Typický pozdrav vypadá takto: nejdřív úsměv a pohled do očí, vzápětí zrak padne na vaši jmenovku na klopě saka a poté zabloudí za vaše rameno, zda není v okolí někdo významnější. Sir Martin Sorrell, šéf velké reklamní agentury WPP Group, si ve svém blogu mohl dovolit tuto lehkou sebeironii, protože i on patří mezi „muže z Davosu“, několik tisíc příslušníků nového lidského druhu, kteří se setkávají pravidelně každou zimu v odlehlém lyžařském středisku ve švýcarských Alpách a odtud prorokují, kam se bude ubírat svět.
Letos to podle komentátora Financial Times Gideona Rachmana probíhalo jako obvykle – hektických pět dnů s pár hodinami spánku, frenetické navazování kontaktů pobíháním ze schůzky na schůzku z třeskutého mrazu do hotelů přehřátých množstvím lidských těl, bankety, večeře jen pro zvané, jízdy konferenčními autobusy, kde si vedle vás sedne třeba bývalý generální tajemník OSN Kofi Annan.
‘Muž z Davosu’ má obavu, že přestává rozumět světu, který před léty stvořil ke svému obrazu.
A spolu s bankéři, kteří se mu v posledních dvou krizových letech stydlivě vyhýbali, se do Davosu letos také vrátil optimismus. Tiskem proběhly výroky předních ekonomů, že světová ekonomika poroste třemi rychlostmi – s Čínou a Indií na čele, Amerikou na dohled a Evropou na chvostě. Média se též věnovala důraznému ujištění Nicolase Sarkozyho a Angely Merkelové, že za záchranu eura položí i život. A všichni účastníci této mamutí konference se úlevně shodli, že globální kapitalismus nemá soupeře ani alternativu. Přesto je z mnoha komentářů a postřehů cítit jakýsi zvláštní údiv nad tím, kolik nejistoty a úzkosti se najednou pod maskou sebevědomí „mužů z Davosu“ skrývá. Co se stalo?
Vzpoura davů
Světové ekonomické fórum (WEF) v Davosu bylo založeno v roce 1971 a jeho původní myšlenkou bylo dát dohromady manažery velkých evropských podniků s jejich úspěšnými americkými kolegy. Časem ta věc přerostla v exkluzivní konferenci světových politiků, byznysmenů, intelektuálů, nevládních organizací a celebrit, která se na neutrální švýcarské půdě v alpské vesnici koná každý rok koncem ledna. Do dějin tak vešla slavná setkání znepřátelených politiků, která by jinde nebyla možná, například tureckého a řeckého premiéra v roce 1988 nebo izraelského ministra zahraničí Šimona Perese s palestinským vůdcem Jásirem Arafatem o šest let později.
Zlom, který z Davosu udělal událost, na níž žádný příslušník světové elity byznysu a politiky nesmí chybět, nastal počátkem devadesátých let. Důvodem byl pád komunismu jako jediného ideologického vyzyvatele kapitalismu. Otevřela se tak cesta ke zrodu globální kapitalistické ideologie a vzniku nadnárodní „supertřídy“ – jak tuto množinu mocných lidí nazval autor bestselleru Supertřída David Rothkopf, podle něhož má šest tisíc členů a „vládne světu“.
Známější a výstižnější je však pojem „muž z Davosu“, který v polovině devadesátých let vyslovil Samuel Huntington, autor slavné knihy Střet civilizací. Narážku na zrození nového lidského druhu jakési globální elity, kterou pojí moc, peníze a společný zájem si obojí udržet, myslel Huntington jako hrozbu, že ze světa se vytratí klasická rovnováha udržovaná národními státy a jejich legitimními vládami. Ve slavné debatě se tehdy na stranu „muže z Davosu“ postavil týdeník The Economist a oslavoval ho jako alternativu vůči zastaralé politické garnituře z dob studené války, neboť ekonomické zájmy globální elity „lidstvo spíše sjednotí, než aby ho dělily“.
Následující desetiletí se zdálo, že pravdu má The Economist. Světová ekonomika prudce rostla a funkci pokroku a hybatelů dějin přebírali stále více mamutí firmy à la Microsoft, Google či Goldman Sachs s obratem větším než rozpočty mnoha států. Šok ze selhání těchto elit (reprezentovaných díky boomu finančnictví stále více bankéři) nastal na podzim roku 2008, kdy se ukázalo, že důvěra ve schopnost „globokratů“ řídit ekonomiku ke prospěchu všech vyšla velmi draze a svět musely před finančním krachem zachraňovat staré dobré státy a jejich daňoví poplatníci.
Otřes však nebyl tak silný, aby přes všechny naordinované regulace dokázal zásadním způsobem oslabit postavení světového byznysu, koneckonců, Davos zářil jako vždy. Problém je v něčem jiném – tyto elity si lépe než kdo jiný uvědomily, jak křehká je jejich moc. Proto byla jedním z hlavních témat letošního Davosu sociální nerovnost. Strach ze vzpoury davů, jejíž první příznaky se objevily v masových protestech antiglobalistů už koncem minulého tisíciletí, dostal kvůli krizi nový rozměr.
