Barva řídce osídlené maďarské pusty je v lednu hnědá a nebe je šedé. Známkou života jsou jen káňata čekající na kůlech u cesty na kořist. Cizinec projíždějící touto krajinou se nediví, že Maďaři považují za svůj národní rys melancholii a za svou kulturu smutek.
Pak se rovina najednou zvlní, objeví se lesy, louky a občas lze z cesty zahlédnout vesnici. Centrem tohoto malého ostrova kopečků v oceánu pusty je městečko, jež koncem 17. století založili němečtí mniši a nazvali ho Moor – Bažina. Maďaři si ho později přejmenovali na Mór – Mouřenín. Oba názvy dobře ilustrují současný spor mezi Evropou a Maďarskem, které jí od ledna předsedá. Pro Evropu je Maďarsko „bažinou“ demokracie, Maďaři Evropě naopak vyčítají, že je považuje za pouhé „mouřeníny“ a že odmítá respektovat jejich svobodně zvoleného vůdce Viktora Orbána.
Pravdou však je, že Maďarsko – po roce 1989 primus střední Evropy – se propadá ekonomicky i politicky. Loni v dubnu si lidé po dvaceti letech zvolili vládu jedné strany (Fidesz), která už sérií zákonů stihla upevnit svoji moc včetně kontroly nad médii a připravuje změnu ústavy, jež má Orbánovu „revoluci“ dokončit. Výčet dosavadních změn by byl příliš dlouhý a není tématem tohoto textu. Tím je hledání odpovědi na otázku, kde se stala chyba a zda náhlý úpadek demokracie je jen zvláštní maďarskou epizodou, anebo systémovým jevem, který může zasáhnout i další státy ve střední Evropě.
Věřím Orbánovi
Mór, oblastní bašta Fidesze (partaj tu volilo 60 procent lidí), vypadá jako běžný středoevropský městys. Na okraji paneláky, v centru parčík, supermarket a jedna delší ulice s obchůdky v jednopatrových domech. Parkem bloumají rodiny s dětmi, na otázku cizince však kroutí omluvně hlavou – ve znalosti cizích jazyků jsou Maďaři na chvostě Evropy. Až programátor István lámanou němčinou vysvětluje, proč i on dal svůj hlas Viktoru Orbánovi. „Tohle je můj důvod a tohle, tohle,“ ukazuje István na své tři malé děti. Orbán slíbil, že přidá rodinám s větším počtem dětí, což prý dodržel. Jinak však programátora z Móru politika nezajímá.
Orbána volila i recepční Ági v prázdném místním penzionu, který bývá plně obsazen až v lovecké sezoně, kdy sem jezdí Němci a Italové střílet zvěř. Spolu s manželem (vojákem) vydělají dohromady i s dětskými přídavky na dceru v přepočtu sotva 16 tisíc korun. Další dítě by neuživili, proto ho nemají. „Ale Gyurcsány (bývalý levicový premiér) byl ještě horší,“ vysvětluje Ági svou volbu. Smutek, tento národní rys, čiší z jejích černých očí, i když se vyčerpaně usmívá.
„Lid většinou neformuluje důvody své volby, ale je jasné, že měl už plné zuby korupce, bídy a nesplněných slibů osmileté vlády postkomunistů a liberálů. Věří Orbánovi, protože má vizi,“ vysvětluje politický filozof András Lánczi. Z jeho moderně zařízené kanceláře v jedné z budov Korvínovy univerzity v centru Budapešti je výhled na Dunaj. Tento muž, i když si střeží akademickou nezávislost, je považován za důležitý intelektuální pilíř Fidesze a jen během naší hodinové rozmluvy mu třikrát zvoní telefon se žádostí zahraničních televizí o rozhovor. „To je tím rozruchem kolem mediálního zákona,“ říká omluvně Lánczi. Kritika z Bruselu a celoevropský poprask ho přitom nechávají úplně v klidu.
