Je paradox, že tento rok měl být rokem společné evropské zahraniční politiky.
Foto: Patrick Baz, AFP / Getty Images
Takže Evropané jsou z Marsu a Američané z Venuše. Francouzští žabožrouti se vrhli do vojenské akce v Libyi, američtí křižáci a žrouti hamburgerů naopak váhají někde v týlu.
Tyto vulgární stereotypy jsou stejně zavádějící dnes, jako byly už v čase války v Iráku. I dnes – stejně jako tehdy – jsou Američané názorově rozděleni a Evropané také. Francie a Británie vedou akci za bezletovou zónu nad Libyí s cílem chránit civilisty, zatímco Německo se od nich demonstrativně distancuje. Obamova administrativa se zpočátku chovala téměř jako Německo, ale pak svůj postoj změnila pod tlakem Kaddáfího krutostí, názoru Ligy arabských států a také hlasů významných Američanů. Mezi nimi volal po vojenské akci nad Libyí také Robert Kagan, neokonzervativec, jenž proslul výrokem, že „Američané jsou z Marsu, Evropané z Venuše“.
Směsice důvodů
Co se týče Francie, není třeba si dělat iluze o osobních motivech Nicolase Sarkozyho, jenž doufá, že jeho aktivita mu zlepší šance na vítězství v prezidentských volbách příští rok. Rozhodný postoj ve jménu lidských práv arabského lidu má zakrýt jeho někdejší náklonnost k arabským vůdcům, kteří tato práva zhusta potlačovali, včetně Husního Mubaraka – ještě nedávno Sarkozyho spolupředsedy Unie pro Středomoří –, tuniského prezidenta bin Alího a ovšem Muammara Kaddáfího.
Britský premiér David Cameron je sice v jiné situaci, ale došel k podobnému závěru jako Sarkozy. Motivy lidí jsou vždy směsicí různých důvodů.
Nebyly to však Sarkozyho velikášské iluze, které přesvědčily arabské lídry podpořit rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. Jejich názor změnil samotný Kaddáfí, který zabíjel vlastní občany a hrozil vyhnat tyto „krysy“ z jejich domovů. Vojenská intervence byla schválena rozvážně, bez iluzí a na základě jasného poznání: vše bude ještě mnohem horší, pokud nezasáhneme.
Tato logika přesvědčila většinu v Radě bezpečnosti, byť ne Rusko, Čínu, Brazílii, Indii a také Německo. Jak se v tom okamžiku asi cítil německý velvyslanec při OSN Peter Wittig, když Emmanuel Issoze-Ngondet, velvyslanec z Gabonu sedící vedle něj, zvedl ruku za rezoluci na ochranu životů nevinných civilistů? Cítil něco blízkého studu?
Kudla do zad
Tolik tedy k Francii a Německu jako k nerozborné dvojici v srdci Evropy, která ji vede a promlouvá silným jednotným hlasem ke světu! Místo toho se francouzský a německý ministr zahraničí Alain Juppé a Guido Westerwelle octli v otevřené neshodě. „Říkám, co si myslím, a on také říká, co si myslí,“ odsekl Juppé po ostré výměně názorů mezi oběma ministry v Bruselu minulé pondělí. A reportéři deníku Le Monde zachytili Juppého devastující výrok: „Společná bezpečnostní politika Evropy? Ta je mrtvá.“
Nejde přitom o přímou německou vojenskou účast. Každý by pochopil, že je nemožná. Ale jak mohlo Německo odmítnout podpořit rezoluci? A co hůř, Westerwelle se poté odvolal na to, že Liga arabských států zpochybnila přiměřenost vojenské akce: „My jsme s tímto rizikem počítali. Myslím, že jsme měli k našemu postoji dobré důvody vzhledem k tomu, že Liga arabských států vzápětí vojenskou akci kritizovala.“
Takže zatímco francouzští a britští piloti riskovali své životy v akci, německý ministr zahraničí v podstatě vybízel Ligu arabských států k další kritice této akce. Tomu se říká „kudla do zad“.
Pro tento německý postoj existuje několik důvodů. Westerwelle je jedním z nejslabších ministrů zahraničí za dlouhou dobu. Jako lídr koaliční FDP se děsí proher v několikerých místních volbách a jako mnoho jiných evropských politiků sleduje spíše náladu domácího publika. A tu lze – po chvilkové ochotě z devadesátých let převzít mezinárodní odpovědnost – dnes vyjádřit slovy: „Dejte nám pokoj.“ Kromě toho dynamika německého růstu exportu je dnes tažena těmi zeměmi, které se v OSN zdržely hlasování: Brazílie, Indie, Čína a Rusko.
Bez ohledu na to, zda mají pravdu Němci či Francouzi, jejich rozštěpení je výsměchem pokusu Evropy tvářit se, že má nějakou zahraniční politiku. Stalo se to právě v roce, který měl tuto společnou zahraniční politiku konečně založit. „Na dnešním setkání se ukázala schopnost Evropy reagovat na události v Libyi rychle, rozhodně a jednotně,“ prohlásila Catherine Ashtonová, nejvyšší představitelka EU pro zahraniční politiku. Zaslouží si odměnu za to, že dokázala říct tato slova s vážnou tváří.
Pochybnosti a naděje
To neznamená, že pochybnosti o vojenské operaci v Libyi nejsou velké. Na jedné straně je jasné, že pasivita světa by měla strašlivé důsledky pro běžné Libyjce, tedy že nedělat nic by věci zhoršilo. Na druhé straně je teď třeba dokázat, že věci se díky akci budou zlepšovat. A tady jsme v pasti mezi limitem mandátu OSN, jímž je ochrana civilistů, a jedinou možností, jak ji zabezpečit: totiž pádem Kaddáfího. V takové situaci je nadějí jen to, že tento opatrně formulovaný limit OSN pomůže Libyjcům zbavit se Kaddáfího svépomocí.
Bohužel, možné jsou i jiné scénáře, včetně nepěkného a zdlouhavého rozpadu země, jejíž západní části by Kaddáfí nadále vládl. Rozdělená Evropa tak zvyšuje pravděpodobnost rozdělené Libye.