Poprvé jsem byla ve Francii v polovině 70. let a největší šok mi tam způsobila hromada batohů v nádražní hale na bretaňském pobřeží. Studenti tehdy cestovali vlakem. Všude jsme prostě odhodili krosnu doprostřed nádraží, šli si prohlédnout město a večer ji tam zase našli. Auta Francouzi někdy nechávali otevřená i s klíčkem v zapalování pro případ, že by někdo potřeboval popojet. V mém socialistickém ráji byl sice tehdy na každém rohu policajt, ale krosna by tam nevydržela na místě ani deset minut, o autě nemluvě.
O pár let později se doba změnila. Francouzi auta zamykali a pro jistotu z nich vyndávali i autorádia. Ale na to jsem příliš nemyslela, protože se mi to nehodilo do programu. Jako mnoho našinců jsem si chtěla uchovat děležitou víru v Západ, v otevřenou a přitom solidní společnost. Zdálo se nám, že občanská svoboda s sebou automaticky a navždy nese bezpečí a vzájemnou důvěru. Je to trapné, ale ještě v osmdesátých letech jsem tak trochu věřila, že lidé na Západě nemají ani rýmu. Srdce si nedalo radit, zvláště při pohledu na dobře živené a informované západní přátele. Rozum mi ovšem napovídal, že je to nesmysl, ale dělal mi dobře a nebyla jsem v tom sama.
Když pak přišel podzim 89 a na hranicích se stříhaly ostnaté dráty, věřili snad všichni v export západních hodnot. Z našeho pohledu se podařil skoro na jedničku. Žádný postkomunistický parlament by nikdy dobrovolně a bez Bruselu nepřijal blahodárnou a rozsáhlou evropskou legislativu. Během toho dlouhého procesu jsme se ale všichni změnili a stejně tak náš pohled na věc. Západní mysterium zmizelo. Chytila jsem po celé Evropě mnoho chřipek a několikrát mě okradli. Začala jsem také rozumět filmům Davida Lynche, které se mi dřív zdály ujeté a perverzní. Moji západní přátelé zatím dospěli k podobným závěrům. Rovněž je u nás okradli a časem též pochopili, že duchovní hodnoty jsou také v Praze až na druhém místě, pokud vůbec. Jenom si stýskali, že opravená Praha už není zdaleka tak magická, a nechápali, proč z toho mám radost.
Letos v lété jsem v Chorvatsku před dospívající dcerou řekla, že mi tam vadí nacionalisté. Namítla správně, že u nás je jich taky dost, o Francii nemluvě. V tu chvíli jsem zažívala pocit absolutního vítězství: to dítě už vůbec neví, že nějaký Východ a Západ existuje!
Proč ty pochyby?
Tři týdny před rozšířením Schengenu se ze starých členských států stále častěji ozývá otázka, jestli není předňasné. Německá pohraniční policie varovala, že v zemi se zvýší kriminalita. Nadšené není Rakousko a invaze Rumunů do Itálie důvěru ve volný pohyb osob taky neposílila. Jenže schengenské hranice nestřeží pár jednotlivců, ale bezpečnostní systém. Proč ty pochyby?
Možná proto, že symboly a podvědomí fungují a historická paměť někdy klame. Pád západořímské říše přece zařal podobně. Byla tam přebujelá byrokracie, neschopnost uhlídat dlouhou hranici. A hlavně nájezdy barbarů, kteří nesdíleli naše hodnoty. Dnešní Evropa sice není impérium, ale pocity zůstaly: musíme si dát pozor na barbary. Zpod nátěru politické korektnosti se barbaři derou do novin a do řeči politiků. V každé evropské hospodě se o nich mluví naplno a jsou tam všichni pěkně pohromadě: zoufalci, které može přináší v zástupech na italské a španělské pobřeží. Asijci deroucí se přes východoevropskou hranici. Legální přistěhovalci, kteří neumůjí jazyk. A někdy i my, Češi, Slováci, Poláci, Maďaři. Železná opona zajišťovala rovnováhu: klid hrůzovlády u nás, klid prosperity v západní Evropě. Jsme ve skutečnosti xenofobní a děsíme se vpádu barbarů do našich zemí víc než všichni Západoevropané dohromady, ale ti to nevědí. Jenom si dětsky přejí, aby všechno bylo předvídatelné a pohodlné jako dřív na Západě.
Jenže starý Západ s otevřenými auty se už nedá uhájit a všichni budeme mít co dělat, abychom ubránili aspoň otevřenou společnost. Před čtyřiceti lety neexistoval masový terorismus a organizovaný zločin znala většina lidí jen z kina. Hlavně ale železná opona zajišťovala rovnováhu: klid hrůzovlády u nás, klid prosperity v západní Evropě. Když jsme pak Západ jako symbol nepotřebovali, odložili jsme ho. Západ pro nás už není, aspoň ne ten s velkým Z.
Velké Vé
Francouzský turista stojí před malostranským obchodem, kde se prodávají ruské papachy a odznaky se Stalinem. Ukazuje příteli malované ruské bábušky: “Tohle je tradiční místní umění,” říká. Pak ukáže na stejn? hnusnou karlovarskou sklenici: “Tohle tradiční není.” Zkouším mu to celé vysvětlit, ale nezajímá ho to. Jsou prosté lidé, kteří si jezdí užít Východ anebo Afriku jako exotické dobrodružství. Nechtějí vědět, jak je to doopravdy. Doma se děsí polských instalatérů stejně jako Pákistánců s plnovousem anebo posunutí schengenských hranic. Preventivně odmítají změny ve vztazích a na mapách. Nic je nepřesvědří.
Stereotyp usmoleného Východu přežívá vzhledem k prosperitě v nových členských zemích zdánlivě nepochopitelně. Jedno z vysvětlení je, že mnozí lidé ten stereotyp potřebují, stejné jako kdysi já víru, že na Západě je tráva zelenější a nikdo tam nemá rýmu.
Ilegální migrace nikomu nemůže být jedno, vždyť nikdo neví, co přesné s ní. Ale zákonné přemísňování Evropaně, byť po statisících, se celkem dalo předvídat. Stačí Schengenští, promiňte: Věřili jste opravdu, že rozšíření Evropy proběhne úplně bez problémů? Možná vypadá nájezd Rumunů na Řím opravdu jako zkáza impéria a pro Rumunsko je to velká ostuda. Za pár let ale na néj, doufejme, budou Italové vzpomínat stejně mlhavě jako dnes Češi na legendární zátah na ruskou mafii u Holubů. Přičlenění Rumunska je přece bolestný, ale odvážný krok na cesté ke zrušení Východu.
Přemýšlím, zda jsem nyní těsné před rozšířením ještě barbar, či už Římanka. Zjišťuji, že je mi to jedno. Starý Západ už není a to je dobře. Nezmizel totiž proto, že ho rozvrátili barbaři, ale protože měl na rozdíl od starého Říma tolik síly a inteligence, že se dokázal otevřít. Tím se změnil, naplnil se a uzavřel jako historický symbol. Posunuté hranice Schengenu jsou dokladem toho nejlepšího konce, jaký mohl Západ potkat. Otázka je, co bude dál.