„Západ prostě nedůvěřuje novým členům EU – podobně kritizoval Slovinsko i Česko po převzetí předsednictví,“ tvrdí Lánczi. Ale jak si potom vysvětluje, že obavy a tvrdá slova kritiky zaznívají i od významných Maďarů? V tom okamžiku Lánczi, vlídný padesátník s kulatou tváří, nečekaně zvýší hlas: „Kdo jsou ti kritikové? Paul Lendvai, který z Vídně donášel maďarským komunistům? György Konrád, který se tváří jako disident, ale v 80. letech mohl svobodně cestovat? Miklós Haraszti, který Orbána prostě nenávidí? Toho Orbána, o němž existují jasné dokumenty, že byl za komunismu opravdu pronásledován?“ (Pro přesnost budiž řečeno, že to, zda byl legendární rakouský novinář Lendvai maďarským agentem, je přinejmenším sporné, Konrád byl za komunismu jako spisovatel zakázán, Haraszti byl osm let vysokým komisařem OBSE pro média a ve své funkci byl tvrdým kritikem i západních zemí, například Itálie.)
Jak se ukáže při dalších rozhovorech, osobní nevraživost vůči ideovým protivníkům zprava i zleva prostupuje celým maďarským politickým životem v míře, jaká je například i ve vyhrocených českých poměrech nepředstavitelná.
Jakmile však přijde řeč na systémové jevy, pan Lánczi má mnohem zajímavější postřehy. Původ Orbánova drtivého vítězství vidí v dávné i nedávné historii. Maďaři zažili za posledních 80 let sérii porážek – v obou světových válkách i v roce 1956 – a onen slavný gulášový socialismus Jánose Kádára pak uvrhl zemi do dluhů, z nichž se stát dodnes nevyhrabal. Mnozí postkomunisté, kteří byli od roku 1989 většinu času u moci, ho navíc dílem rozkradli ve svých korupčních sítích. „Lidé se chtějí konečně vymanit z pasti a Orbán jim dává naději na pořádek, spravedlnost a silný stát,“ říká Lánczi. Také proto nová vláda odmítla půjčku Mezinárodního měnového fondu a uvalila vysoké daně na banky a firmy, zejména zahraniční. „Kabinet totiž nechce zdaňovat občany, ale zahraniční kapitál, který už od Maďarů vytáhl za 20 let peněz víc než dost,“ dodává Orbánův politický filozof.
Až to přestane fungovat
Jiný kout Budapešti, jiná univerzita, tentokrát Středoevropská. Slavný disident a vlivný intelektuál „liberálních kruhů“ János Kis se z pracovny nedívá na Dunaj, ale do oken protějších domů. Nicméně v náhledech na jiné věci se občas zdálky se svým ideovým protivníkem Lánczim pozoruhodně shodne. „Příčiny dnešního stavu jsou politické, nikoli sociologické nebo historické,“ vysvětluje. Tou hlavní je slabost a zkorumpovanost levice, která způsobila její „mravní kolaps“. Nicméně na otázku, kdo a v čem selhal konkrétně, Kis odpověď nenabízí. „Nemá dnes smysl hledat viníky. Důležité je, aby levice i pravice jednou pochopily, že se navzájem potřebují, a aby se v budoucnu společně domluvily na tom, čemu říkám ústavní partnerství,“ říká Kis. „Dokud však bude na čele pravice Orbán, je případný nový konsenzus nemožný.“
Prozatím je to však právě Orbán, kdo je hlavní postavou maďarské politiky, a jím vedená pravice cítí, že dostala historickou šanci na základní proměnu státu. I lidé jako Kis uznávají, že situace je mimořádná a Orbán velmi populární. „Nicméně jsem mírným optimistou a vidím první náznaky obratu ve veřejném mínění,“ analyzuje Kis. „Když Orbán zdanil banky, bylo to populární, ale znárodnění penzijních fondů a útok na Ústavní soud už ne. A až se ukáže, že jeho ekonomická koncepce nefunguje, bude čelit problémům.“
V ulicích Budapešti už mezitím Orbánova vláda plní Maďarům jejich touhu zvanou „silný stát“: městem neustále procházejí početné policejní hlídky v reflexních vestách a černých beranicích. Kontrolují bezdomovce, byť jinak se vůči nim chovají slušně a z centra je nevyhánějí. A nutno také dodat, že jeden obrovský problém, který po léta levicové vlády strašil celou zemi, zvládl Orbán hravě mrknutím oka: demonstrace neofašistické Maďarské gardy úplně vymizely poté, co je premiér upozornil, že s nimi zatočí. A extremistická strana Jobbik se zmítá ve vnitřních sporech. Premiérovy odpůrce to ale nedojímá. Protože pro ně, jak za všechny řekl pro Der Spiegel zmíněný György Konrád, „to byl kdysi právě Orbán, kdo tohoto džina vypustil z láhve“.
