Dobrá zpráva ze Slovenska: vládní koalice se rozhádala, díky ňemuž se pozvedla opona nad potemnělou politickou scénou a k nahlédnutí jsou najednou zajímavé procesy. Robert Fico, levicový premiér se zaslouženým přídomkem populistický, se pokusil srazit na kolena svého koaličního partnera Vladimíra Mečiara v naději na definitivní konec tohoto zombie slovenské politiky, jenž v devadesátých letech přivedl Slovensko na pokraj zkázy. Ponížený Mečiar na poslední chvíli utekl z ringu a prohlásil, že v koalici zůstává.
Pokud Fico opravdu jednou pošle Mečiara pod politickou gilotinu, posílí tak poněkud riskantní tezi, že nejefektivnějším způsobem, jak oslabit extremismus, je vehnat ho do pasti podílu na moci. Velmi to připomíná nedávný polský příběh, kdy premiér Jaroslaw Kaczyński vyhnal z koalice a posléze do politického nebytí extremistické strany Andrzeje Leppera a Romana Giertycha. S tím rozdílem, že Kaczyński se přepočítal a svůj mocenský zápas v předčasných volbách prohrál.
Krádež posvátné půdy
Začalo to příběhem, jaké znají všechny postkomunistické země. Náměstek Slovenského pozemkového fondu za Mečiarovu stranu HZDS, jemuž šéfoval ministr zemědělství a Mečiarova pravá ruka Miroslav Jureňa, přiklepl jedné slovenské rodině v rámci restitucí sto hektarů půdy pod Tatrami, přestože původně vlastnili půdu úplně jinde. Vzápětí za rodinou přišli lidé blízcí samotnému Mečiarovi a nabídli jí za pozemek třináct milionů. Ta ho s radostí prodala, zřejmě netušíc, že pozemek, na němž mají vyrůst hotely a golfová hřiště, má ve skutečnosti cenu možná až pěldruhé miliardy korun. Zjednodušeně se dá říct, že Mečiarovi lidé, ne-li on sám, obratem jedné byrokratické ruky pohádkově zbohatli přímo před zraky veřejnosti.
Podobných skandálů, v nichž padaly velké sumy, se na Slovensku objevilo v poslední době dost a v korupční praxi se současná vláda rychle vyrovnala své pravicové předchůdkyni z časů premiéra Mikuláše Dzurindy. Proč se tedy právě tento skandál stal spouštěčem vládní krize? Především proto, že Ficovi vyhovoval. Je to příběh výlučně o Mečiarovi a HZDS, svůj part v něm hrají vychytralí obchodníci a zkorumpovaní politici, na jejichž nenávistné kritice si Fico vybudoval svou popularitu. A právě oni hanebně okradli slovenský národ o to nejposvátnější – o pořádný kus půdy.
Pokud měl Fico v plánu zbavit se Mečiara a získat pro svou stranu Smer jeho voliče a část jeho poslanců, v těchto dnech se mu k tomu naskytla ta nejlepší příležitost. Proti Mečiarově vůli tedy odvolal ministra Jureňu a pohrozil ještě něčím mnohem horším: zákonem o původu majetku a zrušením smutně proslulých amnestií, jež Mečiar kdysi sám podepsal a které mu zaručují beztrestnost za hříchy z devadesátých let. Pokud by Fico obě hrozby splnil, Mečiar by mohl přijít nejen o svou politickou kariéru, ale také o svobodu a nemalý majetek.
Je to zvláštní podívaná na nelítostný souboj těchto dvou mužů podobné povahy s patologickými rysy, z nichž Fico je jen modernější a snad méně maligní verzí antiliberálního populismu. Je to poprvé v moderních slovenských dějinách, co někdo veřejně fackuje kdysi tak obávaného Mečiara, za jehož vlády se páchaly politické vraždy a Slovensku hrozil osud Srbska či Běloruska. Je to také velký paradox, že tohoto veřejného ponížení se Mečiarovi dostalo od koaličního premiéra, zatímco jako opoziční politik byl Mečiar bývalým premiérem Mikulášem Dzurindou spíše oceňován jako možný budoucí partner.
Nechutný, ale účinný protijed
Co to všechno znamená? Když si premiér Fico bral do koalice dvé extremistické strany Vladimíra Mečiara a nacionalisty Jána Sloty, dělal to ve víře, že s lidmi podobného ražení může uplatnit své politické ideje – ať už jsou jakékoli – efektivněji než se standardními politiky, kteří staví hodnoty liberální demokracie nad principy moci. Záhy zjistil, že bezbřehý cynismus jeho partnerů, jejž považoval za dobrý základ spolupráce, mu ve skutečnosti znemožňuje prosadit svou vůli. Proto se rozhodl jich zbavit, a jako první mu naběhl na meč právě Mečiar.
Tato krize by mohla být pouze pitoreskním příběhem ze života politického hmyzu, kdyby nevyvolávala děležitější otázku, zda je možné ji systémově zařadit do moderních dějin evropského populismu. Nápadná podoba s polským příkladem svádí k myšlence, že na nebezpečné extremistické strany, jež se rodí z protestu vůči liberální politice, je účinný protijed: smrtící objetí v koalici s méné radikálním populismem. Není to příjemný pohled, ale ještě horší je představa, že by se tohoto úkolu měli zhostit samotní liberální demokraté, jak si to přál Mikuláš Dzurinda, jenž kdysi koketoval s myšlenkou vzít Mečiara do koalice. Škody na politické kultuře by v takovém případě byly nesrovnatelně větší.
Dalším testem obecnější platnosti polského a slovenského příkladu může být osud Jána Sloty. Je dobré sledovat pozorně tento proces, neboť není vyloučeno, že testem životnosti extremismu jednou projde i česká společnost. Komunisté na tuto příležitost trpělivě čekají.