Také proto je Davos stále více místem, kde se kromě politiků mísí byznysmeni s představiteli humanitárních organizací a miliardáři v čele s Billem Gatesem už loni ohlásili iniciativu, že se vzdají poloviny svého majetku ve prospěch lidstva. Charakter „muže z Davosu“, kdysi typický svou dravostí a touhou po zisku, se prostě pomalu mění, dokonce se mění i jeho pohlaví. Přibývá totiž žen (nejnověji 16 procent), které – jako například šéfka Coca-Coly v Evropě Dominique Reinicheová – prosazují rodovou rovnost jako pojítko napříč „třídním dělením“. Jiná věc je, že žena v Davosu je muži vnímána stále spíše jako „manželka ředitele“ než jako ředitelka, posteskla si prezidentka firmy Manpower France Françoise Griová.
Pro Davos je příznačné, že panelové debaty (lze je vidět na YouTube) mají nekonfliktní charakter, nicméně kritiky do vlastních – „kapitalistických“ – řad přibývá. Ekonom Jeffrey Sachs mluvil o Americe jako o „nešťastné bohaté společnosti“, další nemilosrdný kritik a nobelista Joseph Stiglitz uvedl jako důkaz mylného důrazu na růst HDP fakt, že „v Kalifornii jde více peněz na věznice než na vzdělání“, což sice statisticky přispívá k růstu HDP, ale neznamená to automaticky zvyšování kvality života. A zřetelně přibylo debat na téma skandinávského modelu vysokých daní.
Mohlo by to naznačovat, že „muž z Davosu“ se učí napravovat chyby světa, jež sám stvořil – dřív než bude pozdě. Jenže to má háček. Dějiny se řítí kupředu příliš rychle bez ohledu na přání či vůli „vládců vesmíru“, jak postřehl už zmiňovaný Gideon Rachman. Minulý týden v Davosu to bylo až bolestně zřejmé. Rachman mluvil s kdekým – od britského premiéra Davida Camerona, který chtěl debatovat o „hrozbě oteplování“, přes mexického prezidenta Felipa Calderóna, který mluvil o drogové válce ve své zemi, až po thajského premiéra Apchisita Vedžadžívu, jehož trápila budoucnost globální ekonomiky a nepokoje v Bangkoku. Nikdo se však nezmínil o demonstracích v Egyptě. Proč? Protože všichni byli zaměstnaní samými sebou v Davosu. „Tito světoví lídři v té chvíli věděli méně o tom, co se ve světě děje, než běžný televizní divák,“ napsal Rachman. A když už se večer přece jen podívali na televizi a zjistili, co se to odehrává pod pyramidami, vůbec je nenapadlo změnit program konference a zařadit do ní debatu o těchto událostech.
Večírek v Tádžikistánu
Zahledění do sebe však má svou příčinu. Novinářka a analytička trhů Gillian Tettová, původem sociální antropoložka, cituje investičního bankéře Johna Studzinského, dlouholetého účastníka Davosu: „Šéf velké firmy je osamělý a nedůvěřivý člověk, přichází proto do Davosu hledat příbuzné duše, s nimiž si může promluvit.“ Jakkoli divně to může znít, něco na tom je. A nejde jen o osamělost.
„Muž z Davosu“ je zaskočen vývojem ve světě, který neodpovídá jeho vlastním zkušenostem. Jeho osobní úspěch a z toho pramenící optimismus naráží v reálném světě na stále méně pochopitelné procesy. Dokonce už i politika začíná mít povahu finančních trhů – je spekulativní, zrychluje se a podléhá efektům stáda. Svět se stal – v rozporu s letitou zkušeností a zájmem globální elity – nepředvídatelným.
Zastánce konspirativních teorií, pro něž je konference v Davosu důkazem tajné nadvlády úzké skupiny lidí nad planetou, by mohlo potěšit pozorování Gillian Tettové. V mládí studovala svatební obřady a hostiny v Tádžikistánu a chování byznysmenů z Davosu jí připomíná budování oné „kmenové“ sociální sítě, jehož byla svědkem v horských vesnicích Asie. Oficiální řeči a projevy nikdo nebere vážně, byť vyslechnout je patří k povinnému rituálu, jinak ale všichni hledí, jak posílit svůj sociální status. Znamená to například být zván na přísně tajné privátní večírky jen pro vybrané, jako například ten, který pravidelně pořádá Nat Rothschild na horské chatě. A stejně jako v Tádžikistánu se ani v Davosu o tomto vnitřním kastovním systému nemluví. Politická korektnost je posvátná (nikdo nezmíní třeba absurditu faktu, že debata o globální chudobě se odehrává v tak luxusním prostředí).
167 tisíc pro Howarda S.
Jakkoli tajemně „muž z Davosu“ vypadá, ve skutečnosti o něm můžeme vědět téměř vše. Letos zde byla spousta novinářů a dalších účastníků, kteří v blozích popisovali atmosféru s překvapivou důvěrností a více či méně laskavou ironií (jako například poznámka jednoho z komentátorů, že debaty v Davosu, jsou vždy zajímavé, ale jejich závěry zpravidla mylné). Spíše z nich bylo cítit cosi jako lítost, že éra „muže z Davosu“ se možná chýlí ke konci. Už po několik let například chybí důstojná delegace Bílého domu a s ústupem Evropy ze světové scény už ani přítomnost německé kancléřky není, čím bývala. A zvyšující se počet Číňanů či Indů je možná jen dočasný jev – než si Asie vytvoří vlastní Davos. Ostatně, takový Howard Stringer, šéf firmy Sony, letos nepřijel, byť má Davos rád, více se však – jak vzkázal do Davosu – dozví, když bude „naslouchat svým 167 tisícům zaměstnanců“.
Ať už „muži z Davosu“ opravdu hrozí vyhynutí, nebo ne, samotné konferenci zcela jistě ne. Koneckonců, účastníci by měli konečně čas si také zalyžovat.