Mediální válka
Člověku zvyklému na pražskou tlačenici připadá Budapešť jako trochu provinční město ospalých restaurací a poloprázdných ulic. O to bouřlivější, drsnější a plný nenávisti je však život virtuální – ten v médiích. Ta jsou rozdělená na pravicová a liberální neprostupnou zdí, kterou samotní novináři ani fyzicky nepřekračují, nemluví spolu a druhé ani nečtou.
„Tato mediální válka trvá už 20 let,“ přiznává s cigaretou v ruce zástupce šéfredaktora největšího pravicového deníku Magyar Nemzet Péter Csermely. Sedíme v redakční zasedačce a Csermely rozhořčeně popisuje, jak liberální média bezdůvodně doma i v zahraničí spílají pravici a její vládě do fašistů a antisemitů. „A přitom když za bývalé vlády policajti mlátili a mučili demonstranty během památného protivládního protestu v říjnu 2006, liberální média mlčela. Divíte se, že po tom všem vyžaduje nový mediální zákon vyváženost zpravodajství?“
Čtyři roky stará vzpoura pravicových voličů proti socialistické vládě, jejíž premiér na uniknuté nahrávce přiznal promyšlené obelhávání občanů kvůli volebnímu zisku, je jen jedním z mnoha neuralgických bodů, jež tvoří onu neprostupnou zeď mezi dvěma různými legendami o realitě. Pro pravici jde o odpudivý útok na lid vyjadřující svoje oprávněné rozhořčení, podle liberálů o běžný zásah pořádkových sil proti davu fyzicky útočícímu na úřední instituce v zemi (byť někteří z „liberálních kruhů“ váhavě přiznávají, že jejich tehdejší ticho k policejním ranám bylo v tomto případě chybné).
Není však zvláštní, že Csermelyho noviny obhajují zákon, který nové Mediální radě (jejíchž všech pět členů vybral Fidesz) umožňuje udělovat likvidační finanční sankce podle vlastního uvážení, a který například zavádí povinnou registraci médií, jež je závislá na souhlasu rady? Neměla by média bez ohledu na ideologické nálepky ve společném zájmu bránit co nejširší svobodu projevu? „Zákon je možná přísný, ale schválil ho parlament, který vzešel ze svobodných voleb. Novináři nejsou žádní zvláštní občané, kteří by měli pro sebe požadovat výjimku z demokracie,“ říká Csermely.
