestože ministrův zoufalý výkřik Řecku z bryndy, již si způsobilo do velké míry samo, nepomůže, jako příspěvek do debaty o dosud nepotrestaných vinících obrovské finanční krize stojí za pozornost.
Kdo spustil lavinu
Americká vládní vyšetřovací komise (FCIC) například dospěla letos v lednu k závěru, že tři nejvýznamnější ratingové agentury (Moody’s, Standard & Poor’ s a Fitch) patřily mezi „klíčové hybatele krize“ a že bez jejich přispění by vůbec nemohla propuknout. Právě ony totiž udělovaly toxickým finančním derivátům poskládaným z různých druhů hypoték – včetně těch podřadných – nejvyšší známku AAA. Je to asi totéž, jako kdyby Světová zdravotnická organizace tvrdila, že virus HIV je neškodný a v nejhorším případě vyvolá rýmu. Banky pak díky tomuto ocenění šířily na finančních trzích toxické deriváty jako naprosto bezpečné cenné papíry. Kdyby agentury dělaly poctivě to, zač byly placeny, a těmto derivátům dávaly známky například BBB (označující vysokou míru rizika), nemohly by se tak lavinovitě šířit světem.
V normálním světě by každý s tak špatným úsudkem (nebo úmyslem) ztratil důvěru, jenže svět byznysu se bez ratingových agentur zatím nedokáže obejít. Vznikly současně s prudkým rozvojem finančních trhů počátkem dvacátých let minulého století a od té doby pomáhají investorům orientovat se v tržním prostoru, který stále (a čím dál více) připomíná labyrint křivých zrcadel. Agentury poskytují iluzi řádu a objektivity tak, že finančním produktům, firmám i státům přidělují známku kvality. Přesněji, označují míru rizika, které koupí produktu, akcií či státních dluhopisů podstupujete.
Tyto agentury mají své vlastní armády analytiků, jež si většina investičních skupin, firem a často ani centrálních bank států nemůže dovolit. Ale nemohou si přitom ani dovolit hodnocení agentur pominout, protože akciové trhy si je vyžadují. Příkladem budiž nervozita, kterou v EU vyvolala zpráva z minulého týdne, že německý parlament chce předem schvalovat výšku peněžního vkladu země do společného evropského fondu, jenž má od roku 2013 pomáhat státům eurozóny ve finančních potížích. Tato zdánlivá drobnost může způsobit, že ratingové agentury nedají tomuto fondu nejvyšší známku spolehlivosti AAA, což znamená, že úroky za půjčování peněz budou vyšší a celý záchranný systém se natolik prodraží, že se vytratí jeho původní smysl.
Konflikt zájmů
Navzdory časté averzi, kterou agentury vyvolávají zejména v politických kruzích, většina států jim nadále platí za jejich služby, tedy za jejich hodnocení. (Výjimkou je Německo, které neplatí, ale agentury mu známku kvůli významu jeho ekonomiky přesto udělují.) Bez agenturních ratingů si totiž nemohou půjčovat peníze na finančních trzích. Agentury však žijí především z poplatků, které vybírají od mnoha dalších klientů, zejména bank.
A právě finanční vazba mezi bankami a agenturami vyvolává podezření, že v období před rokem 2008 mohlo jít o nekalý byznys. Banky totiž agenturám platily slušné poplatky za hodnocení každého svého finančního produktu včetně derivátů (tzv. CDO), jichž byly v době před krizí spousty. Agentury tedy vydělávaly na přidělování vysokých známek a banky vydělávaly na prodeji takto oceněných derivátů. Byl to uzavřený kruh. Podle šéfa vyšetřovací komice FCIC Phila Angelidese byla zejména agentura Moody’s „továrnou na áčka“. Za rok 2007 pocházela polovina všech jejích příjmů právě z poplatků za hodnocení těchto finančních produktů. V letech 2000–2007 rozdala známky tolika produktům včetně derivátů, že jejich tehdejší hodnota (jak se později ukázalo, vinou agentur mohutně nadsazená) přesahovala pět bilionů (!), tedy pět tisíc miliard dolarů. Díky těmto službám byl ekonomický rozvoj agentury tak prudký, že dokonce předčil i takové tygry jako Microsoft či Google. Týdeník Der Spiegel citoval z interního e-mailu jednoho člena vedení Moody’s z té doby: „Cítím se, jako kdybychom prodávali své duše ďáblu.“
Není divu, že dnešní přístup všech tří agentur, které se předhánějí v dramatickém zhoršování známek zadlužených států na jihu Evropy, vyvolává rozhořčení vlád. Tím spíše, že ještě před dvěma roky hodnotily například řeckou ekonomiku jako stabilní (ovšem možná jen proto, že tak silně věřily eurozóně).
Nedotknutelní
Jak vlády, tak zkrachovalé investiční fondy, které se cítí být agenturami podvedeny, jsou však ve svém hněvu bezmocné. Bývalý ředitel zkrachovalého finančního gigantu AIG Hank Greenberg se v jedné televizní debatě marně rozčiloval, že tyto agentury „způsobily velké škody finančním institucím“. Všechny pokusy o žaloby a vymáhání odškodného za nekorektní hodnocení vyšly zatím naprázdno. Všechny tři agentury sídlí ve Spojených státech a tam vyhrávají soudní pře jako na běžícím pásu. Jak je to možné? Agentury se brání rafinovaným způsobem. Tvrdí totiž, že samotný rating, který udělují, není nic jiného než jejich názor na kvalitu konkrétního produktu či ekonomiky státu, je to tedy totéž, jako když například noviny uveřejní svůj komentář. Patří tedy do stejné kategorie jako média, a tudíž musí být chráněny stejným zákonem o svobodě projevu. A ten je v Americe přímo vzorným obráncem médií.
Řecko by si však na agentury nepřišlo, ani kdyby americké soudy rozhodovaly v jejich neprospěch – zákony Evropské unie se totiž na tyto agentury se sídlem v USA nevztahují. Právě to chce ale EU změnit a hledá způsoby, jak suverenitu agentur omezit, například podmínkou, že pokud chtějí operovat na evropských trzích, musejí podléhat zákonům EU. Dalším krokem je tlak na to, aby agentury oznamovaly vládám zhoršení ratingu jejich ekonomik s předstihem tří dnů, aby se stihly na případný šok a paniku trhů připravit. Kromě toho by měly dokládat svá hodnocení podrobnější analýzou než dosud. EU uvažuje dokonce i o tom, že by zřídila vlastní ratingovou agenturu a oslabila tak moc oněch tří.
Agentury se brání a tvrdí, že se z krize poučily, že zavedly propracovaný systém vnitřní kontroly a že příliš tvrdá regulace poškodí nejen je, ale i samotný byznys.
Výsledkem války slov mezi vládami a ratingovými agenturami je tedy zatím spíše frustrace na obou stranách a skutečně účinná regulace je stále ve hvězdách. Američané sice už jistá opatření díky tzv. Doddovu-Frankovu zákonu zavedli, ale jak nedávno řekl pro Financial Times ze své cely v Severní Karolíně proslulý defraudant Bernard Madoff: „Bylo uděláno velmi málo, pokud vůbec něco, aby se věci napravily.“ A kdo jiný než největší podvodník v dějinách finančních trhů to umí lépe posoudit?
Text vyšiel v týždenníku Respekt.