Symbolicky co nejdál – na druhém břehu Dunaje – sídlí redakce největšího levicového deníku Népszabadság a z pracovny šéfredaktora Károlye T. Vöröse právě vychází štáb rakouské televize. Šéfredaktor zve další návštěvu dál a plynnou němčinou pohotově shrnuje: „Za rozdělení společnosti může Orbánova politika, která je založena na nenávisti.“ I on však uznává, že příčiny drtivého vítězství pravice jsou hlubší a že selhala levice i liberálové, kteří chtěli veřejnosti nadiktovat reformy shora, chovali se povýšenecky a „nevědí, jak žijí obyčejní lidé“. „Ale mezi námi – Maďaři jsou vůbec zvláštní národ,“ říká Vörös. „Mají pocit, že po staletí žijí pod nadvládou cizích, Turků, Rakušanů, Rusů – a ani po 20 letech jim nedošlo, že jsou už svobodní. A nemají rádi kapitalismus. V parlamentě jsou dnes všechny čtyři strany antikapitalistické, byť každá z jiného důvodu.“
Népszabadság vyšel počátkem ledna s bílou titulní stranou, na níž byla napsána jen jedna věta ve všech evropských jazycích: „V Maďarsku je ohrožena svoboda tisku.“ Noviny připravují podání na Ústavní soud a věří, že uspějí. Spolupráci se šéfredaktory pravicových médií ovšem Vörös neočekává, jejich vztahy jsou chladné.
„Nový zákon se zatím v praxi nestihl projevit, ale je jen otázkou času, kdy přijdou soudní procesy,“ tvrdí Vörös. Zajímavé ovšem je, že na novou Mediální radu už přišly dva podněty. Jeden žádá stažení reality show v komerční televizi kvůli „nevkusu“, další stížnost přišla nečekaně od opoziční strany zelených a stojí za zmínku. Známý publicista Zsolt Bayer uveřejnil počátkem ledna v pravicovém deníku Magyar Hírlap článek, v němž se rozčiluje, že Maďarsko je v zahraničí očerňováno lidmi židovského původu, a píše o „smrdutých exkrementech se jmény jako Cohen, Cohn-Bendit a Schiff“ (myšleni jsou britský sloupkař Guardianu Nick Cohen, lídr frakce zelených v europarlamentu Daniel Cohn-Bendit a světoznámý maďarský pianista András Schiff). Vzápětí dodává: „Nic nového pod sluncem. Bohužel, ne všichni byli pohřbeni v lesích za vesnicí Orgovány.“ (V letech 1919–1920 v období „bílého teroru“ bylo v této oblasti zmasakrováno mnoho Židů, vesměs komunistů.)
S písničkou na rtech
„Já vlastně žádného voliče Fidesze neznám,“ říká mladá novinářka Eszter Zalán v populární kavárně Alibi poblíž muzea národního básníka Petöfiho. „Tam, kam chodím já, se nevyskytují.“ Rozdělení společnosti tedy proťalo i mladou generaci: příslušníci protilehlých táborů poslouchají jinou hudbu, navštěvují jiná divadla, čtou jiné noviny, chodí do jiných klubů.
Nástup Fidesze však zasáhl liberální mládež na citlivém místě. V celé zemi je cítit tlak na změnu kulturního kódu, v Budapešti bylo vyměněno vedení slavného kulturního centra Millenáris, které si vybudovalo pověst hlavní hudební a divadelní scény pro mladé lidi. Ohrožen je i Sziget, největší hudební festival ve střední Evropě, neboť nový starosta městské části (z Fidesze) stanovil organizátorům za pronájem plochy astronomickou částku.
Byli to také převážně mladí lidé, kteří se v pátek vpodvečer sešli na náměstí před historickou budovou parlamentu (policie odhadla jejich počet na deset tisíc). Protest proti mediálnímu zákonu zorganizovali přes Facebook a zároveň vyzvali politiky z obou táborů, aby nechodili, neboť toto je akce nepolitických občanů, kteří nechtějí nic jiného než svobodu. Svůj kulturní kód dali najevo tím, že nechali vystoupit rappera, herečku a písničkáře. Celé to připomínalo spíše happening než demonstraci, i když poslední výzva moderátora měla přece jen jasné poselství: „Nedovolte vládě, aby uvěřila, že nás unaví. Dvacátého sedmého ledna se tady opět sejdeme!“
Zatím má ale všechny karty v rukou Orbán a na své straně má i čas. Na jaře má naplánovanou změnu ústavy a jak říká jeden z bývalých disidentů, architekt László Rajk: „Tohle bude nadlouho a změny budou možná nevratné.“